portál pro milovníky knih
Lampa

Útěcha uhoněných rodičů

název knihyO líné babičce

nakladatelstvíMLADÁ FRONTA

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2011

počet stran84 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formapovídka

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-204-2438-9

Byla jedna babička. Celý život se starala o děti i o milovaného muže, kterému chystala „teplé večeře a studené pivo", chodila do práce, schůzovala a vykonávala všechny domácí práce. Na stará kolena se rozhodla, že bude líná. Přesněji řečeno že bude dělat jen to, co sama chce. A tak má v bytě binec, buchty nepeče a vnoučata na lusknutí prstů nehlídá. Vlastní sice jako správná babička škapulíř, ale nepřechovává v něm sušené byliny ani pamlsky, ale papírky s vypsanými životními přáními. A ta stojí za to.

Některá jsou adrenalinová a skoro jako z nabídky zážitkových agentur – proletět se balonem, zdolat osmitisícovku, potopit se na oceánské dno. Další z rodu „novoročních předsevzetí" – naučit se na počítači, lyžovat. Ale úplně nejlepší jsou přání dětská a zcela nízkonákladová: zahrát si na honěnou nebo skákat v dešti v kalužích. Zejména proto, že taková přání nic nestojí – jinak si to babička musí pojistit pohádkovým motivem se zachráněným „princem" a bednou zlata. Knížka Aleny Kastnerové O líné babičce je – s nadsázkou řečeno – takové světlo na konci tunelu pro utahané rodiče v koloběhu rodinně-pracovních povinností.

Když opravovat, tak holí

"Líná babička" je zajímavá z mnoha důvodů. Ne snad, že by v literatuře pro děti neexistovali aktivní prarodiče – například v knížce Ivana Binara Bibiana píská na prsty (Meander, 2009) je babička messengerkou, brázdící ulice na rychlé motorce Kawasaki. Domnívám se ale, že kniha, kde je babička hlavní hrdinkou a podstatou jsou její tužby a přání, je celkem ojedinělá. Je známým faktem, že populace stárne a žije déle a aktivněji a že se v pozdějším věku seberealizuje jinak než přes životy svých dětí, potažmo vnoučat. Kastnerová tak zachycuje určitý trend. Současně si ale z čiperných důchodců trochu střílí – to když neodolá patřičně vylíčit počítačový kurz, kde babičky bouchají do monitorů holí, protože tak se odjakživa doma spravuje televizor. (Analogicky se pak babička ocitá s partou malých dětí v lyžařské školičce...)

V tiráži si přečteme, že kniha je určená dětem od šesti let. Moc by mě zajímalo, jak tuto knížku budou děti vnímat. Jako dospělému čtenáři mi přijde jako docela „odrostlé čtení". Kastnerová si hraje s jazykem, libuje se ve slovních špílcích (důchodci směšují pravoslavné ikony a ikony na počítači), vtip jedné epizody stojí na významovém rozdílu mezi honičkou a honitbou, postava myslivce mluví v hanáckém nářečí. Celkově na stránkách na děti čeká hodně „dospěláckých" fórů (babička třeba musí v Himálájích yettimu vysvětlit, jak zplodit potomky – možná tak autorka chtěla s trochou zlomyslnosti pošťouchnout rodiče k sexuální osvětě). Také pěkně libozvučně znějících, expresivních slov je dostatek (namátkou – mešuge, pumprnákle, mýrnyx- týrnyx, bijásek, akutka). Současně se ale spisovatelka mluvě dětí přibližuje výrazy jako "bylo to hustý". Na druhou stranu děti neradno podceňovat, knize budou rozumět jistě po svém, což ale neznamená, že je nebude bavit a případná nedorozumění ve čtení vůbec nemusí překážet. Nakonec to může být i to, co se jim bude na knize líbit nejvíce.

Chacháá!

Styl autorky je obecně hodně dynamický, uhání kupředu stejně zběsile jako babička za volantem Bugatti Veyron a kapitolku nezřídka končí výkřik chacháá! Dojem, že líná babička je trochu manická, podtrhují i kongeniální ilustrace Jakuba Zicha (mimo jiné výtvarníka divadla Minor). Jsou divoce barevné, akční, babičce v nich lítají vlasy a oči skoro vypadávají z důlků. Zich ještě dotahuje vtípky „pod čarou" – například na zvonek milionáře umisťuje jmenovku K. Rejčíř.

S vyzněním knížky pak ostře kontrastuje poslední kapitola, v níž babička vyloví ze škapulíře své poslední přání. Nic si nepřát, po ničem netoužit symbolizuje závěr života. Stejně jako moře, ke kterému se náhle ztichlá a důstojně až budhisticky klidná babička odstěhuje. Vysedává na pláži, pozoruje horizont, pokojně vzpomíná a každý den sedává blíž a blíž k obrovské vodní mase, která jí nakonec olízne chodidla. Těžko hádat, jak tento závěr pochopí raně školní čtenář, kterému je dílo primárně určeno. Ale pokud si z něj odnese závěr, že život může být naplněný a krásný, tak jakkoli banálně to zní, není jednoduché to netriviálně napsat. Alena Kastnerová tak může být s výsledkem spokojena.