portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Žítkovské bohyně

Mladá prozaička Kateřina Tučková získala pozornost již svým prvním románem Vyhnáním Gerty Schnirch, ve kterém vylíčila osudy účastnice brněnského odsunového transportu. Rovněž druhá kniha Tučkové se zabývá ženskými příběhy na pozadí bouřlivého 20. století: tentokrát přímo bohyněmi - ženami z Bilých Kapat, léčitelkami, zaklínačkami. Autorka provedla pečlivý výzkum - však je vypravěčka románu etnografka, která k bohyním rodem patří, ale jejich řemeslu se již nevyučila. Není bez zajímavosti, že kniha vyšla nejdříve jako e-book a teprve poté v tisku. Ve spolupráci s nakladatelstvím Host přinášíme ukázku.

Irma Gabrhelová

Seděla u stolu, hlavu nachýlenou, jak jí nemoc svírala záda. Na sobě měla pracovní kroj, přes něj si převázala zástěru, řídké vlasy jí překrýval zářivě červený šátek, v němž se její drobný, šedavý obličej skoro ztrácel. Zpod jeho okraje ale vykukovaly Irminy hluboké černé oči, které živě těkaly sem a tam a přitahovaly pohled jako dva magnety. Konečky roztřesených prstů si pohrávala s lemem rukávu s vybledlou, ale stále krásnou výšivkou, na jejíž drobné stehy Dora zálibně hleděla. Přitom poslouchala Irmin hluboký drsný hlas, jaký by u drobné stařenky nikdo nečekal.

— Válka, to byla strašná věc. Hlavně ke konci. Ta nejistota, ten neklid, abys věděla, ten byl skoro hmatatelný. V noci se člověk bál usnout. Buď mu na dveře zaklepali partyzáni, nebo pašeráci, nebo financové — a že si u nás dveře podávali často! Ten můj totiž kšeftoval, to víš, časy byly těžké, nějak nás živit musel — v té době jsme měli prvních pět děcek a ještě s náma byl v chalupě jeho otec, ležák. Pak ale přivedl toho koně, a to už jsem se lekla. To už bylo hotové bláznovství, promenádovat se po horách s ukradeným koněm, financům přímo pod nosem! Málem jsem ho tehdy vyhodila z chalupy, ale dal si říct a pak už to byla jenom pálenka a nějaké malé věci, po kterých jsem se neptala, asi jídlo a cigára, co jiného. Všichni tehdy chtěli cigára. Nechával to v sušárně na ovoce, támhle u lesa. Po setmění si pro to přicházeli ti jeho kumpáni, kluci pašeráci, a někdy přitáhli někoho i pro mě. Tuhle přivlekli někoho s vymknutou nohou, tuhle postřeleného, bohyně umí zázraky, mysleli si. A do toho nás třeba burcovali financové a prohledávali celou chalupu. A ve čtyryačtyrycátém k tomu ještě přibyly ty přelety, rámus v noci, rámus za dne, byla to zlá doba, vzdechla smutně Irma.

— S těma přeletama to začalo během léta, a na konci, v srpnu, to už byla katastrofa. Pamatuju si to úplně přesně jako dnes. Bylo to devětadvacátého, léto už se chýlilo ke konci, ráno byla zima, toho roku obzvlášť, skoro jako by byl už podzimek. Na přelety už jsme si v té době zvykli, tuhle něco jen tak letělo, tuhle zase spadly letáky, ale takový masakr, jako přišel toho odpoledne, to nikdo nečekal. Nebem to temně dunělo ještě dřív, než na něm šlo vidět těch pár blížících se teček. Tím myslím ty amerikánské bombardéry. A pak to trvalo jen mžik. Němci se na ně s těmi svými stíhačkami, co vypadaly jako jestřábi, vrhli od Trenčína, a ty těžké, velké letadla Amerikáncům rozstříleli, popadaly všechny. Sbírali ty chudáky od Bošáček až po Slavičín ještě týden. Prý jich bylo víc než čtyřicet, a víc než půlka jich nepřežila. Někteří byli spálení a houpali se v korunách stromů zavěšení za padáky ještě dva dny. Po lese je hledali všichni. Přijela německá policie ze Zlína, čeští četníci, hledali je partyzáni, hledali je i naši lidi. Teda ti, co v tu chvíli neměli jiné starosti. A že to ráno přineslo do Hrozenku moře smutku.

