portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Zbývá jen hluk

Alex Ross je zkušený hudební publicista, který ve své knize mapuje v nejširších souvislostech hudbu 20. století. Zaměřuje se na hudbu tzv. vážnou, ale i na její spojitost i s jinými žánry. Klade si otázku, jak to, že výtvarné umění, které také prošlo převratnými proměnami, je široce sdílené a respektované, zatímco moderní hudbě se tak široké pozornosti a pochopení nedostává. Svůj čtivý výklad zasazuje do historického kontextu a odhaluje i překvapivé souvislosti politické. Název knihy je parafrází posledních slov Hamletových i polemickou citací námitky, že moderní hudba se poslouchat nedá. Kniha byla vyhlášena v tradiční anketě New York Times knihou roku 2007 a vyhrála cenu Guardian First Book Award. Se spolupráci s nakladatelstvím Argo přinášíme ukázku.

Podle Matoušova evangelia tančila judská princezna pro svého nevlastního otce a za odměnu si žádala hlavu Jana Křtitele. Ve světě opery se sice již několikrát objevila, zpravidla však bylo její skandálního chování zamlčeno. Straussova nestoudně moderní interpretace se opírá o hru Salomé Oscara Wilda z roku 1891, ve které princezna bezostyšně přistupuje k tělu Jana Křtitele s erotickými pohnutkami, které nakonec dovrší náznak nekrofilie. Když si Strauss přečetl německý překlad hry od Hedwigy Lachmannové - ve kterém byla vypuštěna čárka ze jména Salomé -, rozhodl se jej zhudebnit slovo od slova, bez užití veršované adaptace. U prvního řádku - „Princezna Salome je dnes tak čarokrásná" - použil cis moll. Ukázalo se však, že je to úplně jiné cis moll než u Bacha či Beethovena.

Strauss měl cit pro úvodní pasáže. V roce 1896 vytvořil po Beethovenově Páté zřejmě nejznámější zahajovací fanfáru: „horský východ slunce" v Tak pravil Zarathustra, kterou pak mistrně uplatnil Stanley Kubrick ve filmu 2001: Vesmírná odysea. Svoji kosmickou sílu tahle pasáž čerpá z přirozené zákonitosti zvuku. Když se zahraje na strunu naladěnou na nízké C a struna se pak stisknutím rozdělí na dvě poloviny a znovu se na ni zahraje, tón se zvýší na nejbližší vyšší C. Jedná se o rozpětí oktávy. Dalším dělením pak dostaneme rozpětí kvinty (od C do G), kvarty (od G do nejbližšího vyššího C), a velké tercie (od C do E). Jedná se o nižší tóny alikvótní řady, neboli svrchních harmonické tóny, které se nad rozechvělou strunou mihotají jako duha. Stejné intervaly se objevují i na začátku Zarathustry a postupně se hromadí do třpytivého akordu C dur.

Salome, zkomponovaná devět let po Zarathustrovi, začíná poněkud jinak - v neustálé změně a prchavosti. První tóny klarinetu nejsou ničím jiným než vzestupnou stupnicí, která je však rozdělena na dvě půle: první patří do Cis dur, druhá do G dur. Tento úvod vytváří napětí hned z několika důvodů. Zaprvé, noty Cis a G tvoří interval, kterému se říká tritón, o jeden půltón nižší než čistá kvinta. („Maria" od Leonarda Bernsteina začíná tritónem, který přechází do kvinty). Tenhle interval od pradávna v lidském uchu vytváří znepokojující vibrace; učenci ve středověku jej nazývali diabolus in musica, ďábel v hudbě.

V Salome proti sobě stojí nejenom dva tóny, ale dvě tonální oblasti, jsou zde konfrontovány dvě harmonické sféry. Od začátku se ocitáme v prostředí, kde tělesa i myšlenky volně cirkulují, setkávají se protiklady. Je tam náznak lesku i víru života ve městě: nonšalantně klouzavý klarinet předznamenává jazzový začátek Gershwinovy Rhapsody in Blue. Volba této řady tónů možná také poukazuje na střet neslučitelných systémů víry; Salome se ostatně odehrává na rozmezí společnosti římské, židovské a křesťanské. Nejspíše nás však tahle kratší série tónů přenese do mysli osoby, v jejímž chování se odrážejí všechny protiklady jejího světa.
První část Salome se zaměřuje na konfrontaci mezi Salomé a prorokem Jochanánem: ona symbolizuje vrtkavou smyslnost, on asketickou poctivost. Ona se ho pokusí svést, on se však odvrátí a vysloví kletbu, i z orchestru přichází překvapené pohoršení v podobě mezihry v cis moll - v Jochanánově zvučném stylu, avšak v tónině Salomé.

