portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Žít!

název knihyŽít!

nakladatelstvíVerzone

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2014

počet stran188 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-87971-01-7

Syn z lékařské rodiny Jü Chua (*1960), který se měl stát zubařem (kariéru zubaře popisuje jako velice nepříjemné celodenní nahlížení do lidských úst, což je podle něj jeden z nejošklivějších pohledů na světě), vstoupil do literatury v 80. letech minulého století esejemi a avantgardními povídkami. V 90. letech začal psát realistické romány, jejichž tématem jsou osudy lidí poznamenané dramatickými událostmi 2. poloviny 20. století (především Kulturní revoluce), ale také převratnými socio-ekonomickými reformami 80. a 90. let.

Jü Chua dosud napsal pět románů: Žít! (1991), Dva liangy rýžového vína: osudy muže, který prodával vlastní krev (1995; česky Dokořán, 2007), Křik v dešti (2003), Bratři (2005, 2006) a Sedmý den (2013). Hned jeho první román Žít! byl mimořádně úspěšný. Původně vycházel na pokračování v literárním časopise Sklizeň. Ke slávě mu napomohlo také okamžité zfilmování režisérem Čang I-mouem v roce 1994. I další román Dva liangy rýžového vína se setkal s velmi pozitivní odezvou a stejně jako Žít! byl přeložen do mnoha jazyků.

Tyto dva romány jsou si v lecčems podobné – oba se odehrávají v nuzných poměrech čínského venkova na pozadí dramatických dějin druhé poloviny 20. století. Do jejich života výrazně zasahuje japonská okupace, občanská válka, nástup komunismu, zničující společenské a hospodářské experimenty a především Kulturní revoluce. Vypravěčem je v obou případech obyčejný venkovan, ani chytrý, ani hloupý, nicméně navzdory hořkým životním zkušenostem plný energie a síly žít za každou cenu. Dějovou linku obou příběhů charakterizují silné, emočně vypjaté rodinné vztahy na pozadí drastických společenských změn, zejména vztah otce a syna.

Rány osudu, které zasáhnou hrdinu románu Žít! Fu-kueje ze všeho nejvíc připomínají rány – zkoušky –, kterým byl podrobován biblický Job. Na rozdíl od něj je však vzdor Fu-kuejův spíše projevem lásky k životu než vzdorováním nelítostnému osudu. Jü Chua sám říká, že velký vliv na tuto fázi jeho tvorby měl zakladatel moderní čínské literatury Lu Sün a američtí realisté, především rodinné ságy Williama Faulknera a Johna Steinbecka.

Konkrétní inspirace pro román Žít! pochází ze zlidovělé americké písně o otrokovi (Old Black Joe). V té se starý černoch Joe zamýšlí nad svým strastiplným životem, kdy – stejně jako Fu-kuej – postupně pohřbívá všechny členy své rodiny. Přesto si na osud nestěžuje, na svět hledí s laskavostí a těší se z drobných každodenních radostí. Duchaplná a humánní kniha, v níž nechybí humor, vzbudila pozornost jako „čínský Forrest Gump".

Ukázka

Vedoucí natáhl ruku k Wangovi, aby převzal bramboru, ale ten ji sevřel oběma rukama a nebyl ochoten se s ní rozloučit.

„Dej mi ji," řekl vedoucí. Wangovi nakonec nic jiného nezbylo a s protaženým obličejem bramboru odevzdal veliteli. Ten si vyžádal od okolostojících vesničanů srp, položil bramboru na zem a jedním rychlým řezem bramboru rozpůlil. Jenže mu při krájení ujela ruka a jedna půlka byla veliká a druhá maličká.

"Co s tím, soudruhu vedoucí?" zeptal jsem se.

"To nebude těžké."

Další rychlý řez a velitel z velkého kusu ještě kus ukrojil. Ten si hned strčil do kapsy. Zbylé dva kousky dal mně a Wangovi.

"Jsou zhruba stejně velký, ne?"

Samozřejmě, ani jednou bramborou si rodina břicha nenaplní. Jenže tenkrát jsme to viděli jinak. Byli jsme opravdu v nesnázích. Rýže došla někdy před měsícem a i to málo, co se dalo k snědku najít na poli, už bylo snědeno. Lidi by tenkrát obětovali život za misku rýže.

---

Zahlédl jsem průvod několika lidí v různých směšných papírových čepicích a s cedulemi pověšenými na krku. Nevšímal jsem si jich moc, až do chvíle, kdy procházeli kolem. Leknutím se mi málem zastavilo srdce, když jsem si uvědomil, že prvním z nich je Čchun-šeng. Hlavu měl skloněnou, takže si mě nevšiml. Ale ve chvíli, kdy procházel těsně kolem mě, hlavu zvedl a zařval: "Ať žije předseda Mao!"

Hned se k němu vrhlo několik mladíků s rudými páskami na rukávech. Začali ho mlátit, kopat a nadávat.

"To tys řval, že jo? Ty smradlavej kapitalistickej čokle!"

Už ho shodili na zem. Ležel na ceduli, co měl zavěšenou na krku. Jeden z gardistů ho kopl do hlavy tak, že to zadunělo. Snad mu tam neprokopnul díru, napadlo mě. Ležel na zemi, ale oni do něj dál kopali a mlátili, až už se skutečně vůbec nehýbal a vypadal jako mrtvý. V životě jsem neviděl, aby někoho takhle strašně zbili.

Jak mohl přežít tohle hrozné kopání? Stačilo trochu a byl by dozajista mrtvý. Šel jsem k nim a chytil dva z nich za rukáv.

"Prosím vás, už ho nebijte."

Ale oni mě prudce odstrčili:

"Co ty seš zač?"

"Nebijte ho," opakoval jsem.

Jeden z nich ukázal na Čchun-šenga.

"Víš ty vůbec, co je to za člověka?" zeptal se mě. „Je to bývalý okresní soudce. Je to kapitalistická svině."

"To nevím. Ale vím, že to je Čchun-šeng."

Jakmile se se mnou začali bavit, přestali do Čchun-šenga bušit a poručili mu, aby se postavil. No ale jak by se asi takhle zbitý mohl postavit? Vrhl jsem se mu na pomoc. Čchun-šeng mě poznal.

"Fu-kueji, prosím tě, běž pryč," řekl mi.