portál pro milovníky knih
Lampa

Zavírej vrátka, venku jsou bubáci

název knihyDíra

nakladatelstvíAKCENT

číslo vydání1. vydání

místo vydáníTřebíč

rok vydání2012

počet stran171 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7268-463-2

Knižní trh připomíná džungli: bloudí v ní čtenáři a mnohdy i sami autoři. Debutující spisovatel Daniel Petr našel pro svůj román Díra prostor ve vydavatelském plánu nakladatelství Akcent. Proměnlivé dílo budou knihkupci díky jeho vizuálním i obsahovým atributům nejspíše řadit po bok tradičních sci-fi či fantasy výtvorů (na obálce je použit obraz dánského grafika Rasmuse Berggreena Prague Apocalypse), sám autor je však na svých webových stránkách tematicky staví vedle autorů Cormaca McCarthyho a Michela Houellebecqa.

Kromě možné inspirace McCarthyho Cestou či Houellebecquovými esejisticky pojatými kritickými romány těžícími z prvků sci-fi (Možnost ostrova, Elementární částice) se při čtení Díry asociativně vynořuje i řada dalších spojitostí (jež nemusely být nutně přímou inspirací). Apokalypsa snášející se hned v úvodu románu na Prahu v podobě atomových hlavic zaznívá ozvuky Bondyho "pražské" dystopie Cybercomics; "klaustrofobické" scény v uzavřeném krytu zase mohou připomenout Fincherův film Úkryt (Panic Room, 2002). Kniha Daniela Petra čerpá z hororu, science fiction či existenciální literatury, a přestože nedosahuje formálního mistrovství a radikality svých (domnělých) vzorů, působí přesvědčivě a funkčně. 

Spánek rozumu plodí monstra

Příběh začíná roku 2035 v okamžiku, kdy Alena Kadeová hledá svého nevlastního otce, aby se doslova za pět minut dvanáct společně vydali do připraveného protiatomového krytu s nadějí, že v něm stráví následující dva roky, během níž se radioaktivní záření z čerstvě vybuchlé atomové bomby sníží pod přijatelný limit. Po hektickém úprku následuje bezvědomí, šok a zmatkování hlavní hrdinky. Shodou okolností je jejím nezáměrným přičiněním poškozen dálkový ovladač nedobytných dveří a z krytu se rázem stává "díra". Generátor je totiž zkonstruován tak, aby vydržel právě dva roky, jakmile dojde palivo, uvězněným obyvatelům nezbyde než smrt udušením či zmrznutím. Pakliže se toho pochopitelně vůbec dožijí, jelikož izolace způsobuje deprivaci a dlouhodobá deprivace psychózu - spánek rozumu plodí monstra.

Čas, jenž hrdinové tráví ve svém ochranném vězení, je ovšem pouze rámcem retrospektivního vyprávění a tvoří jen menší část ze stosedmdesátistránkové knihy. Nutno dodat, že se vlastně nejedná o sci-fi román, jelikož technologie ani pro žánr typická prognostika v něm nehraje podstatnou roli. Popis světa budoucnosti je omezen na krátkou scénu jízdy autem a podrobný popis krytového interiéru. Alena "díru" opouští pouze ve svých delirantních záchvatech halucinujícího vědomí, jinak je obklopena neměnným funkčně a spartánsky navrženým prostředím, v němž dominuje především rozsáhlá knihovna. Knihy jsou však pro ni trýzní, neboť představují symbol útlaku, jenž si hrdinka spojuje se svým nevlastním otcem - vášnivým čtenářem. Právě komplikovaný vztah otce a dcery tvoří ústřední téma díla. City, jež vůči němu Alena chová, jsou značně ambivalentní: na jedné straně je zřejmé, že svého otce nenávidí, na straně druhé ji s ním pojí pevné pouto založené v minulosti, nehledě k tomu, že jej zkrátka potřebuje už jen proto, že on je ten, kdo vlastní dálkový ovladač dveří. Scény z krytu tedy pevně pojí předivo retrospektivních obrazů, jež postupně odhalují vztahovou strukturu s několika překvapivými zvraty.

Zajímavé je, že autor knihy fiktivní historii Aleny Kadeové a jejích předků patrně podepřel o reálné osudy, k čemuž poskytnul čtenáři minimálně jedno silné vodítko. Tím je zmínka o knize německé autorky Kerstin Schneider Maries Akte - Das Geheimnis einer Familie, jež zpracovává skutečný příběh „České Bernardetty“ Magdaleny Kadeové a její praneteře Marie, která byla nacistickým lékařem označena za schizofreničku a jako nezpůsobilá k životu (lebensunwert) usmrcena. (oficiální stránky německé autorky si můžete prohlédnout zde. V knize Daniela Petra jsou tyto informace uvedeny v rámci krátkého exkurzu do historie Aleniny rodiny.

Paint It Black

Světový konflikt, jenž zřejmě vyústil až do katastrofy atomové války, autorovi slouží pouze coby pozadí komorního dramatu. Domnělé rozložení politických sil, jež situaci předcházelo, tedy čtenáři nijak nevysvětluje a vše nechává v tomto směru pouze v náznaku. Ostatně i v tomto bodě by bylo možné hledat analogie s McCarthyho Cestou. Je snad jen škoda, že se tohoto autorského záměru nedrží bezezbytku, neboť hned zpočátku čtenáře lakonicky informuje, že „mohli zaútočit jen tak, kdejaká druhořadá velmoc měla zbraní na několik nukleárních válek dopředu.“ Tato jediná (ne)vysvětlující věta pak spíše implikuje nedůslednost či nedostatečně promyšlený fikční prostor, než cokoli jiného. O čem nelze v rámci konceptu mluvit, o tom je lepší mlčet.

