portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Temná tajemství

Není žádný vrah.

Táhl mrtvého chlapce dolů  ze svahu a utvrzoval se v tom. Nejsem žádný vrah.

Vrahové jsou zločinci. Vrahové jsou zlí lidé. Jejich duše pohltila tma a oni se z různých důvodů poddali její černotě a přivítali ji, obrátili se zády ke světlu. On není zlý.

To vůbec ne.

Nedokázal snad v poslední době pravý opak? Neodsunul skoro úplně vlastní pocity, vlastní vůli, nespáchal na sobě téměř násilí pro dobro druhých? Nastavil druhou tvář, přesně to udělal. Není skutečnost, že je s mrtvým chlapcem v rozmoklém údolí uprostřed divočiny, jen dalším důkazem toho, že chce jednat správně? Musí jednat správně. Už nikdy nechce zklamat.

Muž se zastavil a vydechl. Chlapec byl navzdory svému věku těžký. Dobře trénovaný. Hodiny v posilovně. Ale z těch už nic nezbylo. Pevně uchopil nohavici, která dřív bývala bílá, ale potmě vypadala skoro černá. Chlapec hodně krvácel.

Ano, zabíjet je špatné. Páté přikázání. Nezabiješ. Ale existují výjimky. Bible na mnoha místech vyzývá k oprávněnému zabíjení. Jsou lidé, kteří si to zaslouží. Zlo může být dobrem. Nic není absolutní.

A co když záměr není sobecký? Co když ztráta jednoho lidského života zachrání jiné? Dá jim šanci? Dá jim život? Jak by potom takové jednání mohlo být špatné, když úmysl je dobrý?

Muž se zastavil na okraji malé a kalné tůňky. Za normálních okolností byla pár metrů hluboká, ale déšť v posledních dnech tak promáčel půdu, že se voda v křovinatém údolí rozlila jako jezírko.

Muž se předklonil a vzal chlapce v podpaží. S velkou námahou se mu podařilo bezvládné tělo napůl postavit. Na chvíli se chlapci zadíval do očí. Jaká asi byla jeho poslední myšlenka? Stačil vůbec nějakou mít? Chápal, že zemře? Chtěl vědět proč? Myslel na to, co všechno za svůj krátký život nestihl, nebo na to, co dokázal?

Na tom nezáleží.

Proč se trápit víc, než je třeba?

Neměl na výběr.

Nemohl zklamat.

Tentokrát ne.

Přesto zaváhal. Oni to nepochopí. Neodpustí. Nenastaví druhou tvář jako on.

Strčil do chlapce a tělo s hlasitým plesknutím spadlo pozadu do vody. Muž uskočil, v temném tichu nebyl na ten zvuk připravený.

Chlapcovo tělo se ve vodě  potopilo a zmizelo.

Muž, který nebyl vrah, se vydal zpátky ke svému autu, zaparkovanému na úzké lesní  cestě, a odjel domů.

 

---

 

„Västeråská policie, Klara Lidmanová.

„Chtěla bych nahlásit, že mi zmizel syn.

Hlas v telefonu zněl téměř omluvně, jako by si žena nebyla jistá, zda se dovolala správně, nebo jako by nečekala, že jí budou věřit. Klara Lidmanová si přitáhla poznámkový blok, i když se hovor nahrával.

„Můžete mi říct, jak se jmenujete?“

„Lena. Lena Erikssonová. Můj syn se jmenuje Roger. Roger Eriksson.“

„Kolik let je vašemu synovi?“

„Šestnáct. Naposledy jsem ho viděla včera odpoledne.“

Klara si zapsala věk a došla k závěru, že by tuto záležitost měla předat dál, aby mohli okamžitě podniknout příslušná opatření. Pokud tedy chlapec opravdu zmizel.

„V kolik přesně včera odpoledne?“

„V pět vypadl z domu.“

Před dvaadvaceti hodinami. Od zmizení uplynulo dvaadvacet důležitých hodin.

„Víte, kam šel?“

„Ano, k Lise.“

„Kdo je to Lisa?“

„Jeho přítelkyně. Dneska jsem jí volala, ale říkala, že od ní odešel včera večer kolem desáté.“

Klara na papíře přeškrtla číslovku dvacet dva a nahradila ji sedmnáctkou.

„Kam šel potom?“

„To nevěděla. Myslela, že domů. Ale doma nebyl. Celou noc. A teď už je pryč skoro celý další den.“

A ty voláš až teď, pomyslela si Klara. Žena na druhé straně telefonu nepůsobila nijak zvlášť rozrušeně. Spíš utlumeně. Odevzdaně.

„Lisa, jak se jmenuje dál?“

„Hanssonová.“

Klara si jméno poznamenala.

„Má Roger mobil? Zkoušela jste mu volat?“

„Ano, ale nebere to.“

„A vy nemáte tušení, kam mohl jít? Nemohl přespat u nějakého kamaráda nebo tak něco?“

„Ne, to by mi zavolal.“

Žena se na chvíli odmlčela a Klara si myslela, že ji zradil hlas, ale když uslyšela syčivý nádech, došlo jí, že si žena na druhém konci dlouze potáhla z cigarety. Pak kouř vyfoukla.

„Prostě zmizel.“

 

---

 

Ten sen se mu vracel každou noc.

Nenechal ho na pokoji.

