portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Teror

název knihyTeror

nakladatelstvíBARONET a.s.

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2014

počet stran414 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7384-985-6

20. – 24. června 2004

1

Hořce té cesty litoval. Neměl tam vůbec jezdit. Nabídka, kterou dostal v Teheránu ... Bohapusté šílenství. Ano, opravdu doufal, že to nebylo míněno vážně.

Saíd z kufru vyházel špinavé oblečení a naskládal do něj čisté. Zavazadlo leželo rozložené na posteli v neutěšeném pokojíku studentské koleje, v městské části Hammarbyhamnen nedaleko centra Stockholmu. Saíd byl rozrušený. Snažil se co nejrychleji dostat odtud pryč.

Sestřenici zavolal už z autobusu z letiště Arlanda. Úplně zapomněl, že ji nezastihne doma. Ano, upozornila ho na to, ale v tom rozčilení si to neuvědomil. Její dlouho plánovaná dovolená na Gotlandu. Zabalil si dvě košile, jedno triko, spodní prádlo a čisté džíny. Sandály – zmínila se, že bydlí hned u pláže.

Cesta do Teheránu se nečekaně zvrtla. Nikdy v životě se necítil tak ohrožený jako v okamžiku, kdy mu došlo, o co se vlastně jedná. Kamarád z dětství a jeho vzkaz.

Dlouho bloumali ulicemi Teheránu. Neměl tušení, kde se zrovna nacházejí. Blízký přítel se mu najednou odcizil. Měl pocit, že chodí po tenkém ledě. Sebemenší chybička a proboří se do hlubin. Pohřben a ztracen jednou provždy.

Nebo si to jen namlouval? Byla to paranoia?

Salíha ho ujistila, že jí rozhodně nevadí, když přijede. Ne, nebude nikomu na obtíž. Měl se prý rovnou vydat za ní, dokonce mu pomohla s rezervací jízdenky na trajekt.

Byla jediná, s kým si o tom mohl promluvit. Ale ne po telefonu. Cítil se pošpiněný, poznamenaný. Jako by to už ze sebe nikdy nedovedl smýt.

A pak to loučení. Místo očekávaného přání šťastné cesty přišlo varování.

2

Vysoko nad střechami domků v zálivu Nisseviken majestátně kroužil orel mořský. Salíha si byla jistá, že je to on. Toho si nešlo splést s žádným jiným dravcem. Mohutná křídla, na jejichž konci se rýsovaly dlouhé bílé letky, obrovské rozpětí. Vyšla ven, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Zastavila se několik kroků od dveří, obličej obrátila k nebi.

Překřížila ruce přes prsa a pod prsty ucítila husí kůži na nahých pažích. Měla na sobě jen tenké šedé univerzitní tričko v americkém stylu s nápisem ‚Svaz studentů Stockholmské univerzity'. Třásla se. Ráno bylo chladné. Na blankytném nebi už sice zářilo slunce, ale od moře vanul mrazivý vítr.

Jakmile Saíd dosedl do křesla, začal vyprávět. To byly čtyři hodiny ráno.

V okamžiku, kdy Saíd vstoupil do dveří a Salíha zachytila jeho vystrašený pohled, pochopila, že se stalo něco vážného. Třásl se jako osika.

To, co se dověděla, ji vyděsilo. Běhal jí mráz po zádech, podobně jako teď kvůli studenému větru. Řekl, že se cítí, jako by se někdo nevítaný vetřel k němu domů a tam mu začal vyhrožovat. I když se ve skutečnosti nic takového nestalo. Vlastně si tím nebyl až tak jistý. Byla snad ve vzkazu jeho bývalého spolužáka ukryta nějaká výhrůžka?

‚Proč zrovna já?' ptal se Saíd znovu a znovu Salíhy a Josefa. Pravda byla, že během školních let v různých diskusích vyjádřil nejeden radikální názor, ale to už dávno odvál čas. A nábožensky založený, to nebyl nikdy.

Salíha a Josef si domek na pláži pronajali na dva týdny a ten první měli právě za sebou. Zatím byla většina chatek v rekreační oblasti na okolních plážích opuštěná. Ale v pátek se bude slavit midsommar, letní slunovrat, a to se vše změní. Dole na pláži už na dřevěných kozách čekala tradiční májka na ozdobení girlandami z listů.

Někteří přátelé si ze Salíhy utahovali, že se z ní prý stala nefalšovaná Švédka, když se chystá slavit midsommar v pronajaté chatě na Gotlandu. A mnozí to nemysleli jen jako žert. Její přítel byl poloviční Švéd, ona sama úspěšně studovala práva a bydlela v centru Stockholmu. Životopis pro přistěhovalce ne zcela typický. Ano, byla stále více Švédkou a nebránila se tomu. Stejně tak se nijak nesnažila to urychlit. Proč také? Chtěla jen žít svůj vlastní život.

