portál pro milovníky knih
Lampa

Vochutnejte Ježkovy voči

A je tu další výherkyně albatrosí literární soutěže o původní moderní pohádku. Druhé kolo patří bioložce Stanislavě Reschlové. V knížce s bezvadným titulem Ježkovy voči (a jiné pohádky) je moderních pohádek pro děti od sedmi let hned osm. Pro svou autorku je debutem, ač si prý profesionální viroložka zaznamenávala vlastní pohádky do čtverečkovaného sešitu coby dítě.

Vítězství muselo těmto příběhům připadnout určitě i proto, že bohatě naplňují zadávací požadavek - „modernost". To hned z několika hledisek. Zejména jazykem, který je zcela současný, bohatý a všímá si principů dětského stylu etymologizování a neologizace (žebřík se má postavit „až k voknu", takže přitroublý zlodějíček, jenž má úkol provést, čeká, až jeho kolega kvokne). Hlavně se nebojí současnější komunikace se čtenářem: „Hm, to je výhra, já si svého nastávajícího vždycky představovala jako urostlého prince, a ne jako tintítko muší váhy" nebo „Zimnice se kroutila jako had, Neštovice se prý chová někdy jako pěkná husa" – zhruba tak vypadají promluvy postav i pásmo vypravěče.

Možná bychom je v pohádkách nečekali, ale co, ta trocha punku už tak celkem rozverným pohádkám jen prospívá. Navíc text není ani v nejmenším monotónní: zcela aktuální jazyk vzápětí střídají formulky a schémata, na která jsme zvyklí z tradičních pohádek („Byl jednou jeden král..."), jazyk spisovný je prokládán nářečím a hovorovou češtinou a navíc se tu poukazuje i na nepěknosti psaní s hrubkami. Kdo pořád vykřikuje „ježkovy voči", nemůže se divit, že je jednou vážně dostane: na talíři. Příležitostně se mihnoucí náročnější výrazivo je možné dětem rovnou vysvětlit.

Jazykem ale ona modernita nekončí: je to i směs princezen a obyčejných školaček nebo mikrovlnek s čarodějnickým koštětem, ani ta ničemu nevadí, naopak působí naprosto přirozeně. V tom jsou příběhy Stanislavy Reschlové unikátní. Princeznám se radí, aby nejezdily stopem v kočáře, za radu babky kořenářky je potřeba zacálovat příznačných 30 korun, drak by mohl být použitelný pro reklamní účely („Náš drak, váš pán") a případné námitky vůči běhu událostí autorka vtipně předjímá: „Někdo by teď mohl namítnout: Holka hloupá, je na začátku cesty, a už se zbavuje proviantu, co bude jíst za sedmou loukou?" Motivy a jednání postav jsou stejně mimočasové: právě jako zdůrazňované přátelství a vzájemnost.

Nuda při čtení těchto věru netradičních pohádek určitě nastat nemůže. Na druhou stranu je asi nejvýraznější vlastností knížky kromě originality také jistá roztříštěnost a kvalitativní nevyváženost. Zatímco třeba úvodní, titulní pohádka, v níž si dva zloději, Chytrouš a Hlupík, vyberou k loupení ne právě vhodný dům čarodějnice Nočnice, kde si mimo jiné pochutnají na smaženici z ježkových očí, je střihu zcela profesionálního, navíc psaná s lehkostí a zjevným sebepobavením, jiné jsou kapku zmatené a psané v okouzlení sledem momentálních nápadů. Na těch je potom patrné, že se autorka nechala strhnout náhle se vybavivším motivem či  zápletkou, aniž si povšimla, že děj vykreslený v úvodu pohádky se kamsi vytratil. Mnoha dětem ovšem právě to může připadat kouzelné. Jednodušší pohádky, jako třeba Za a, nebo za bééé?, kde si autorka vystačí s prostým okouzlením mnohoznačnosti ovčího bečení, jsou nakonec lepší než třeba nesmírně působivá, ale chaotická pohádka Námořníci, piráti a Bludný Holanďan, v níž se obtížně orientuje i přečítající rodič.

Všechny příběhy jsou ale vtipné, jednoznačně veselé a optimistické, a to způsobem, který je dětem blízký. Humor je slovní i situační, s mnoha přísliby a drobnými radůstkami pro dospělé. Je-li ústřední postavou poslední pohádky princezna Zarděnka, nemůže samozřejmě chybět Neštovice a Zimnice. Že si nakonec vezmou Rulíka, Kozlíka a Heřmánka, je nasnadě.

Brňačka to umí výborně se slovem, pokud cos pokulhává, je to kompozice a výstavba příběhu. Nevadí ani poučné prvky, protože jsou naštěstí velmi rychle umlčeny nějakým tím vtípkem: „Seřaďte se do dvojic a přejdeme k ještěrům. Ti jsou na vývojovém stupni mnohem níž. Tam nás nic nepřekvapí," říká například paní učitelka v závěru pohádky ze zoo, v níž se hubená Alenka protáhne do klece k opicím, kde způsobí zmatek s výkladem evoluce.

Co je na pohádkách s titulem Ježkovy voči snad nejlepší, jsou dokonalé ilustrace velmi mladé slovenské kreslířky Kataríny Ilkovičové (1982), které si není možné neoblíbit. Přestože začala s ilustracemi dětských knížek až r. 2007, má za sebou už celou řadu titulů pro slovenská i česká nakladatelství. Nenásilné a dětmi dobře přijímané kresby často pracují s koláží.

Čtení pohádek i prohlížení obrázků je hlavně zábava. A to se dětem líbí.