portál pro milovníky knih
Lampa

Velká divočina lidské duše

„Tento román je moje „iracionální biografie" nebo lépe řečeno moje iracionální sebereflexe." Řekl o svém stěžejním díle Velké divočině autor podivuhodného literárního odkazu, João Guimarães Rosa, řazený dnes mezi největší brazilské autory. Do povědomí českých čtenářů se dostal už v letech sedmdesátých, kdy vyšla kniha v překladu Pavly Lidmilové poprvé. Vzhledem ke geografickému původu získala automaticky nálepku „magického realismu" a Rosa sám se tak zařadil po bok autorům jako Borges, Vargas Llosa či Marquez. Jeho dílo se však všem nálepkám vzpírá.

Brazilský Faust

Velká divočina má sice všechno, co má správný „magickorealistický text mít (obsahuje určité mýtické prvky, které protagonisté přijímají, aniž by v nich hledali logiku, je na něm patrný vliv folklóru, obsahuje množství detailních smyslových vjemů a nechybí prolínání časových rovin a úhlů pohledu), nicméně v první řadě zůstává upřímným, odvážným a především pokorným hledáním odpovědí na základní (tedy nadčasové) otázky po smyslu existence. Ono poslání je sice zahaleno do hávu dobrodružné literatury (a onou lokací se nám může zdát vzdálené), ale brzy se v textu zabydlíme a nalezneme blízkou podobnost například s Goethem (někdy bývá hlavní hrdina Velké divočiny Riobaldo nazýván brazilským Faustem) či s evropskými barokními básníky.

Román vypráví o klikatých cestách několika ozbrojených band takzvaných jagunců - polohrdinů a polodesperátů - které putují krajem, aby zjednaly (leckdy trochu svérázné) právo a spravedlnost. Jednou jsou stíhajícími a trestajícími, jindy stíhanými a trestanými. Jednou jsou ti dobří a dlí nad nimi Bůh, jindy však vzývají ďábla. Ony složité zákruty cest a nejednoznačnosti povah nám nejlépe zosobňuje právě zbojník Riobaldo, vůdce jedné z band, který se celý život snaží dopátrat hlubších principů dobra a zla.

Rosa ve svém díle čerpá námět z reálného prostředí brazilského sertãa – nekonečného, pustého a divokého vnitrozemí, ale ono sertão vsazuje do univerzálních souvislostí, které přesahují rámec regionalismu, a to jak v rovině příběhu, tak v rovině jazyka. Sertao je prostor bez času a bez hranic, svět sám pro sebe, který se nedá poznat, „ohromný kříž a kráž, který nemá počátek, truchlivé moře, jež na pobřeží vyvrhuje čaromoc nečekaných věcí". Je to mytický svět, který Rosa naplňuje individuálním tázáním.

Právě Riobaldovo tázání se je páteří celého románu. A jsou to ony neodbytné otázky týkající se toho, co je správné a co ne, týkající se podstaty zla ve světě, existence boha, či lidského údělu. Riobaldo je hluboce spjat se svými kořeny, jeho moudrost pramení z mnohasetleté zkušenosti, zároveň mu však nebrání dohlédnout za tyto přirozené mantinely. Důvěřuje smyslům, ale není jejich vězněm. Je chybující, ale zároveň pánem svých rozhodnutí. Na cestě za odpověďmi pak přirozeně zažije i to, jak bolestivé může poznání být.

Román-bludiště

Člověk je zvláštní tvor. Je pánem svého osudu a zároveň ho nedokáže ovlivnit, rozhoduje nad zlem i dobrem, které má v sobě, a přitom neví, zda se rozhoduje dobře či špatně. Vidí a nevidí na konec cesty. Tuší neodvratné a přitom má vůli odporovat. Vše zřejmě existuje v nějaké základní výbavě, ale chybí kompas. Přestali jsme se poslouchat, nebo si už dávno nerozumíme, či nemáme odvahu. Jsme slabí a ničemní. Silní a všehoschopní.

Velká divočina je příběh-bludiště, metafora. Člověk se vydává do zákrut tohoto labyrintu, aby našel sám sebe, aby objevil tajemství života. Právě podtitul Cesty v názvu románu (jež ve zmiňovaném prvním vydání ze 70. let chybí) má mimořádný význam. V rovině příběhu je to cesta pomsty, po níž se Riobaldo se svou tlupou vydává, aby potrestal odpadlíky z řad jagunců. Zároveň je to však cesta hledání sebe sama, jakýsi iniciační obřad, na jehož počátku je Riobaldo sotva odrostlým chlapcem, kdežto na konci stárnoucím mužem. Projít po této cestě a něco si odnést však znamená umět se dívat, prožívat naplno každý okamžik a v neposlední řadě také pochybovat.