Rychlými kroky se vydala zpět k domu a důkladně za sebou zavřela dveře. Saíd zkroušeně seděl v květovaném křesle v rohu místnosti a s nepřítomným pohledem listoval novinami. Jako by z něj poté, co se sestřenici svěřil se svým trápením, vyprchala veškerá energie.

„Ach jo, jsem úplně mimo..." podotkl chmurně a promnul si oči.

„Neměl by sis jít na chvilku zdřímnout?" zeptala se starostlivě Salíha.

Saíd dnes nespal víc než pár hodin na nočním trajektu. A to včera strávil šest dlouhých hodin v letadle z Teheránu.

Apaticky zavrtěl hlavou.

„To nemá smysl. Stejně bych neusnul. Možná odpoledne, ale teď ne."

„Tak dobře. Postavím na kafe. Josef by tu měl být co nevidět."

Josef odjel na nákup. Supermarket Ica v městečku Hemse otevíral už v osm a Josef přešlapoval přede dveřmi hodnou chvíli před tím. Došlo jim totiž pečivo. Nechápala, jak jí to jen mohlo uniknout. Zrovna když je navštívil bratranec, mu neměla co nabídnout.

Salíha odešla z pokojíku do malé kuchyňky. Bylo tam těsno, člověk se musel pohybovat velmi obezřetně, aby něco neshodil. Naplnila konvici kávovaru vodou a do filtru odměřila kávu. Z lednice vyndala nějaké sýry, jogurt, mléko, natáhla se pro krabici s müsli, kterou Josef postavil tak vysoko, že na ni sotva dosáhla.

Zaslechla Josefovo auto. Vyhlédla z okna a uviděla, jak se k nim pomalu blíží po příjezdové cestě, která nebyla víc než nenápadnými kolejemi v písku. Na severní straně se v dálce mihotaly lopatky větrných elektráren, o něco blíž se táhl do moře úzký pruh pevniny, na kterém se poklidně pásly krávy.

Auto dál poskakovalo po nerovném povrchu. Josefovo audi sice nebylo zrovna ideálním vozem pro prašné gotlandské cesty, ale Josef na ně byl přesto pyšný. Dalo by se říct, že z něj měl až dětinskou radost, i když se všemožně snažil ji skrýt.

Zpočátku měla Salíha z nového vozu smíšené pocity. Zdál se jí příliš provokativní. Nebylo těžké si představit, jaké reakce asi bude vyvolávat u kolemjdoucích. Přesněji, u kolemjdoucích Švédů. ‚Dva mladý negři v takovým fáru...' Nemohli vědět, že auto je jen služební a že vlastníkem je Josefův zaměstnavatel.

Ale zakrátko Salíha zahnala obavy. Mají plné právo mít jakékoliv auto, tak jako všichni ostatní. Josefovo sportovní audi vzbuzovalo závist, ať už by za volantem seděl kdokoliv. A když někdo zezelená ještě o odstín víc jenom proto, že na místě řidiče sedí imigrant, tak ať. Oba tvrdě dřou, nic nedostali zadarmo. Nemají se za co stydět.

Josef zaparkoval při kraji cesty za Saídovou starou, prorezivělou toyotou. Vysoký pás křovin, z velké části tvořený rakytníky a jalovci, mu kryl výhled na moře. Zvesela vystoupil, otevřel dřevěnou branku v kamenné zídce a pokračoval směrem k domku. V pravé ruce nesl hnědý papírový sáček s pečivem a jedno balení finských žitných chlebových placek.

Salíha stále ještě třímala v ruce krabici müsli. Nyní ji odložila vedle kávovaru a vydala se Josefovi vstříc.

„Už je zpátky,“ zahlaholila, když procházela pokojem, kde seděl Saíd.

„To je boží.“

Typický Saíd. V uplynulém roce se Saíd zaměřil na vylepšení svých jazykových schopností. Opravdu se snažil mluvit jako Švéd. Jednak proto, aby ovládl studentský slovník, ale i proto, aby dobře zapadl do prostředí útulných kaváren v centru Stockholmu, kam tak rád chodíval.

Salíha otevřela dveře dokořán a vykročila na verandu.

Josef se na ni z dálky usmíval. Chodili spolu už tři roky, ale tenhle úsměv ji i po těch letech pokaždé mile zahřál u srdce.

„Neuvěříš, co jsem viděl v Ice!“ volal Josef s nadšením v očích.

Dříve, než mohl pokračovat ve vyprávění, stalo se něco velmi zvláštního. Dveře od chatky jako by náhle explodovaly. Kousíčky dřeva se rozlétly do všech stran. Jedna z třísek, asi decimetr dlouhá, s ostrou špicí na obou koncích, se neúprosně zavrtala Salíze do ruky. Ani si toho neměla čas všimnout.