Stále dokola tentýž sen, v němž se skrývala stále tatáž úzkost. Rozčilovalo ho to. Dohánělo ho to k šílenství. A Sebastian Bergman je přitom přece v těchto záležitostech kovaný. Kdo jiný než on by měl vědět, co znamenají sny. Kdo jiný než on by se měl umět povznést nad horečnaté pozůstatky minulosti. Ale ať se na to jakkoli připravoval a ať si byl jakkoli vědom skutečného významu snu, neubránil se mu a nechal se jím polapit. Jako by ten sen našel vnitřní průsečík mezi tím, co Sebastian věděl o jeho významu, a tím, čím Sebastian byl.

Bylo 4.43.

Začínalo svítat. Sebastian měl sucho v ústech. Že by křičel? Nejspíš ne, protože žena vedle něj se neprobudila. Dýchala klidně. Viděl, jak jí dlouhé vlasy zpola zakrývají nahé ňadro. Sebastian si bezmyšlenkovitě protáhl ztuhlé prsty. Byl zvyklý probouzet se z tohoto snu s pevně zaťatou pravou pěstí. Raději se proto snažil rozpomenout na jméno ženy, která odpočívala po jeho boku.

Katarina? Karin?

Někdy během večera to určitě  řekla.

Kristina? Karolin?

Ne že by to bylo nějak důležité, už neměl v plánu se s ní znovu setkat, ale tím, že se přehraboval v paměti, se mu podařilo zahnat poslední zamlžené zbytky snu, které jako by mu okupovaly všechny smysly.

Snu, který ho pronásledoval už přes pět let. Každou noc stejný sen, stejné  obrazy. Celé jeho podvědomí pracovalo na plné obrátky a dělalo to, co nezvládal přes den:

Vyrovnávalo se s vinou.

Sebastian se pomalu zvedl z postele, potlačil povzdech a vzal si ze židle oblečení, které tam před několika hodinami položil. Oblékal se a přitom si bez zájmu prohlížel pokoj, kde strávil noc. Postel, dvě bílé vestavěné skříně, jedna se zrcadlovými dveřmi, obyčejný noční stolek z Ikey, na něm budík a měsíčník o zdraví, stůl s fotkou jejího dítěte, které měla ve střídavé péči, a nějaké krámy vedle židle, z níž si právě vzal šaty. Na zdech visely nic neříkající umělecké reprodukce. Barvu zdí by kdejaký vychytralý makléř označil jako „latte“, ve skutečnosti to však byla ušmudlaná béžová. Pokoj byl jako sex, který v něm zažil, bez fantazie a trochu nudný, ale plnil svou funkci. Tak jako vždycky. Uspokojení bohužel nevydrží moc dlouho.

Sebastian zavřel oči. Toto je vždy nejbolestnější chvíle. Přechod do skutečnosti. Citový  obrat o sto osmdesát stupňů. Zná to tak dobře. Soustředil se na ženu v posteli, zejména na její vykukující bradavku. Jak že se tedy jmenuje?

Ví, že se jí představil poté, co přinesl pití, tak to dělá pokaždé. Nikdy ne když  zjišťuje, jestli je místo vedle ženy volné nebo co pije, anebo když se ptá, jestli ji smí pozvat. Vždycky řekne své  jméno, až když před ni postaví sklenici.

„Mimochodem, jmenuji se Sebastian.“

A co odpověděla? Byl si celkem jistý, že něco na K. Zapnul si pásek. Přezka lehce kovově zacinkala.

„Ty už jdeš?“ Její hlas zněl ospale, zamžourala na hodinky.

„Ano.“

„Myslela jsem, že se spolu nasnídáme. Kolik je?“

„Bude pět.“

Žena se opřela o loket. Kolik jí může být? Kolem čtyřicítky? Odhrnula si z obličeje pramen vlasů. Pomalu z ní vyprchával spánek a nahradilo ho zjištění, že ráno nebude probíhat podle jejích představ. Vyplížil se z postele a oblékl se. Chtěl odejít, aniž by ji probudil. Nenasnídají se spolu a nepoklábosí nad čerstvým vydáním Dagens Nyheter, nevyjdou si na nedělní procházku. Nechce se s ní poznat blíž a nezavolá jí, ať už říkal cokoli.

Věděla to. Proto řekl jen:

„Ahoj.“

Sebastian se ani nepokusil uhádnout jméno. Už si nebyl jistý ani tím, že začínalo na K.

Na ulici bylo ticho, jaké  bývá za svítání. Předměstí spalo a všechny zvuky působily tlumeně, jako by ho nechtěly probudit. Dokonce i dopravní ruch z blízké ulice Nynäsvägen zněl uctivě přidušeně. Sebastian se zastavil u cedule na křižovatce. Ulice Varpavägen. Někde ve čtvrti Gubbängen. Domů pořádný kus. Jezdí tak brzo ráno metro? V noci jeli taxíkem. Zastavili se v obchodě 7-Eleven a koupili chleba — chleba k snídani. Vzpomněla si, že doma nic nemá. Chtěl by přece zůstat na snídani? Koupili pečivo a džus, on a ta… sakra, začínalo ho to štvát. Jak se ta ženská jmenovala? Sebastian vykročil pustou ulicí.

Ublížil jí, ať už  se jmenovala jakkoli.

Za čtrnáct hodin vyrazí do Västeråsu a bude pokračovat v práci.

Ale v úplně jiné, s tou ženskou už nic nenadělá.

Začalo pršet.

Zatracené ráno.

V Gubbängen.