Odnesla to například Andulka Zindulová z Vyškovce. Dělala na poli se svýma děckama, všichni jako obvykle, a tu to smetlo. Tahali ji z trosek letadla až navečír. Než stačili doběhnout pro vodu, uhasit to a odklidit, vytáhli z ní jen ohořelé kusy. O dva roky později, když se tam oralo, tak tam našli ruku. Kost. Tehdá nevěděli, jestli to byla Andulčina nebo některého z těch v letadle, co tam shořeli s ní. Tak to zakopali pod amerikánský pomník na slavičínském hřbitově, odkud si v té době, to bylo v šestačtyrycátém, už stejně všechny vojenské kosti odvezli za oceán. Tak je tam aspoň ta ruka, pod tím pomníkem.

A hrozné to bylo taky u Šopíků, co bývají tam, jak se jde na Bošáčky. Však tam je těch památníků Amerikáncům nejvíc, hned tři. Stojí tam, kde dopadla ta letadla, přesně v těch místech, kde se zavrtaly do země. Šopíkům tehdy křídlo letadla rozčíslo střechu chalupy a pohřbilo tam dva z nich, to už si dnes nepamatuju, kteří to byli, ale jeden z nich musel být určitě hodně mladý, protože rakev mu na pohřbu nesly černé nevěsty. Pamatuju se, že tam volali mámu. Tu v té době volali víc než mě, dokud žila, nebylo lepší bohyně než ona. Ale ani tam neměla co dělat. Když tu chalupu uhasili, našli jen ohořelé zbytky. Dvou těch Šopíkových a jednoho letce.

K nám taky jeden spadl, abys věděla. Jmenoval se Harry. To byla jediná věc, co jsme o něm věděly najisto. Ale kromě toho jména jsme mu nerozuměly ani slovo. Na druhou stranu, abysme pochopily, co mu je, jsme mu nepotřebovaly rozumět. Měl spálený celý obličej, vlasy pryč a byl celý podřený, hlubokou ránu měl na zádech a něco s nohou, nemohl prý chodit. Měl štěstí, že spadl kousek od naší mámy. Přivlekl se k ní v noci a ona ho vzala domů — tenkrát už byla sama, otec zemřel a my jsme byli všichni na vlastním. Venku nikdo, kdo by to mohl hlásit, tak si řekla, že mu pomůže. To víš, bylo to riziko přechovávat amerikánského vojáka, to by se odvážil málokdo. Máma ano. Ta měla kuráž, a navíc jí ho bylo líto. Byl zubožený, ani nevěděl, kde pořádně je. Když jsem tam přišla já, blouznil. To bylo na druhý den dopoledne, stavila jsem se u mámy cestou z Hrozenku, vzkázala mi přes sousedy. Hned jak jsem tam přišla, věděla jsem, že se něco děje. Dveře byly zavřené na petlici, to nikdá nebývaly. A máma nevycházela ani na zabušení. Už jsem skoro dostávala strach, když vtom otevřela, jen vykoukla a vtáhla mě dovnitř. A tam to chlapisko. Svlečené, leželo v koutě na kupě slámy, protože naši postel nikdy neměli, u nás se vždycky spávalo na peci nebo na půdě. Ležel tam a sténal, no člověku se nad ním sevřelo srdce, když ho viděl, celého zohaveného, trpícího. A za nás, za Čechy, říkala mi tehdá máma. Tak mě poslala pro Surmenu, že mu musí dát do pořádku kosti. Rozběhla jsem se pro ni hned.

