portál pro milovníky knih
Lampa

Život v komunismu jako útok na duševní zdraví

Kniha psychologa, jenž působí na pražské AMU a na Univerzitě ve Virginii, přichází do zajímavé doby. Dvě dekády po sametu začíná ostře černobílé hodnotící schéma předlistopadové doby z devadesátých let šednout a závažnost tehdejších „poměrů" začínají někteří relativizovat (například historik Michal Pullmann v Konci experimentu). Jindřich Kabát obohacuje žánr obžaloby komunismu, jenž tvoří v polistopadových společenských debatách mohutný proud, o novou metodu: kritiku z medicínského hlediska.

Hlavní perspektiva je, jak říká titul, psychologická. Přesněji řečeno jde o psychopatologii komunismu: Kabát pohlíží na komunistický režim jako na útok na duševní a morální zdraví jedince a společnosti; jako na záměrné potlačení lidské přirozenosti a spontaneity. „Komunismus v našich podmínkách nebyl ideologií, ale útokem na lidský charakter," zní hlavní teze knihy. Analýzu komunistické společnosti provádí se zřetelem na účinky, které režim produkoval na psychické rovině: stres, strach, depresi, úzkost, paranoiu a jejich somatizaci. „Hlavním znakem pro vznik a udržování jakékoliv diktatury u moci je strach. Všudypřítomný a na různých úrovních." „Režim proto vytváří zvláštní životní podmínky, ve kterých je integrálně zařazen prvek všudypřítomnosti strachu."

Všední den v totalitě

Ve svém historickém rozměru se kniha blíží dějinám každodennosti (ačkoli abstraktně pojatým), popisům a líčení toho, jak lidé žili, mysleli a cítili, jaké vykonávali rutinní činnosti a rituály. Autor zachytil ohromující množství reálií (472 stran), a to pojmově velmi přesným a zároveň čtivým jazykem. Dostane se na ideologickou manipulaci, mechanismy kontroly, perzekuci, cenzuru, stereotypizaci života, narušení mezilidských vztahů, deformaci charakterů, kariérismus a dlouhý seznam patologických jevů. „Postupně byla specifikována pravidla všech možných situací, která nebyla nikde psána ani formulována, snad jen výjimečně formou nějakých předpisů a doporučení, případně cedulek, zákazů menší razantnosti, ale i vážného zastrašování někým. I tak se z nich nedalo vytvořit mechanické a logické pravidlo." Kde skutečnosti a jevy nestačilo jednoduše připomenout, sáhl k účinnějším, syžetovým konstrukcím: jednotlivé dimenze života v totalitním systému ilustroval pomocí dovedně (re)konstruovaných mikropříběhů. Vrcholem autorova fabulačního umění je výborně zkomponovaný průběh všedního dne, „který se běžně mohl přihodit komukoliv". Živě pociťujeme, jak souhrn souvisejících detailů jako obtěžující rozhlasová agitace, nedobrovolná koupě sovětské vlajky, vynucený názorový kompromis na schůzi atp. dokázal znepříjemnit život.

Historický záběr je ovšem omezený. Žádná jména ani fakta nepadnou, Kabát necituje a jedinou autoritou, kterou tak za textem můžeme dohledat, je jeho pronikavým intelektem zpracovaná osobní zkušenost. To znamená, že důležitou úlohu při vzniku textu hrály metody literární fikce, i když je snadné si například konkrétní historické figury domýšlet. V rozsáhlých teoretických a metodologických pasážích, kde autor mluví o obecných principech fungování lidské psychiky, můžeme pravdivost tvrzení prověřovat. Jinde však takové ptaní není relevantní a jde jen o to, nakolik realisticky a věrohodně autor příběhy a reálie vylíčil. A to je jeho silná stránka. Nicméně přiznávat textu nárok na jakousi absolutní platnost by bylo – nikoli snad kvůli vědecké nedostatečnosti, nýbrž díky limitujícím vlastnostem literatury – mylné. Ze skutečností spojených tematicky nebo zápletkou, avšak nepodložených statisticky lze vystavět jakkoliv laděný uvěřitelný svět; z negativních skutečností spojených tragickou zápletkou antiutopie vznikne zákonitě svět laděný negativně. Za typičnost a příznačnost v knize popisovaných situací odpovídá pouze autorita autora.

Je demokracie lidstvu přirozená?

Psychologie komunismu je nevídaně komplexní kritikou komunistického režimu, v níž navíc nejpádnějším argumentem nejsou absence svobody a nedodržování lidských práv, jak bývá v tomto žánru od dob disentu běžné, nýbrž účinky na zdraví. Přestože Kabát zakotvil svoji definici normality ahistoricky v moderní medicíně, je tu zřejmé slabé místo, a to skutečnost, že zároveň vychází z liberálně demokratického zřízení a základních lidských práv a svobod – a nutně z jejich ideální formy. „Svévolné zasahování jednoho člověka nebo skupiny lidí do práv druhých je bezpochyby porucha fungování společnosti." (Potom by naprostá většina historických společností byla patologická.) „Objeví-li se v jakékoli kultuře prvek násilí, represe a teroru jako součást mimosoudního udržování moci, taková kultura pozbývá přirozené demokratické struktury a chybí jí funkce, které jí dávají šanci být označována jako přirozeně lidskou." (Člověk by teprve po mnohatisíciletém vývoji dosáhl svého přirozeného stavu.)

Konkrétně se Kabát při definování toho, co je a není normální, odvolává na medicínskou (psychiatrickou) metodu „předem stanovených kritérií", kde normalita vzniká jako opozice stavu zřetelně patologického. Obešel tak nutnost zakotvit práci politicky (světonázorově), což by relativizovalo pádnost argumentů (nejrůznější psychologie kapitalismu píší například (neo)marxisté, za všechny jmenujme Ericha Fromma), anebo komplikovaně filosoficky, což by bylo nestravitelné pro předpokládaného čtenáře. Se současností nesrovnává. Vzhledem k omezenému historickému a kulturnímu rozsahu knihy však tento kompromis neznamená výrazné překročení kompetencí příslušných disciplín.

Badatelům nyní zbývá ohromná výzva napsat studii historicko-psychologickou, demonstrující zobecněná zjištění na historických případech. Taková zatím chybí; máme pouze samostatné kasuistiky některých důležitějších osobností z 50. let (jako například portrét Intelektuálové bez rozumu? Učenec Zdeněk Nejedlý a fascinující půvab komunismu od Jiřího Křesťana). Bude zajímavé sledovat, zdali vznikne ještě za života aktérů.

Psychologie komunismu je působivé memento oněh tehdejší poměrů: Při čtení mrazí. Vedle pamětí (nedávno vyšly mohutné svazky Moje šílené století Ivana Klímy nebo Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem Pavla Kohouta) skvělě zpřítomní nedávnou minulost těm, kdo ji nepamatují z vlastní zkušenosti. A především těm z nich, kdo jsou přesvědčeni, že v komunismu by se jim vedlo lépe. (Přičemž ty, kterým se skutečně vedlo lépe, zpravidla ani nejpřesvědčivější argumentace nepřesvědčí.) Proto je Psychologie komunismu dobrým příspěvkem k diskusi obzvlášť dvě dekády po sametu, kdy začíná ostře černobílé hodnotící schéma předlistopadové doby z devadesátých let šednout a závažnost tehdejších „poměrů" začínají někteří – nepřípadně – relativizovat.