Její zraky nevěřícně padly na díru velikosti talíře zející ve dveřích pronajatého domku. V další setině vteřiny explodoval Josefův hrudník. Kusy jeho srdce a plic byly vymrštěny vpřed a spolu s obrovským množstvím krve pokryly prsa a tvář vyděšené Salíhy. Zůstala stát jako opařená, aniž by pochopila, co se vlastně stalo, zatímco její přítel klesl k zemi. Pak se nadechla, aby ze sebe vykřičela tu hrůzu, ale z jejího hrdla už žádný zvuk nevyšel. Zemřela, než stihla vydechnout. Stejným způsobem jako před několika okamžiky Josef. Jen s tím rozdílem, že její vnitřní orgány – jak se hrudním košem neúprosně prodrala tříštivá střela – byly vyvrženy ven z těla otvorem v zádech. Její tělo se skácelo k Josefovu. Milenci zůstali ležet jeden vedle druhého napůl na verandě a napůl uvnitř v domě.

 

Jakmile Saíd uslyšel výstřely, vyskočil z křesla. Reagoval instinktivně, ale vzhledem ke svému mírně otupělému stavu si nebyl původem hluku jistý. Popošel několik kroků vpřed a vtom uviděl svou sestřenici a jejího přítele ležet mezi dveřmi. Jejich těla, okolní zdi a podlaha byly zalité krví.

Ve vteřině pochopil, co se stalo. Nepotřeboval čas na rozmyšlenou. Na místě se otočil a třemi dlouhými skoky byl u okna. Už jen odháknout závlačky. Nohu opřel o parapet a jediným rychlým pohybem byl venku.

Začal utíkat, jakmile dopadl na pevnou zem. Běžel jako nikdy předtím. V hlavě měl jedinou myšlenku. Musí pryč. Pryč, a to rychle, od svých mrtvých přátel a dveří na druhé straně domu. Byl přesvědčený, že zemře. Tady a teď. Bude roztrhán jako oni a zůstane ležet v trávě v kaluži krve a rozházených vnitřností.

Přehnal se přes trávník, přeletěl přes kamennou zídku jako závodník v běhu přes překážky, v nejvyšším možném tempu pokračoval dvacet až třicet metrů přes čerstvě pokosenou louku se dvěma fotbalovými brankami na každé straně. Prokličkoval mezi několika borovicemi a vší silou se prodral hustým porostem, který v těchto místech lemoval pláž. Ostré větve zanechaly krvavé šrámy na jeho holých předloktích.

Na druhé straně křoví se poprvé odvážil pomyslet, že možná nezemře. Nebo alespoň ne teď hned. Má před sebou ještě pár minut života. Možná i víc, ale to záleží na tom, jak rychle dokáže utíkat. A možná ještě víc na tom, jestli zvolí správný směr.

Přiběhl k asfaltové cestě, na kterou před několika hodinami odbočoval z hlavní silnice, táhnoucí se podél pobřeží. Nepříjemným způsobem ho zabolelo temeno hlavy. Jako by na něj právě v ten okamžik zaměřil ostřelovač svou zbraň a prstem objal spoušť. Bleskovým pohledem zkontroloval obě strany cesty. Nikde nikdo. Rozhodl se pokračovat dál stejným směrem.

Úzkou silnici překonal několika skoky a bez dalšího rozmýšlení zmizel v lese na protější straně. Srdce mu bilo jako o závod, v krku jako by měl smirkový papír.

Bývalý spolužák ho v Teheránu varoval, že by se něco podobného mohlo stát. Nevěřil mu. Především nechtěl o ničem takovém ani slyšet. Bránil se, seč mohl, aby se nijak nezapletl do toho komplotu, o kterém přítel mluvil. Přece se nenechá zatáhnout do takové špinavosti. Neviděl jediný důvod, proč by se měl stát součástí jakési pochybné mise lidí, které sotva zná, a podílet se na jejich konspirativních teoriích.

A přesto byl teď za ono varování vděčný. Bez něj by se totiž dozajista vrhl k bezvládným tělům svých přátel. S tím pravděpodobně střelec také počítal. V tom případě by ovšem už nebyl naživu.

Les byl hustý a plný náletových stromků, ale podloží rovné, a tak se mu běželo celkem dobře. Šlo to rychle, i když musel kličkovat a uhýbat větvím. Bez váhání se vrhal do houštin, bez ohledu na trní, které mu trhalo kůži, a větve, které bičovaly jeho tělo. Pronikal stále hlouběji do lesa. Hnala ho jediná myšlenka: uniknout a skrýt se.