Poté na scénu vstoupí Herodes. Tetrarcha, ve kterém se zrcadlí moderní neuróza, je smyslník toužící po morálním životě, jeho hudba je plná různých překrývajících se stylů a měnících se nálad. Vyjde na terasu; hledá princeznu; pohlédne na měsíc, který „se potácí mezi mraky jako opilá žena"; nechá si donést víno, uklouzne v kaluži krve, zakopne o tělo vojáka, který spáchal sebevraždu; je mu zima, cítí vítr - následuje halucinace křídel mávajících ve větru. Opět nastane ticho; pak znovu vítr, další vize. Orchestr hraje kousky valčíků, expresionistických disonantních pasáží, záplavu impresionistických tónů. Dochází ke vzrušené epizodě, kdy se pět Židů na Herodově dvoře dohaduje o smyslu Křtitelových předpovědí; dva Nazareťané odpovídají křesťanským výkladem.

Když Herodes svoji nevlastní dceru přesvědčí, aby zatančila Tanec sedmi závojů, děje se tak za doprovodu orchestrální mezihry, která na první poslech působí zklamání svými vulgárními ohlušujícími rytmy a pseudoorientálním exotickým zabarvením. Když Mahler uslyšel Salome, měl za to, že jeho kolega promrhal to, co mělo být zlatým hřebem celého díla. Strauss však dobře věděl, co dělá: je to hudba, jakou má rád Herodes, a slouží jako kýčovitý kontrast k hrozným událostem, ke kterým dojde.
Salomé se dožaduje prorokovy hlavy a Herodes se jí to v návalu bohabojnosti pokouší vymluvit. Ona však trvá na svém. Kat se připravuje k popravě Křtitele v jeho podzemním vězení. V tom okamžiku se hudba úplně ztratí. Basový buben temně a monotónně duní a přidušené výkřiky kontrabasu nahradí mohutná šmouha tónů z celého orchestru.

V okamžiku vyvrcholení leží hlava Jana Křtitele na stříbrném tácu před Salomé. Poté co nás Strauss rozrušil neslýchanou disonancí, nás nyní rozrušuje jasnými akordy nekrofilní blaženosti. Přes veškerou perverzi je to však stále příběh lásky, a skladatel respektuje city své hrdinky. „Tajemství lásky," zpívá Salomé, „je větší než tajemství smrti." Herodes se děsí hrůzné podívané způsobené jeho vlastní krvesmilnou chlípností. „Zakryjte měsíc, zakryjte hvězdy!" chroptí. „Stane se něco strašného!" Otočí se zády a stoupá po palácových schodech. Měsíc poslechne a podle pokynu se schová za mraky. Z hlubokých žesťů a dechů přichází pozoruhodný zvuk: úvodní motiv opery je zhuštěn - s jedním půlstupňovým rozdílem - do jediného temného akordu. Nade vším začnou dlouze a uhrančivě trylkovat flétny a klarinety. Opět přicházejí milostná témata Salomé. Ve chvíli, kdy dojde k polibku, jsou dva obyčejné akordy sloučeny v jeden, čímž na malou chvíli vzniká osmitónová disonance.

Měsíc opět vyjde. Herodes se nahoře nad schodištěm otočí a zvolá: „Zabte ji!" Orchestr se pokusí znovu nastolit pořádek zakončením v c moll, ale rozbouření tím jenom narůstá: rychlé figury lesních rohů přecházejí v kvílení, tympány bubnují ve čtyřnotovém chromatickém rytmu, dechové nástroje vysoce piští. Opera tak de facto končí osmi takty hluku.

