portál pro milovníky knih
Lampa

Vnější tma je vězením bludných

název knihyMoudrá krev

nakladatelstvíArgo :

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2011

počet stran164 stran

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-257-0509-4

Vítejte v Tennessee. Možná právě končí devatenácté století, nebo právě začíná to dvacáté, to asi záleží na tom, koho se zeptáte. Ale čas nehraje roli – krom toho, že spěje ke svému konci. Jedna dívka tu právě porodila dítě. Dítě, které může – ale nemusí – být jejího bratra. Ten to neviňátko pohodí v lese a sestře sdělí, že zemřelo...

Z bolesti a zrady, z nového života a lidské krutosti se tak začíná chimerická odyssea za smrtí a poznáním pro všechny zúčastněné – nejen pro postavy, ale i pro čtenáře; někdy zhnuseného, jindy šokovaného, vždy však zcela fascinovaného tím, co si na něj jeho oblíbený autor ve svém raném, teprve druhém románu opět připravil ...

Ty účty jsou psaný krví

Cormac McCarthy se na našem knižním trhu prosadil sice oklikou (první vydání Všech krásných koní a Hranice má z jeho dnešních fanoušků doma jen málokdo), ale o to důrazněji. A je to jen dobře. Rozhodně není náhoda, že ze všech těch stovek spisovatelů, které si může aspoň na chvilku náš čtenář vzít k sobě domů, je právě McCarthymu věnována původní domácí monografie, kterou netrpělivě očekávají nejen jeho skalní příznivci.

Ti vědí, že jejich autor je ve své podstatě starozákonní prorok. Jeho knihy nevěří na lásku a mír, ale na neustálý boj o existenci a skřípění zubů (ostatně, titul knihy je z pána jménem Matouš: „... ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů..."). Každý čin zde má svůj důsledek, povětšinou trest. Trest, který je stejně jako konání McCarthyho postav absolutní a krutý.

Vnější tma z linie podobných vyprávění nijak nevybočuje. Opět několik až na kost obraných (v psychologickém slova smyslu) postav, opět bloudění po krajině, která překypuje životem i smrtí, opět scény plné mystiky vedle nejbrutálnějšího naturalismu. To vše jazykem, který doslova obcuje s biblickými texty, lidovým kazatelstvím, chiliastickými proroctvími konce svět a bůhvíčím ještě. Je to jazyk na jednu stranu krásný a bohatý, na stranu druhou však také v největší možné míře úsporný. Ukázkovým příznakem oproštění se od všeho zbytečného, všeho, co není obtěžkáno významem, je absence uvozovek u přímé řeči.

Na jednu stranu tak text jakoby ztrácí na emocích, o to více se však expresivita řeči skrývá v tom, co a jak a kdy je řečeno. A především se i přímá řeč, kterou se jindy (teroreticky) lidé otevírají světu, stává čímsi záhadným, tajemným a děsivým; disponujícím strašidelným rytmem. McCarthy tak píše jakousi poezii existenciálního děsu (za pozornost stojí množství výrazů jako „nevím", „nikam", „nikdo"...).

McCarthyho přístup by u byt jen o trochu slabších autorů mohl sklouznout k lacinému buranskému hororu (s nímž ostatně bravurně koketuje např. Dítě boží nebo Dickeyho Vysvobození), ještě lacinějšímu planému meditování, nebo prostě nepřehledné změti slov. Jenže u McCarthyho vždy přesně chápete, co se děje. Vždy si uvědomujte, že jste svědky krvavého placení účtů, které s sebou nese lidský pobyt na světě.

Škleb prázdných očních důlků

Stejně jako další McCarthyho romány, i Vnější tma vás bude provázet dlouho po dočtení. Je trojice tuláků rozsévajících smrt zvrácenou parodií tří králů? Jsou hrdinové na cestě k vykoupení nebo zatracení? Jak se to ostatně má s onou cestou, kterou zde postavy vykonávají? V každém McCarthyho románu se překračují hranice – reálné i metaforické.

A po vzoru středověkých (ale i ještě starších) textů jsou tyto přechody zsazeny do náležitých prostředí: řeka, les, hory... vše jsou to místa, kde přirozeně docházelo k zjevením, kde ďábel pokoušel spravedlivé, kde se dalo dosíct poznání (po složení oběti či odpovídající platby).

Je symbolické, že v jádru snažení postav je nepokřtěné dítě – tvor ještě nepřijatý do lidské obce, tvor, který se tak stává nikoliv grálem, ale zkouškou, skrze kterou (a skrze jejíž bolest) jsou poměřováni Culla i Rinthy (tedy jeho „otec" a matka), ale i dráteník, který dítě zachránil v lese. A stejně tak je symbolické, že v místě, kde se cesta za dítětem uzavírá, se McCarthy pouští na pole ryzí magie – po celou dobu je kniha přes všechna podobenství pevně ukotvená v reálném světě, ale v závěru se na kratičký okamžik pouští do hájemství zapomenutých bestiářů a magických kompendií, když popisuje růst černé mandragory a definitivně tak strhává hranici mezi životem a smrtí. A stejně definitivně donutí své postavy si vybrat, do kterého světa patří.

Cesta a příběh se tak zacyklí, protože na rozcestí román i začíná – postavy se probouzejí ze snů, příroda procitá ze tmy do dne... Přichází čas změny a povinnosti zaujmout nějaký postoj. Ona tma, z níž (případně do níž) postavy neustále míří je tmou náboženskou (boj o duši), přírodní (prostý koloběh noci a dne a s tím související střetávání bytostí spojených s měsícem či sluncem) i darwinistický ...

Protože vnější tma je zde celý svět, do kterého byl vyvržen z bezpečí lůna matky malý novorozenec. Je to tma, která je společná nám všem. Všichni v ní bloudíme a McCarthy nám připomíná, že jediný osvětlený kout je ten, v němž jsme souzeni. Culla, Rinthy, dráteník i jejich bližní si již rozsudek vylechli. Nás to teprve čeká. Do té doby můžeme jen arogantně soudit sami: třeba knihu, která je vedle Krvavého poledníku a první poloviny Hranice tím nejlepším, co McCarthymu u nás zatím vyšlo ...

zpět na přehled21.05.2012 09:35,