 

Tommy Johansson zaparkoval auto mezi zašedlé kamenné stavení a rozlehlou stodolu, tak jako obvykle. Vystoupil z volva barvy khaki a zabouchl dveře.

Za jeho zády zašramotil štěrk.

Do háje, pomyslel si a otočil se.

Mohutná postava se ztěžka kolébala směrem k zadnímu vchodu. Byla sice až u druhého konce stodoly, ale i tak Tommy zřetelně slyšel, jak supí námahou. Neuvěřitelné, že tak pomalý pohyb může vyvolat takové úsilí. Neuvěřitelně groteskní.

Sakra, že jsem si na to nevzpomněl, blesklo hlavou Tommymu.

V tom okamžiku ta těžkotonážní obluda pozvedla zrak a zadívala se na něj. Zpříma a vyzývavě. V očích, zapadlých hluboko do tukem opuchlého obličeje, se zračila zvědavost.

„Tak co..."

To měla být otázka, nejen pouhé konstatování. Byla nabitá zájmem a zvědavostí. A vyžadovala odpověď. Byla spontánně vyřčena, navzdory dávno stanoveným nepsaným pravidlům. Tommy se zastavil. Částečně se i otočil.

Upřeně se zadíval na svého otce.

Myslel si snad otec, že mu Tommy chce něco sdělit jen proto, že se po dlouhé době setkali na dvorku? Jen proto, že se mu tentokrát nepovedlo uniknout otcovu pravidelnému, nesmyslnému bloumání kolem domu?

Jindy se mívá na pozoru, aby mu nezkřížil cestu při těch jeho hloupých procházkách. Raději třeba zůstane v autě a bez cíle jezdí po okolí, jen aby otce náhodou nepotkal. Ale dnes … Jeho myšlenky byly plně zaměstnány jinými záležitostmi. Nebo si snad otec vyšel nebývale brzy? Něco tu nehrálo.

Stále zíral na otce. Mlčel a nehnutě na něj civěl. Ostrý a nekompromisní pohled přiměl soka k ústupu.

Po chvilce otec na svou zvědavost rezignoval a uhnul pohledem. Jak typické. Ten zbabělec. Známý netečný pohled opět nasměroval směrem k zadnímu vchodu. Do těch míst teď musí přepravit sebe a své sádlo.

Co myslel tím svým ‚Tak co‘? Co předpokládal, že mu na to Tommy odpoví?

Jak se vzdalovala a zmenšovala otcova silueta, rozplýval se v Tommym pocit vnitřního odporu a zmaru.

Namísto něj se mu v těle rozlil známý chlad. Pramenil kdesi v žaludku a pokračoval výš, ovládl hruď i celou hlavu. V něm spočívala jeho síla, jistota i osamělost.

3

Večerní slunce malovalo dlouhé stíny na zámeckých tapetách se žlutozlatými čtverci, které zdobily obývací pokoj. Hodiny ukazovaly půl deváté. Televize byla v úterním podvečeru puštěná jen jako kulisa. Fredrik Broman se zvedl z nepohodlného křesla ze třicátých let a neklidnými kroky přešel na druhý konec místnosti. Vyhlédl z okna na polorozpadlé hospodářské stavení z bílého vápence. Kdysi dávno sloužilo jako kravín.

Dům patřil Jesperovi, jednomu z Fredrikových dobrých přátel ze Stockholmu. Jesperovi začíná dovolená až týden po midsommaru, do té doby na Gotland prý nepojede, a tak si Fredrik mohl půjčit klíče. Byl za to opravdu vděčný.

Do oslavy letního slunovratu zbývaly už jen dva dny a Fredrik neměl ponětí, kde a především s kým ho bude letos trávit. Věděl jen, s kým ho rozhodně slavit nebude: se svou rodinou.

Alespoň že má střechu nad hlavou. S tím by se asi prozatím měl spokojit.

Odlepil se od okna a zamířil do kuchyně. Z lednice vylovil plechovku nízkoalkoholického lidového piva lättöl, otevřel ji a bez rozmýšlení ji do sebe nalil. Jeden z jeho kamarádů kdysi tento mok vyřadil ze seznamu alkoholických nápojů, když tvrdil, že během takzvaného týdne abstinence, kdysi tak podporovaného osvětovými organizacemi i samotnými prodejci alkoholu, se tohoto piva s obsahem pouhých 2,8 procent může vypít libovolné množství. Během své tříměsíční rodičovské dovolené pak stejný muž nápoj lättöl překřtil na Father’s little helper – tedy Tatínkův pomocníček. V současné situaci by však výstižnějším bylo označení Fredrik’s little helper. Jedna plechovka za druhou pomáhala Fredrikovi překonat tíseň a samotu ve starobylém pokoji nazdobeném kýčovitými zlatožlutými čtverečky.