Sotva toho Amerikánce Surmena uviděla, hned si k němu klekla, prohmatala ho a řekla nám o pálené. Myslely jsme si, že si dá sama, však si ráda dávala, ale ona místo toho zvedla hlavu jemu a nalila mu do krku půl lahve. Pak ho chvíli nechala, a když pomalu zmlkal, vzala mu nohu, opřela ji mámě o rameno, aby s tím mohla líp hýbat, sama si přisedla na bobek a objala mu koleno, a pak mu s tím škubla a zakroutila, luplo to a kloub zajel na místo. Amerikánec se lekl tak, že nestihl ani zařvat, jen to v něm tak zabublalo, a pak naráz ztichl. Aspoň trochu se mu ulevilo. Zbytek pálenky jsme dopily v tu ránu, to víš, ani pro nás to nebyla žádná legrace, máma se Surmenou byly celé zpocené námahou, já strachem, že někdo půjde okolo a něco uslyší. Teprve za chvíli jsme se daly do další práce. Máma ho už v noci předtím omývala a na spáleniny mu dávala rozdrcené zeliny, ale měl horečku a kůže mu puchýřovala, muselo se to udržovat. Já ho podpírala, Surmena zvedala končetiny, máma omývala a ze spálenin sloupávala zaschlé lupení. Kňučel jak štěně. Ještě teď mě to bolí, když si na to vzpomenu. Když jsme ho zabalily a uložily k spánku, bylo jasné, že takový pacient se jen tak nevyzdraví. To bude na týdny, říkala máma. A měla starost. Vykurýrovat takového pacienta byla jedna věc, utajit druhá. Mudrovaly se Surmenou, co s tím nebožákem dál, a mě zatím poslaly pro zeliny a pro slepici na polívku. Vrátila jsem se až navečír. Trvalo mi to, protože jsem musela ještě porovnat děcka, a taky z Černých na pitínskou stranu je to víc než hodina cesty. Doběhla jsem, už se stmívalo. Vlítla jsem do chalupy, zaříznutá slepice se mi klinkala u pasu, v koši váčky se zelinami a pálené. Na nic. Na místě, kde ležel Amerikánec, byla kaluž krve a chlapisko pryč. Máma se Surmenou seděly u pece. Úplně tiše, jen se držely za ruce. Kde je? ptala jsem se překvapeně. Neřekly nic. Musela jsem jima zatřást, aby se probraly. A řekly, až do sebe hodily každá po štamprli. Skoro mě to složilo, tehdá jsem byla ještě citlivá a málo jsem toho viděla. To pálené ten večír padlo celé, druhý den mi bylo zle jako nikdy.

Jeli prý okolo asi hodinu potom, co jsem odešla. Amerikánec konečně na chvíli usnul, to ho zmohla ta pálenka a klid aspoň od té nohy, tak spal. Máma se Surmenou se zrovna radily, jak ho šoupnout na půdu, aby nebyl tak na očích, kdyby někdo přišel, když vtom zaslechly motory aut. Nedalo se vůbec nic dělat. Stihly na Amerikánce jen hodit nějakou plachtu, co strhly z pece, a už byli uvnitř. Kontroly. Objížděli les, pastviny i chalupy a hledali letce. Německá kriminálka ze Zlína. V mámě by se krve nedořezal. Najednou před ní stál chlap a tři uniformy, víc se jich tam nevešlo, a zírali na ně. Nastal strašný zmatek. Nad Amerikáncem se vystřídali další dva, co se vyměnili s těmi venku, a ti na mámu a Surmenu řvali, ale to mohli klidně do aleluja, žádná z nich jim nerozuměla ani slovo. Tak k nim postrčili toho chlapa, Schwannze na něj prý křičeli, říkala máma, co si to zapamatovala, protože to znělo trochu jako německy prase. A ten Schwannze uměl česky, tak to s nima probíral. Kde k němu přišly, co mu je, co mu na to daly, co jim říkal. Máma se Surmenou všechno řekly, co by taky zapíraly, vždyť to bylo na první pohled jasné. Jen o mně se nezmínily. A že neříkal nic, protože měl horečku, a i kdyby říkal, že by mu stejně nerozuměly, že je to Amerikánec. A sotva to prý ze sebe vysypaly, stalo se ještě něco horšího. Jeden z těch uniformovaných totiž z Amerikánce stáhl plachtu, a jak ho uviděl, jak tam nahý leží, začal řvát: Jude! Der ist Jude!

