portál pro milovníky knih
Lampa

Z deníku Marty Ž.

název knihyMarta v roce vetřelce

nakladatelstvíHOST

číslo vydání1. vydání

místo vydáníBrno

rok vydání2011

počet stran316 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7294-521-4

Petra Soukupová se už svými prvními dvěma knihami, povídkovým souborem Zmizet a prózou K moři, vyšvihla na přední místa literárních žebříčků prodejních i těch, které shromažďují knihy oceňované čtenáři i odbornou veřejností. Do třetice všeho dobrého vydal Host koncem loňského roku deníkový román Marta v roce vetřelce. Nejvyšší čas jej zrecenzovat.

Kdo nemá vejšku, je podle ní lůzr

Marta Žáková studuje český jazyk a literaturu na filozofické fakultě, jeden z početně nejsilnějších oborů. Bydlí u rodičů, občas se hádá se sestrou, občas se někde opije. Krátce poté, co po maturitě nastoupí do nové školy, ji zaplaví pochybnosti, jestli si vybrala správně. My mezitím můžeme zjišťovat, co má Marta nejraději, z kreseb a náčrtků Nikoly Hoření (namátkou: lososa na másle, Frisco, žlutou, oranžovou a zelenou barvu, knihu Ronja, dcera loupežníka). Ty pokrývají vnitřní strany obálky, občas prosáknou i na stránky knihy. Přesně tak, jak se to děje v rukou psaných denících. Pár zápisků je dokonce napsáno opravdu jakoby rukou, má-li Marta potřebu něco si zapsat v neobvyklém prostředí.

Spisovatelka si pro zachycení Martina příběhu poměrně nekompromisně vybrala období, kdy se Martě nedaří. Kdy její život nabral výrazně klesavou tendenci. Všechno začalo nepovedeným zamilováním se na prázdninové brigádě, se kterým pak některé nešťastné události souvisejí a některé nesouvisejí, nicméně na jednu devatenáctiletou slečnu je jich až až. Nechtěné těhotenství, umírající babička, nezvládnutá škola, rodinná nedorozumění, osobní finanční krize, všechno se to Martě vrší na hrbu a konec té série v nedohlednu. Snad až na konci knihy, kdy má začít nový školní rok, nechá Petra Soukupová svou hrdinku zahlédnout aspoň světýlko naděje na lepší příští. Nesouhlasím tak úplně s Martiným sebehodnocením, že se z ní během roku stane „největší lůzr světa", ačkoliv relativně hluboko se opravdu propadne, až do počínajícího alkoholismu a vyhoření. Svůj stav navíc jen zřídka a nepříliš do hloubky reflektuje, takže probouzí ve čtenáři chuť rozrazit v Martině pokoji dveře a s dívkou zatřást – prosímtě, děvče, dělej se sebou něco!

Jednou a dost

Romány psané formou deníku jsou vystaveny dvojímu riziku: buď se ze samé úporné snahy o atraktivitu vytratí z deníku realističnost, nebo se může stát, že se bude text chtít přizpůsobit skutečnému deníku a pro čtenáře přestane být zajímavý. Stejně to funguje i ve světě moderní obdoby deníků – internetových blogů. Poslední dobou se do této sféry aktivně i pasivně zapojuji a zjistila jsem, že i mezi blogy, které „pouze" deníkují, existují podstatné rozdíly. Najdou se mezi nimi exempláře, které se zájmem přečtu od konce až do začátku. Existují ovšem i takové, kde skončím po třech příspěvcích a už se nevrátím, protože články prostě nezaujmou, neupoutají.

Petra Soukupová má jednu velkou výhodu – úskalí příliš deníkovitého a málo sdělného deníku vyvažuje nesporným a neobyčejným literárním talentem. Proto mne také její kniha vtáhla a nepustila, dokud nebylo dočteno, což se celé odehrálo v jediném dni. Po prvním zhltnutí by také závěrečné hodnocení románu vyznělo z mé strany velmi pozitivně. Na druhé přečtení už ale nedošlo a nejspíš ani nedojde. Při snaze začíst se do knihy podruhé si člověk uvědomí, že nezanedbatelnou roli jistě sehrála i příznačná lidská zvědavost, která tak ráda nahlíží do cizích životů, nachází tam stejné nezdary a prohry jako v životě vlastním a nabývá dojmu, že je to tedy aspoň přibližně v pořádku.

Je pravda, že Martiny banální příhody jsou čtivě a sarkasticky popsané, nicméně zažívá je během prvního roku studia jedenáct studentek do tuctu. Rovněž je třeba přiznat, že po pomalém počátečním rozjezdu, kdy jsem měla ještě na padesáté stránce pocit, že se prostě tak nějak pročtu jedním školním rokem prvačky z bohemistiky, se v půlce listopadu všechny možné jistoty zpřevrací naruby a věci se začnou dít ráz na ráz. Teď už ale všechny pointy znám, a údiv či úlek z dějových zvratů bohužel nejde prožít podruhé. Přičemž od kvalitní knihy aspirující jistě na různé literární ceny bych automaticky očekávala, že ještě při několika dalších čteních odhalí další roviny a přinese nové náměty k zamyšlení. Do takové míry pozoruhodná a jedinečná osoba ale Marta Žáková není.