S pivem v dlani se nejistě přemístil zpět do obývacího pokoje.

Jesperovo letní sídlo mělo exkluzivní polohu. Hospodářské stavení za okny bylo sice v žalostném stavu a v době, kdy se sem Jesper nastěhoval, nevedla na pozemek ani voda, ani kanalizace, druhou stranu domu dokonce hyzdila ruina původní stavby, ale na pláž v Austre se člověk pohodlně dostal na kole za pár minut. Dům se nacházel v populární oblasti Vamlingbo, ale dostatečně daleko od designové prodejny švédské oděvní firmy Vamlingbolaget, kde se v sezóně srocovali Stockholmané jako mouchy na koláči.

Když ho Ninni vyhodila z domu, když ho doslova vyrazila ze dveří jejich společného domova, neměl sebemenší ponětí, kam se uchýlit. Několik hodin kroužil autem po ostrově. Zahloubaný sám do sebe, zoufalý. Pak si uvědomil, že velká část letních příbytků na ostrově musí být na začátku června ještě neobydlená.

Začal v duchu probírat jména všech známých, o kterých věděl, že vlastní na Gotlandu nějakou nemovitost. Bylo jich celkem hodně. Ale po chvilce přemítání zjistil, že Jesper je vlastně jediný, koho by bez uzardění mohl o něco takového požádat. Obzvlášť v případě, že bude nucen odhalit pravý důvod své prosby.

Zavolal tedy Jesperovi a ještě týž večer se mohl nastěhovat, což předčilo i ta nejoptimističtější očekávání. Klíč si mohl vyzvednout u jednoho starousedlíka v těsném sousedství.

Jesper se mu vysmál. Jeho obvyklé ho-cho-ho-chó. „Kámo, ty jsi třída," rachotil ve sluchátku hřmotným hlasem. „To je totální klišé ve všech švédskejch detektivkách, chápeš to? Polda, co má problémy s manželkou, rozvede se a pak živoří v bejváku ňákýho svýho kámoše."

Fredrik v tu chvíli jen obtížně chápal, co je na tom vtipného. Ale vzhledem k tomu, že nutně potřeboval střechu nad hlavou, nemohl Jespera odkázat do patřičných mezí.

„Nerozvedl jsem se," podotkl místo toho zahořkle. To ovšem Jespera rozesmálo ještě víc. Chraplavé ho-cho-ho-chó rozvibrovalo celý mobil.

„Tos nemoh přijít s něčím originálnějším? Třeba se přiznat, že jsi teplej, nebo notorickej sukničkář, co ohnul každou babu na stanici, co? Ale spustit se s kolegyní a nechat se vlastní manželkou vyhodit z domu, to je prostě ohraný..."

Ho-cho-ho-chó.

Fredrik mlčel.

Ale když pak vsunul klíč do zámku a vstoupil do chladného provlhlého domu, cítil nekonečnou vděčnost.

Od té doby uplynul už týden a půl. Fredrik se vrátil zpět k oknu a vyhlédl ven. Slunce na obzoru se do hodiny schová za vrcholky stromů a v domě opět zavládne chlad. Naštěstí má dost dřeva, může si zatopit.

Fredrik otevřel okno. Vzduch byl příjemně vlahý. Jako obvykle kolem midsommaru. Na pravé letní počasí si ale ještě musí počkat. Vystrčil hlavu z okna a poslouchal. Že by slyšel zdálky přijíždět auto? Ano, je to tak.

Okno zahákl na kličku, přešel do chodby a otevřel dveře. Teď už byl motor blížícího se vozu slyšet mnohem zřetelněji. Překřížil ruce přes prsa a ramenem se opřel o rám dveří. Zanedlouho se v zatáčce objevil Evin černý mercedes. Na okamžik zmizel za rozpadajícím se kravínem, aby se v zápětí opět vynořil vedle zachovalého průčelí. Eva odbočila na prostranství před domem. Její auto poskakovalo po zarostlém dvorku, až zastavilo před nízkou kamennou zídkou vedle Fredrikova volva.

Když Eva Karlénová vystoupila, vyslala k Fredrikovi zářivý úsměv. Pásek od obnošeného, hnědočerveného koženého kabátku se jí rozpustile pohupoval kolem boků, po límci splývaly blonďaté vlasy, které jinak měla v práci vždy sepnuté do culíku.

