portál pro milovníky knih
Lampa

Vzpomínky hvězdy, která si toho moc nepamatuje

"Nedávno jsem narazil v časopise na rozhovor s Keithem Richardsem. To mě zaujalo – Keitha mám totiž hrozně rád – ale čim dýl čtu, tím větší úžas se mě zmocňuje. Keith v tom interview říká, že by mládež neměla brát drogy. Ale Keithi, my nemůžem brát žádný drogy, protožes nám je všechny spotřeboval! Žádný nezbyly! Musíme počkat, až umřeš, a budeme šňupat tvuj popel." (Denis Leary: Rakovinu nevyléčíš, přeložil Jiří Pilucha)

Historky budou!

Očekávání od životopisu bez přehánění jedné z největších hvězd rock'n'rollu mohou být veliká; hned na začátku je tedy třeba říct, co vše od knihy Život od Keitha Richardse (ghost writerem, tedy skutečným autorem je britský novinář James Fox) neočekávat. Samozřejmě to není biografie The Rolling Stones jako takových; přestože bez The Rolling Stones by Keith Richards nikdy biografii nepsal, spousta zásadních momentů z historie kapely (například smrt Briana Jonese) jsou v podstatě jen zmíněny. Nejedná se ani o klasický životopis, na to tady také moc informací chybí; celá kniha působí jako místy více, místy méně rozmlžené Richardsovy vzpomínky na zážitky, které si zrovna vybavil.

Co naopak očekávat můžete? Samozřejmě spoustu zábavných, šílených a mnohdy neuvěřitelných historek o hudbě, alkoholu a drogách. Úvodní citát z jedné z nejzábavnějších knih na světě totiž v pár slovech popisuje Keitha Richardse naprosto dokonale. Konec konců je to člověk, kterého britský časopis New Melody Express deset let po sobě určil jako vítěze žebříčku hudebních hvězd, kterým nejvíce hrozí úmrtí, je to člověk, který byl a žil rock'n'roll. Místy tak člověk čte se zatajeným dechem (případně s nevěřícným vrtěním hlavou, jak během toho stihl ještě skládat a nahrávat tak dobrou hudbu), co všechno dokázal Richards přežít a co všechno mu prošlo. Kniha je ve svých světlých okamžicích také důležitým dokumentem doby; popis amerických turné The Rolling Stones dokonale vystihuje, jak obrovská, s ničím nesrovnatelná hudební revoluce to v šedesátých letech byla.

Zásadním problémem je ovšem fakt, že kniha nemá jednotný styl. Text vypadá, že byl jen minimálně redakčně upravován, působí, jako kdyby Richards svoje vyprávění rovnou diktoval a spisovatel je jen zapisoval bez nějakého jednotícího plánu. Některé historky jsou samozřejmě dost silné, aby vynikly i zapsané jednoduchým stylem. Občas se ale kapitoly zvrtávají v nudné výčty muzikantů, které Richards zbožňoval dříve, zbožňuje nyní, případně se kterými hrál a/nebo fetoval. Smutnější je to o to, že když je v knize popisováno nahrávání nějaké desky, zmíní se maximálně aktuální třenice v kapele, tvorba samotná se pak většinou omezí maximálně na pár odstavců ve stylu "hodně jsem tenkrát fetoval a pak jsem vždycky přišel do studia a nahrál to, jak jsem to cejtil", případně nějaké plané filozofování nad tímtéž. Samozřejmě, že je to asi pravda (lépe řečeno, že si to Richards prostě lépe nepamatuje); bohužel je to ale i pěkná nuda.

Jak nepřebásnit Rolling Stones

Neatraktivitě knihy bohužel přispívá také mizerný překlad. Otázkou je, kolik faktických nepřesností se podařilo vychytat redaktorovi Radku Diestlerovi, zbývá jich ale stejně pořád dost, v mnoha pasážích týkajících se hraní na kytaru a nahrávání budete dost tápat, i pokud víte, o čem je řeč. Pokud sami na kytaru nehrajete a v nahrávacím studiu jste nikdy nebyli, je snad nejlepší podobné pasáže přeskakovat, protože z nich nepochopíte zhola nic. Nejbolestnější je pak snaha překladatelky Alexandry Freisové přebásňovat občas použité pasáže z písní The Stones.

Pro srdcové fanoušky The Rolling Stones nebo Keitha samotného je tak koupě knihy samozřejmě povinností. Nám ostatním ji ale moc doporučit nelze.