Autor však nestaví na detailně promyšleném fantasticky pojatém fikčním světě (i když si v některých detailech zábavně zaspekuluje - například poznámkou ohledně budoucí nadvlády obezity, proměny měřítek sexuální přitažlivosti a diskriminace štíhlých), nýbrž spíše na osobitě pojaté vizi vývoje společnosti skrze střípky individuálních osudů. Zmiňovaný "houellebecquovský" pohled však paradoxně není obsažen v budoucí linii nadcházející apokalypsy, nýbrž v jedné z hrdinčiných reminiscencí. Tou je výlet Aleny s jejím přítelem Petrem do Lipska. Scéna svým rozsahem a myšlenkovou uceleností knihu trochu drolí, rozbíjí její narativní homogenitu. Lze se tedy domnívat, že její začlenění a pozornost, kterou jí autor věnoval, je kritickým jádrem jeho „společenského pohledu“. Základní téma popisované situace tvoří nepovedená snaha Petra a Aleny o sexuální povyražení s mladou dvojicí náhodných známých. Marná a vlastně ani ne příliš silná touha po dosažení slasti jen slabě zastírá neexistující komunikaci, ztrátu smyslu a vnitřní prázdnotu protagonistů. Celá scéna ostatně vyznívá jako snaha aktérů o napodobení mediálně propagovaných vzorů (např. typizované scény v erotických či pornografických snímcích), k jejímuž dotažení jim ovšem chybí vůle a energie. A jak už je v podobných scénách obvyklé, naopak zůstává frustrace a žárlivost. Pro existenciální rámec textu je signifikantní citát ze strany 151: Zatímco osvícení stálo na počátku ateismu, sociální sítě nás naučily pochybovat o existenci sebe samých.“ Přestože autor nemá přesvědčivost ani důraz podobně společensky kritických spisovatelů, jakými jsou Bret Easton Ellis, Jay McInnerney, Chuck Palahniuk, či zmiňovaný Michel Houellebecq, lze obraz společenského úpadku, v němž je člověk redukován na ekonomii touhy (a frustraci ze ztráty jejího objektu), v jeho podání považovat za slibný.

Nikdy se na cestu nevydala…

Je však třeba se ještě jednou vrátit k ústřednímu tématu knihy. Vyprávění o útěku před hrozbou, dosažení bezpečného místa a následném úpadku do stavu totální závislosti a ztráty svobody přímo láká k aplikaci psychoanalytického výkladu. Bez obav z přílišného odhalení děje lze uvést několik klíčových bodů, které celý příběh staví do této roviny. Alena Kadeová je silně duševně poznamenaná bytost, přičemž jednou z příčin jejího stavu je právě její nevlastní otec. Prostor bezpečného krytu (a nebezpečné pasti, v níž se záhy promění), lze brát coby zvěcněné mateřské lůno, do kterého se hrdinka snaží v momentě akutního nebezpečí uchýlit. Zdrojem strasti je tudíž vztah k oběma rodičům, neboť hrdinka se v tomto „lůně“ nachází s problematickým nevlastním otcem, a navíc ji ve fatální pozici vězní právě vybrané místo (a zdá se, že si ji podrží až na věčnost). Místo pobytu tak neumožňuje kýžené usebrání, nýbrž se stává reprezentací vinou zatíženého vztahového trojúhelníku. Charakteristický je v tomto smyslu ostatně i fakt, že Alena opouští „díru“ pouze v epileptických záchvatech jakožto vědomí „tuláka po hvězdách“, přičemž za neprodyšně uzavřenými dveřmi potkává na druhé straně zuboženou ženu, jež jí připomíná vlastní matku a zároveň smrt. Nechť si čtenář dalšími informacemi, které zde nechci prozrazovat, celou strukturu dále doplní.

Téma potřeby uchýlit se do bezpečí s sebou nese také silný akcent na rozdělení vnitřního světa (domov, místo usebrání se) a nepřátelského světa „tam venku“. Nastolený konflikt se samozřejmě ještě vyostřuje existencí „vnějších obyvatel“, které není možné zachránit, jelikož jejich vstup do bezpečí, tedy prolomení bariéry, by byl pro ochranné místo zároveň zničující (nehledě k tomu, že je za daných okolností stejně nemožný). Vyhraňuje se tedy vztah člověka k člověku, neboť je třeba radikálně rozhodnout, kdo patří mezi bližní. Toto téma lze najít v rozličných podobách mnohých uměleckých děl - mezi nejsugestivnější jistě patří kupříkladu povídka Doupě Franze Kafky či ze současnější doby třeba film Take Shelter Jeffa Nicholse (2011). V případě Díry je pak paradoxní, že lidé trpící za dveřmi by Aleně snad mohli být za jiných okolností i bližší než její otec.

Ani s ohledem ke stylistické rovině lze knize jen málo co vytknout. Text je napsaný střídmým a čtivým způsobem bez manýrismů v lehce melancholickém tónu. Líčení zůstává především na úrovni věcných popisů, psychologie postav a drobných intelektuálních reflexí. Knize by snad jen prospěla větší soudržnost všech částí, neboť její celková podoba vyjadřuje jistou tematickou váhavost. Lze však říci, že Díra je zdařilým vrstevnatým textem, jehož kvality lze vzhledem k tomu, že se jedná o debut, vnímat o to optimističtěji. Daniel Petr se tedy zdá být slibným autorem s potenciálem naplnit osobitou a ryze autonomní tvůrčí vizi.