S kriminální techničkou Evou Karlénovou se Fredrik profesně setkával už tři roky. Před několika týdny však jejich pracovní vztah přerostl v něco jiného. V co přesně, to nevěděl. Nejlépe by asi bylo, kdyby bývali zůstali jen kolegové, ale na takové úvahy už teď bylo příliš pozdě. Ani to, že za ním Eva přijela až sem, asi nebylo zcela vhodné, pokud měl kdy v plánu vrátit se domů ke své právoplatné manželce. Ale popravdě řečeno nebyl ve stavu, kdy by byl schopen dlouze hloubat nad tím, co je správné a co ne a co je v dané situaci ještě pochopitelné.

Eva s lehkostí vyhopsala po třech schůdcích a po tváři se jí rozlil široký úsměv. Oči se jí zúžily na dvě malé škvírky s vějířkem vrásek od smíchu u vnějších koutků.

„Ahoj," zvolala tónem, ze kterého prýštila radost.

Všiml si, že jeho srdce začne tlouct o poznání rychleji, jen co uslyší její hlas. Jedno jediné, naprosto obyčejné slovo. To není dobré... A to se ho ještě ani nedotkla. Až teď se objali. On své ruce zasunul pod její kabát, ona si stoupla na špičky a políbila ho, pevně se přisála k jeho rtům.

Připadal si jako opilý. Právě tady a teď kašlal na to, že v jeho životě zavládl naprostý chaos a že si za to může jen on sám. Dlouho tam jen tak stáli a líbali se, pohlceni ve svém vlastním světě.

Nakonec ho Eva laškovně štípla palcem a ukazováčkem do rozkroku a vysvobodila se z jeho objetí.

„Pozveš mě na něco?" zeptala se.

„To víš, že jo. Pro začátek bych tě pozval dál," usmál se Fredrik a ustoupil stranou, aby Eva mohla vejít dovnitř.

Jedním pohybem ze sebe svlékla kabát a odložila ho na židli v předsíni. Šel těsně za ní. Nemohl odolat její obnažené šíji, a tak ji pohladil a plynule pokračoval dál, na rameno a na paži. Chytila jeho ruku do své a stále o krok před ním zamířila do kuchyně.

„Jedla jsi něco?" otázal se Fredrik.

„Hm," přikývla, „večeřela jsem s dětmi. Ale dala bych si sklenku vína."

„Červené?" nabídl Fredrik a pustil její ruku.

„Ráda."

„Výborně. Myslím, že nic jinýho tu totiž nemám."

Odšpuntoval kvalitní španělské víno z vinařské oblasti Navarra. To byla zásada číslo dvě pro muže čerstvě vyhozené z domu zákonitými manželkami, kteří se chtěli udržet nad vodou. Žádné krabicové víno.

„Kde máš Stinu a Filipa?" zajímal se Fredrik, zatímco rozléval víno do obyčejných kalíšků.

Sklenky na víno totiž nikde v domě nenašel a neměl v úmyslu volat Jesperovi a ptát se, kde je má. Určitě by ho zase napadl nějaký tuze vtipný komentář.

„U mamky."

Přikývl. Eva si vzala víno a usmála se.

„Je naštěstí natolik chápavá, že se mě na nic neptá."

Upila ze sklenice.

„Nebo skoro na nic."

Eva se rozvedla už na začátku roku. Jinými slovy, svým milostným dobrodružstvím s Fredrikem nikomu parohy nenasazovala. Ten, kdo by se měl za své zálety stydět, byl Fredrik. Ale ani Eva nebyla úplně nevinná. Začala si s ženatým mužem, otcem dvou dětí. Jestli jí to někdo vyčítal, tak nanejvýš některá z jejích kamarádek. Pokud se o tom s nimi vůbec bavila.

Fredrikova sklenice čekala na přípitek.

„Tak na zdraví!" prohlásil Fredrik. „Na tvoje," dodal.

„I na tvoje," odpověděla Eva. Rázně si přiťukli.

Nestihli ochutnat víc než jeden lok, když Eva opět přimhouřila oči způsobem, kterému Fredrik tak těžko odolával. Přitulila se k němu, nechala své ruce vplout pod jeho triko, prsty zabloudila pod lem jeho kalhot, ale rychle je odtamtud zase vytáhla a hladila ho po zádech. Fredrik trochu nemotorně odložil sklenici. Otevřel ústa a chtěl žertem komentovat Evin nezájem o víno, které otevřeli na její přání, ale nestihl říct víc než pár slov, než ho Eva umlčela polibkem. Vyskočila na kuchyňskou linku a přitáhla si ho nohama k sobě. Přitiskl se k ní.

Eva byla jedním z prvních lidí na policejní stanici ve Visby, se kterými se brzy sblížil. Od začátku se jim spolu dobře povídalo, byli naladěni na stejnou vlnu. Brzy si všiml, že ho bytostně těší s Evou pracovat. Ale nikdy o ní nepřemýšlel jinak než jako o kolegyni či kamarádce.

