portál pro milovníky knih
Lampa

Zpověď partnerky Stiega Larssona: smutek i hněv

Žena, která stála celý život věrně po boku svého muže, byla mu oporou i inspirací, bohužel nikoliv manželkou podle zákona. Nebo vypočítavá manipulátorka, která si nárokuje majetek, jež jí nepatří a jako vyděračskou zbraň využívá vlastnictví vysoko ceněného rukopisu, po kterém baží čtenáři i nakladatelé. Před vydáním knihy Milénium, Stieg a já jakoby neexistoval na Evu Gabrielssonovou, družku Stiega Larssona, jiný než ostře vyhraněný názor. Oběť nebo vyděračka. Je ale třeba říci, že většina se spíše shodne na pozici oběti, ženy, která byla neprávem připravena o dědictví, jež jí morálně náleží. Ovšem „z dívky, která měla smůlu", se stala „dívka, která vyřkla vikingskou kletbu".

Eva Gabrielssonová se v knize Stieg, Milénium a já ukazuje především jako silná, prakticky založená osobnost. Nezlomná, zásadová, v očích mnohých možná až tvrdá. Se stejnou vervou, s jakou milovala svého partnera a spolusdílela s ním názory na pravicový extremismus, by chtěla bojovat proti „larssonovskému průmyslu". Nic není Evě protivnější než fakt, že Stieg se stal strojem na peníze – a nejde o to, že bankovky, které chrlí, jdou do jiných rukou. „Nechci, aby jeho jméno bylo nadále předmětem obchodování a obchodní značkou. Podle toho, jak se věci vyvíjejí, bych ho také jednoho dne mohla spatřit na pivních lahvích, balíčkách kávy nebo kapotách aut." (s. 171) Pro člověka, vychovávaného v neustálém zdůrazňovaní nutnosti odpouštět se může Gabrielssonová jevit až zaťatě – zmítá jí hněv na všechny, kteří nepřímo přispěli k předčasné smrti jejího milovaného partnera. Většinu času však o svých strázních píše věcně, nepřekypuje hořkostí, nesnaží se čtenáře manipulovat na svou stranu. Jen předkládá své vidění, své prožitky a zkušenosti.

Gabrielssonová také přináší jiný, překvapivý pohled na svého druha. Zdůrazňuje, že Mikael Blomkvist není Larssonovo alter ego. Na to je Blomkvist až příliš nonšalantním, sebevědomým bonvivánem. Stiega představuje spíše jako velkého dříče, samouka, který nasával vědomosti ze všech oborů, člověka chytrého, přemýšlivého a zcela zásadového. Také ale uštvaného, deprimovaného, který polovinu své profesní kariéry poslouchal výtky, že neumí psát. Nebyly to jen vyhrůžky od neonacistů, proti nimž Larsson aktivně vystupoval, které mohly spolu s nezdravým životním stylem způsobit masivní infarkt, jenž zastavil spisovatelovo srdce nadobro. Byly to i roky podceňování a vyčerpávajícího boje za udržení časopisu Expo, reálného předobrazu Milénia.

Kniha (překvapivě útlá) je rozdělena do krátkých kapitol. Ty se věnují jednak různým aspektům Milénia (třeba angažmá reálných osob, objasňování pozadí a některých autorských motivací.) Jiné popisují Evin život se Stiegem, seznámení, společný levicový aktivismus či zprvu neúspěšnou snahu prorazit. Nejde o ucelený životopis, Gabrielssonová si vybírá jen epizody nějakým způsobem určující, klíčové. Poslední část pak tvoří přepis deníku, který si žena vedla po Stiegově smrti s jediným cílem: přežít. Je to čtení celkem pohnutlivé a na každý pád zručně sepsané. Umím si představit, že knížku může číst i ten, pro kterého jsou Larssonovy knihy jen společenským fenoménem – čistě proto, že životní zkušenost Evy Gabrielssonové je silná a snadno přenosná.