portál pro milovníky knih
Lampa

Zapomeňte na Borna, Macourkovi sluší i jiné ilustrace

název knihyPohádky

nakladatelstvíMLADÁ FRONTA

číslo vydání2. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2011

počet stran194 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-204-2255-2

Nic není nic silnější než nostalgie. Dobře si to uvědomili v nakladatelství Mladá fronta, když po čtyřiceti letech vydali znovu Pohádky Miloše Macourka s ilustracemi Václava Sivka. Macourkovy pohádky v tomto vydání z roku 1971 zdobily kdejakou dětskou knihovničku, s potěchou si v nich četla i autorka této recenze. Není divu, že za deset let kniha vyšla znovu, tentokrát s ilustracemi Adolfa Borna. Na toto vydání zase přísahá generace osmdesátých let - Macourek ostatně díky Machovi a Šebestové či Opici Žofce navíc bezmála splynul s Bornem jako autorská dvojice. Ovšem ve věku rodičovském jsou pořád spíše ročníky let sedmdesátých, navíc nakladatel správně odhadl, že knih s doprovodem Bornových fantaskních obrázků je na trhu dost. Sivkův grafický rukopis, který pracuje například i s technikou koláže, přináší zase úplně jinou, neotřelou kvalitu.

Zcela nové obrázky

V prvé řadě je ale třeba říci, že nejde o reprint. Kniha má jiný formát - více obdélníkový a zcela odlišná je i grafická úprava. Předchozí, jejímž autorem byl Milan Kopřiva, je střídmější a výrazně se hlásí k estetice 60. let. Je méně barevná, typografie je uměřenější a jako celek působí poměrně stroze, leč působivě. Klidně nechá přes volnou bílou stránku jen téct jeden tenký modrý potůček, který se až na další stránce vlévá do moře (O modrém hrnci, který rád vařil rajskou omáčku). Ilustrace jsou také velkoryse rozpaženy klidně přes několik stran. Grafička Klára Šimečková, která Pohádky připravila pro současné vydání, měla k dispozici ještě další obrázky, které Sivko nakreslil, ale do knihy se nakonec nedostaly. Zůstaly ale v Sivkově soukromém archivu, odkud je nakladateli poskytla rodina. Publikaci Klára Šimečková vypravila podstatně odlišněji - citlivější povahy by možná řekly, že až překombinovaně.

Výrazná barevnost, používání ilustrací i v rozích a na spodní straně stránek, samotné názvy pohádek v některých případech vyvedené jako starodávné vývěsní štíty. Přiznávám, že patřím k těm, pro které nejsou nově dodané ilustrace až tak výraznou přidanou hodnotou. V zásadě jde vždy o barevné kresby zvířat nebo nezbedných dětí, které nejsou tak docela nezaměnitelné. Sivkův styl odlišovalo právě nezvyklé používání prvků, které vyhlížejí jako vystřižené ze secesního kalendáře nebo starých atlasů. Vzpomínám si, že právě tyto „dospělé" ilustrace mě nejvíce přitahovaly i v dětském věku - starodávné budíky, anatomie ucha, Napoleon na koni, shlížející na zástup mravenečníků...

Je v tom kus paradoxu – současná úprava se právě v estetice přiklání spíše k tomu „cimrmanovskému" 19. století včetně typografie (ikonická ukazující ruka) – přesto Klára Šimečková knihu jakoby „zdětštila", zbarevnila, zkrátka – slovy nakladatele – více přiblížila současnému čtenáři. Pohádky se tak po čtyřiceti letech nabízejí v mnohem bujařejším, na oko stále něčím dorážejícím podání. V tomto ohledu je na obou vydáních dobře poznat duch a estetika doby – víceméně černobílá, stylově čistá 60. léta versus barvami i podněty kypící knížka, jak si žádá dnešní úzus tvorby pro děti. Kopřivovo řešení by ale možná dnešním dětem ani nekonvenovalo.

Zmizík mizí, vtip ale ne

Bylo by tedy nespravedlivé práci současné grafičky hanět, navíc nostalgie je dvojsečná zbraň – je klidně možné, že až příliš ovlivňuje můj pohled na současné vydání. Macourkovy Pohádky každopádně patří k mimořádně pěkně vyvedeným knihám a je patrné, že jim nakladatel věnoval dostatečnou pozornost. A obsah rozhodně nezestárnul, byť některé použité propriety, jako je inkoustové pero, zmizík, telefonní budky či klepadla na koberce se pomalu vytrácejí z tohoto světa.

Macourek stále baví svým neobyčejným smyslem pro absurditu a nonsens. Lahodí, že jeho příběhy pouze mravoličně nekárají malé uličníky, ale vysmívají i se i rodičovským pokleskům – biflování, neúměrnému cepování a touze mít dokonalé, nejhodnější dětičky. Pohádky se pohybují od absurdní hyperboly (Julie a pečení krocani) po příběhy poetické (Tabule modrá jako nebe) až dojemně existenciální (Sněhuláci a zázrak života). Číst Macourka je rozkoš v jakémkoli vydání – a čtenáři to vědí. Současný náklad je rozebrán – avšak již za několik dní na pulty dorazí dotisk.