Vlastně... má-li být upřímný, tak ano. Několikrát se přistihl, jak studuje rysy jejího obličeje podstatně déle, než by se mezi kolegy slušelo. Uvědomoval si, jak příjemný a velmi intenzivní pocit ho přepadne, když se jeho zrak setká s jejím. Ale byl ženatý. A po světě chodilo mnoho krásných žen. Snažil se nepřipouštět si to.

Teď už je jasné, že mezi nimi bylo i něco víc. Něco, co dlouhou dobu zrálo a kvasilo. A před pěti týdny to náhle vybuchlo.

„Co myslíš, nepodíváme se, jak to vypadá nahoře?" navrhla Eva.

Přerývavě oddechovala.

„Nemám nic proti," odpověděl Fredrik.

Eva se polohlasně zasmála, rty pouhý centimetr od Fredrikových.

Jedno nízkoalkoholické pivo, jeden lok vína a jedna Eva. Jak omamná kombinace. Svět se s ním málem roztočil. Popadl ji kolem pasu a odnášel ji pryč. Mírně se zapotácel, jednak tíhou, jednak opojením. Dřevěná podlaha v hale zapraskala, jak si to namířil ke schodišti.

„Ne, počkej. Stůj!" zarazila ho Eva.

Seskočila z jeho boků.

„S přeraženým vazem bys mi nebyl k ničemu."

Couvala před ním po schodech nahoru, opět s tím okouzlujícím výrazem ve tváři. Následoval ji jako očarovaný, na nejvyšší míru vzrušený a zbavený veškeré soudnosti.

4

Nad Gotlandem svítilo slunce i ve středu ráno, ale od západu se už blížila mračna. Magnus Forsberg měl jednu ruku založenou v bok a druhou si stínil oči. Pozoroval velkého dravce, který kroužil na obloze vysoko nad zálivem Nisseviken. Jossan ho na něj před pár dny upozornila. Ale byla to ta cizinka, co měla pronajatý jeden z jejich domků, kdo se o něm zmínil jeho ženě. On sám ani netušil, jaký je rozdíl mezi orlem mořským a kupříkladu jestřábem. Snad jen ten, že orel by asi měl být větší a jaksi majestátnější. A to tenhle pták splňoval.

„Tak vynesem je ven?"

Magnusova žena Josefína neboli Jossan, jak jí s oblibou říkal, by se už ráda dala do práce. Přístřešek před restaurací potřeboval druhý nátěr. Ale nejprve musely pryč všechny židle a stoly, aby nepřišly k úhoně.

Jossan už byla připravená, na sobě staré seprané džínsy, triko potřísněné barvou od minule, zrzavé vlasy spletené do úhledného copu, který jí splýval po zádech. Na midsommar chystají slavnostní večer s grilováním, ale budou se ještě mít co ohánět, aby do té doby všechno stihli.

‚Restauraci a kavárnu Nisseviken' koupili koncem března. Bylo třeba to tu trochu zvelebit. Částečně měl ke zlepšení image přispět i nový masivní a velmi pohodlný ratanový nábytek, ale tu nejpodstatnější změnu představoval on sám, Magnus. Byl totiž výtečný kuchař, což se o předchozím majiteli rozhodně říct nedalo, soudě podle jeho reputace mezi lidmi v okolí. Magnus měl za sebou už patnáct let zkušeností z branže, naposledy jako šéfkuchař vyhlášené restaurace v ulici Surbrunnsgatan v jedné ze stockholmských lepších čtvrtí.

Jakmile vystěhovali zpod přístřešku všechen nábytek, zapálil si Magnus cigaretu a šel zkontrolovat teplotu vody. Dno se v zálivu svažovalo jen velmi pozvolna. Na konci mola, dobrých padesát metrů od pláže, nebylo víc než metr vody. Ponořil teploměr do vln a čekal. Mořský vánek si pohrával s cigaretovým kouřem a vháněl ho do Magnusovy blonďaté patky. I když byl oblečen jen do lehkých khaki kalhot mírně nad kolena a tenkého trika, chladný vítr mu nevadil. Nebyl zimomřivý. A vrstva podkožního tuku, o něco silnější než by si byl přál, ho také účinně chránila.

Vyfoukl další obláček dýmu a pohledem přeměřil pláž.

Za kamennou zídkou se krčilo deset starých rybářských chatek, šikmo za nimi stála restaurace s kioskem. I děti si tu měly kde hrát. Když je omrzelo moře, byly tu pro ně připravené houpačky, pingpongový stůl a malé hřiště. Okolí nebylo nijak okouzlující, vysoké borovice a pichlavé podloží s ostrými kamínky, trsy trávy a spadaným jehličím. Nebyla to zrovna ideální pláž. Ale blízkost moře a vidina ničím nerušeného odpočinku sem i přesto za pěkných, slunných dnů dokázala přilákat množství výletníků. Po páté hodině však mají zdejší osadníci pláž jenom pro sebe. Pod klidným, jasným nebem mohou na mořském břehu popíjet pivo, grilovat nebo si třeba
zahrát fotbal. Slunce se rozpustí v růžovofialovém moři až kolem desáté.