Máma mi pozdějc vykládala, že v tu chvíli věřila, že je s nima ámen. Že se už večera nedožijí. Chytly se prý se Surmenou kolem krku a začaly se modlit, zatímco zvenku kdosi štěkl rozkaz a do ovázaného Amerikánce, který už byl probraný a vyděšeně zíral do hlavní pušek, to nasázeli, ani nestihl říct sbohem. Pak to obrátili přímo k mámě a Surmeně. Vypíchali je hlavněmi ven, před chalupu, přímo do hloučku rozlícených Němčourů. Z té smršti dotazů, která se na ně snesla, rozuměly jen to, co na ně chvílemi pokřikoval ten Schwannze, co asi dostal příkaz jim tlumočit. Byl prý brunátný víc než důstojník, co vyskočil z auta. Věděly, že pomáhají nepřátelské armádě? Věděly, že pomáhají degenerované rase? Věděly, co je za to čeká? Máma se Surmenou mlčely. Až když do nich začal ten Schwannze mlátit, asi aby něco řekly, protože důstojnická otázka přece nemůže zůstat bez odpovědi, vysoukaly ze sebe cosi. Máma do smrti pořádně nevěděla co. To Surmena řekla něco, co celou tu kanonádu facek, kopanců a řevu zastavilo. Schwannze to prý jen tak mimochodem přeložil důstojníkovi a ten jen jedinkrát štěkl: Halt! a všichni ztuhli. Do ticha, které následovalo, se zeptal toho Schwannze, který tlumočil mámě: Vy jste bohyně? Máma se zvedala ze země, a jak už byla stará, tak znovu upadla a jen stačila vyheknout, že ano. Ano, bohyně, ona i Surmena. Ten důstojník prý jenom kývl a dvě uniformy se pro ni sehnuly a zvedly ji. Pak bylo vidět, že se na něco zeptal Schwannze, tak divně, vážně a tiše, a že ten mu cosi odpovídá, nevěřícně u toho kroutí hlavou, protestuje a šermuje rukama tak zuřivě, že v tu chvíli měly větší strach z něho než z toho Němce.
Co si ti dva tehdy povídali, to se už dneska nikdo nedoví, ale jisté je, že ten Schwannze pak na mámu a Surmenu křikl, že se nemají vzdalovat nikam ze svých chalup, že se to ještě pořeší, a to bylo všecko. Máma se Surmenou nevěřily vlastním očím. Sice zbité, ale živé, odstrčili je ke stěně chalupy. Dva vojáci vynesli ze světnice zastřeleného Amerikánce, hodili ho na korbu auta, kde už jeden byl, ještě omotaný lany padáku, co ležel zmuchlaný pod ním, a pak naskákali na auta, nastartovali a odjeli. Jen ten důstojník se za nimi zamyšleně ohlížel. Ničemu nerozuměly, tak zašly do chalupy, sedly a zůstaly tak až do té doby, než jsem přišla já. A pak čekaly. Čekaly, a nic se nedělo. Celou zimu za nimi nikdo nepřišel, Němci měli na starosti asi jinačí věci než dvě bláznivé baby. Však se v tom čase taky pořád honili po Karpatech a po Beskydách s partyzánama, pak se rozkřiklo to o Ploštině a Prlovu, co jsou hned vedle Kopanic, a pak se tudy naráz převalili Rusové, a to byl konec. Máma to přežila jen o rok. O další zimě už byla v hrobě.

Irmin hlas se chvěl dojetím, zněl čím dál tlumeněji, až ztichl docela. Dora, která starou ženu bez dechu poslouchala, se neodvážila říct ani slovo. Schoulená do sebe čekala, až bude chtít Irma sama pokračovat.

— Vždycky jsem přemýšlela, co se tomu důstojníkovi mohlo honit v palici, že ty dvě ženské nechal živé, navázala Irma po chvíli. — A nemůžu si pomoct, jediné, co mě napadá, je, že v tom měli prsty Ferdinand s Rudolfem, ti dva fešáci, co se na Kopanicích potloukali předtím. Byli tu dlouho a vraceli se, a byly to nejvyšší šarže, co se tu vůbec kdy mihly. Ale o tom já nic moc nevím. Jen to, že se jim klaněli jak financové, tak prý i na gestapu ve Zlíně. A že oni se zas klaněli bohyním, nejvíc Mahdalce a Fukseně. Ale ano, famílie Mahdalek! rozpomněla se náhle Irma a mávnutím dlaně zaplašila vzpomínku na svou matku, Chupatou. — Kvůli ní jsi vlastně přišla, proto já pořád o té válce... No ano, to víš, že vím. Vím o nich leccos. Ale to byla zlá historie, moc zlá. Opravdu o ní chceš slyšet? zeptala se skoro rozmrzele Irma.

Dora vzrušeně kývla.

— No tak vydrž, povzdechla si, — ale než budu zas povídat, naber si čaje a mně taky nalij. Je z devaterého kvítí. Budeš zdravá. Ale jestli já bych ti neměla dát spíš čaje z milostníčka, co? ožila najednou. — Aby za tebou nějaké chlapisko přišlo. Neodlijeme vosk? Co? Včil už ti ho nikdo jiný než já neodlije, už to nikdo neumí, využij toho, dokud je čas. Však už bys měla být dávno vdaná, tak se necukej. Podíváme se na něho, na toho vyvoleného, který na tebe kdesi čeká, řekla Irma a v očích se jí objevily stopy rozvernosti.
Doře zhořknul sladký čaj v ústech, zadržela ji na poslední chvíli: — Nejdřív mi řekněte o těch Mahdalkách a o Fukseně, tetičko! zaprosila.