Hlediště zahřmělo nadšením - což bylo šokující nejvíc ze všeho. „Nic tak satanského a mistrného ještě nikdy nebylo na prknech německé opery uvedeno," psal pochvalně Decsey. Téhož večera byl Strauss v hotelu Elefant středem pozornosti ve společnosti, jaká se ve stejném složení již nikdy nesetká - mezi hosty byli Mahler, Puccini a Schoenberg. Když kdosi prohlásil, že by se raději zastřelil, než aby se učil zpaměti partituru Salome, Strauss ke všeobecnému veselí pronesl: „Já také." Na druhý den skladatel napsal své ženě Paulině, která zůstala doma v Berlíně: „Prší a já sedím na zahradní terase mého hotelu, abych ti sdělil, že ‚Salome' se vydařila, byl to obrovský úspěch, publikum aplaudovalo deset minut do té doby, než spustili protipožární oponu, atd., atd."
Salome pak byla uvedena v pětadvaceti různých městech. Byl to triumf tak dokonalý, že se Strauss mohl zasmát i kritice od císaře Viléma II. „Mrzí mě, že Strauss složil tuhle Salome," prohlásil údajně císař. „Obvykle jsem jeho příznivcem, ale tohle mu nadělá velkou škodu." Když Strauss tuhle historku vyprávěl, pobaveně k ní dodával: „Za tu velkou škodu jsem si postavil vilu v Garmischi!"

Cestou vlakem zpět do Vídně Mahler vyjádřil údiv nad úspěchem svého kolegy. Sám Salome považoval za zásadní a odvážný počin - „jedno z mistrovských děl současnosti", řekl později - a nedokázal pochopit, že se veřejnosti hned zpočátku zalíbilo. Zřejmě si myslel, že genialita se s popularitou neslučuje. Ve stejném vagoně cestoval i štýrský básník a romanopisec Peter Rosegger. Podle Almy na Mahlerovy výhrady zareagoval s tím, že hlas lidu je hlasem Božím - Vox populi, vox Dei. Mahler se ho zeptal, jestli má na mysli hlas lidu v okamžité reakci nebo po uplynutí delší doby. Na to, jak se zdálo, neměl nikdo odpověď.

Mladší hudebníci z Vídně byli Straussovou hudbou nadšeni, ale na jeho okázalost se dívali nedůvěřivě. Jedna skupinka, ve které byl i Alban Berg, se sešla v restauraci, aby prodiskutovala právě shlédnuté představení. Je možné, že se na adresu Strausse vyjádřili stejně jako Adrian Leverkühn v Doktoru Faustovi: „To je ale náramně nadaný kolega! Revolucionář, a jako nedělňátko, drzý a konciliantní. Nikdy nebyly avantgardismus a jistota, že budu mít úspěch, spolu tak důvěrné. Urážek a disonancí, co hrdlo ráčí - a pak dobromyslné couvnutí, které má usmířit šosáka a naznačit mu, že ono se to všechno nemyslí tak zle... Ale je to věc, je to věc..." A co se Adolfa Hitlera týče, není známo, jestli tam opravdu byl; je možné, že to jen z nějakých důvodů tvrdil. Něco z téhle opery mu však zřejmě uvízlo v paměti.

Premiéra Salome v Rakousku byla pouhou jednou událostí nabité sezony, avšak jako blesk ozářila svět hudby, který měl záhy projít traumatickou proměnou. Minulost se srážela s přítomností; za jedinou noc uplynuly stovky let. Mahler umírá v roce 1911 a s ním zřejmě odchází i romantismus. Pucciniho Turandot, v době jeho úmrtí v roce 1924 nedokončená, více méně uzavřela slavnou historii italské opery započatou koncem šestnáctého století ve Florencii. Schoenberg v roce 1908 a 1909 nechá rozeznít hrůzostrašné zvuky, čímž si navždy odcizí vox populi. Hitler v roce 1933 převezme moc a pokusí se vyvraždit jeden celý národ. A Strauss se dožije neskutečně vysokého věku. „Vlastně jsem přežil sám sebe," řekl v roce 1948. Když se narodil, Německo ještě nebylo sjednoceno v jeden národ a Wagner ještě nedokončil svůj Prsten Nibelungů. A když umíral, bylo Německo rozděleno na západní a východní, a v ulicích si američtí vojáci pohvizdovali „Some Enchanted Evening" z muzikálu South Pacific.