Magnus vylovil teploměr. Hm, šestnáct stupňů, žádná sláva. Ale bylo brzy ráno, během dne se voda ještě prohřeje. Mohutně zívl a zamířil zpět ke břehu.

Rozhodl se, že se ještě projde kousek po pláži, kolem restaurace a dál, směrem k pronajímaným domkům. Jen malou procházku, než dokouří cigaretu. Když minul první dvě chatky, uslyšel slabé elektronické pípání. Automaticky vylovil z kapsy mobil. Že by se už zase vybíjela baterie? Ne, displej nic takového neukazoval. Pípání pokračovalo. Rozhlížel se nechápavě kolem. Odkud to může být? Snad z některého z domků?

Mhouřil oči, aby lépe zaostřil. Tady jsou ubytovaní ti přistěhovalci. Za jedním z oken se cosi třepotá, jako by tam vlála záclona.

V ten okamžik mu došlo, že hoří.

Upustil teploměr i cigaretu a vyrazil zpět k restauraci. Vtrhl do dveří a málem se srazil s Jossan.

„Hoří! Zavolej hasiče!" křikl na ni.

Vyděšeně na něj zírala.

„Kde? Tady?"

„Ne, v jedný z chatek, tak už volej, sakra!"

Ze zdi v kuchyni strhl jeden z hasicích přístrojů a už se řítil zpátky. Jossan přiskočila k telefonu a vyťukala 112.

Magnus Forsberg běžel dlouhými těžkými skoky k rekreačnímu areálu. Šlo to ztuha. Objemný, červený hasicí přístroj třímal oběma rukama, nohy se mu zabořovaly do písku.

Přisupěl ke kamenné zídce, branku si otevřel kolenem a valil se dál k chatě. Bylo otevřeno dokořán. To je dobré znamení, pomyslel si, alespoň že nejsou uvnitř a nespí. Mezi dveřmi něco leželo, nějaká hromada nebo snad člověk? Vypotácel se snad ten někdo ven přiotrávený kouřem a zkolaboval mezi futry?

Náhle jako by do něj udeřil blesk. Podlomily se mu nohy. Uviděl krev na dveřích a zdech kolem, potrhaná, zakrvácená těla. Pomalu se blížil ke dveřím. Jen malé opatrné krůčky. Co se to tu stalo?

A pak je poznal.

Pokoušel se odvrátit zrak, ale nešlo to. Těla byla znetvořená, kůže červenohnědá, skoro černá. Kolem nich mračno much. I přesto hned věděl, kdo je ta dívka.

Magnus myslel, že se mu zastavilo srdce. Hrdlo se sevřelo, stěží se mohl nadechnout.

Odpotácel se několik kroků nazpět a klesl do suché trávy. Tupě zíral rovnou před sebe s hasicím přístrojem v klíně.

Plameny za kuchyňským oknem tančily čím dál divočeji.

„Už jsou na cestě, jak to jde?" volala na něj Josefína z pláže.

Za chvíli proběhla brankou.

„Co se děje?" polekala ji mužova apatie. „Magnusi, slyšíš, co se stalo?"

Zadýchaná pospíchala k němu, ale prudce se zastavila, když uviděla přede dveřmi ostatky jejich hostů.

„Panebože, co to má znamenat? Panebože..." vyhrkla přiškrceně.

Obrátila se na Magnuse, zvýšila hlas:

„Musíme něco dělat! Magnusi, slyšíš?"

Vůbec nereagoval, jeho pohled byl nepřítomný, jako bez ducha.

Josefína rychle pohlédla na mrtvá těla, pak na šlehající plameny za oknem. Přiskočila k Magnusovi a vytrhla mu hasicí přístroj. Jeho ruce po něm jen bezvládně sklouzly.

Rozeběhla se k oknu a dnem přístroje ho rozbila. Uvolnila z něj hadičku z držáku, plastovou trysku namířila otvorem ve skle dovnitř a stiskla páku. Na hašení měla deset vteřin. V plamenech byl jeden ze závěsů a pak cosi vedle kuchyňské linky. Naštěstí se oheň ještě nestihl rozšířit na ostatní nábytek. Brzy bylo po požáru a Josefína obrátila trysku kamsi do stropu.

Proud ustal a Josefína se s vydechnutím sesunula k zemi. Pustila hasicí přístroj a třesoucí se rukou nahmatala v kapse telefon.