portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Skála

název knihySkála

nakladatelstvíHOST

číslo vydání1. vydání

místo vydáníBrno

rok vydání2013

počet stran389 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7294-707-2

Silnice na Barvas se vinula pryč ze Stornoway a zanechávala za sebou velkolepý pohled na ostrov Coll, záliv Loch a Tuath i na poloostrov Point. Na hladině se mihotalo sluneční světlo a nad modrou hlubinou honily své vlastní stíny cáry mraků. Když se silnice napřímila a navedla je na severozápad k maličké osadě Barvas na západním pobřeží, leželo před nimi dvanáct mil bezútěšných rašelinišť. Tato skličující krajina se během okamžiků, kdy ji ozářilo slunce, dokázala nečekaně přetvářet. Fin znal zdejší cestu dobře. Za každého ročního období. A nikdy ho neopustil údiv nad tím, jak se nekonečné plochy beztvárné bažiny uměly během měsíce, během dne, ba během minuty proměnit. Barva mrtvých stébel v zimě, koberce drobných jarních kvítků, oslňující odstíny letní fialové. Nebe po jejich pravici teď zčernalo a někde u pobřeží se spustil déšť. Po jejich levici byla obloha téměř čistá, krajinu zalévalo letní slunce a v dálce dohlédli až k obrysům pohoří Harris. Fin už skoro zapomněl, jak široké tam nebe je.

Fin s Gunnem jeli mlčky, zabráni do myšlenek, které je vracely k výjevům z jatek soudní pitvy, jimž v márnici přihlíželi. Neexistovalo důraznější memento vlastní smrtelnosti než jiná lidská bytost položená na chladný pitevní stůl.

Zhruba v polovině cesty se silnice prudce sklonila. Ale pak se opět vyšplhala na vrchol, odkud bylo v dálce možné rozeznat Atlantik, jak si vybíjí svůj neutuchající hněv na hroutícím se pobřeží. V dolíku, asi sto metrů od severního okraje silnice, stál malý kamenný domek s plechovou střechou natřenou jasně zelenou barvou. Koliba, kterou dřív využívali drobní pobřežní zemědělci jako své obydlí během léta, kdy vyháněli zvířata dál do vnitrozemí za lepší pastvou. Ostrov jimi byl posetý. Stejně jako tato byla většina z nich už dávno opuštěná. Fin vídal kolibu na barvaském vřesovišti každé pondělí, když jezdil do Stornoway na internát. A podruhé v pátek cestou zpět. Pohled na ni znal za každého počasí. A mnohdy, jako i dnes, ji sledoval zalitou jižním sluncem, jak ohnivě kontrastuje s černočernou severní oblohou. Byl to orientační bod, který by snad každý muž, žena i dítě na ostrově poznal. Ale pro Fina měla koliba zvláštní význam a pohled na ni ho nyní naplnil bolestí, na kterou už dávno zapomněl, nebo již alespoň pohřbil na temném místě, kam se nemínil vracet. Dokud však byl na ostrově, věděl, že se některým vzpomínkám na minulost nebude moci vyhnout. Vzpomínkám, které odložil společně se vším, co patřilo k dětství, když se před téměř dvaceti lety stal mužem.

Cesta na sever podél západního pobřeží zavedla Fina do jeho minulosti ještě hlouběji. Seděl mlčky na sedadle spolujezdce a Gunn řídil. Táhlé kilometry pusté silnice spojovaly bezútěšné a nechráněné osady tísnící se kolem kostelů různých církví. Skotská církev. Jednotná svobodná církev skotská. Svobodná církev skotská. Pokračující svobodná církev skotská — takzvaní svobodníčci, jak se svobodným církvím všeobecně říkalo. Každá z nich představovala frakci té předchozí. Každá z nich byla svědectvím o neschopnosti člověka dosáhnout shody. Každá z nich byla předmětem nenávisti a podezíravosti těch ostatních. Díval se, jak vesnice kolem něj ubíhají jako rozpohybované obrázky ve starém rodinném albu, každá budova, každý sloupek plotu či stéblo trávy vystupovaly v bolestně ostrých obrysech na slunečním pozadí. Nikde nebylo vidět živé duše. Jen sem tam auto na silnici, stojící před nečekaným vesnickým obchůdkem či u čerpací stanice. I maličké vesnické školy, v době letních prázdnin stále ještě zavřené, zely prázdnotou. Fin by rád věděl, kde všechny ty děti jsou. Vpravo se rašeliniště ztrácelo v mlhavém nekonečnu, které jen místy narušila stoická ovce pevně zapřená proti bouřím z Atlantiku. Vlevo oceán v bezvěkých cyklech omýval pláže a zátoky ve skaliscích smetanově bílou pěnou tříštící se o ponuře zatvrzelou rulu, nejstarší horninu na Zemi. Na horizontu bylo jako vzdálenou fatu morganu možné vytušit linie tankeru.

V Crossu si Fin všiml, že pokáceli strom, který se kdysi pnul do velké výšky pod ochranou hostince Cross Inn. Ztracený milník. Jediný strom na západním pobřeží. Vesnice bez něj působila naze. Výhledu i nadále dominoval kostel Svobodné církve, jehož temná žula čněla nad domky s dvojitými okny a hrubou omítkou, obydlími tvrdohlavých ostrovanů, odhodlaných rázně vyprovodit přírodní živly. A někdy byly jejich modlitby vyslyšeny. Občas, ve dnech, jako byl dnešní, se nebe smilovalo a dovolilo slunci, aby zmírnilo žiletkové ostří větru. Drsné životy odměněné prchavými okamžiky radosti.

Nedaleko za kostelem se silnice vyšplhala na vršek, odkud měli rozhled dolů, na nejsevernější výběžek ostrova. Do průčelí obílených chalup se podél celého východního horizontu opíralo slunce a mezi zříceninami starých černých domů vyčnívaly z drnů v náhodných obrazcích drsné balvany. Před Finem se objevila známá křivka krajiny — svažovala se k vesnici Crobost roztroušené podél silnice, která vedla až k útesům — i charakteristická silueta kostela postaveného proto, aby obyvatelé Crossu viděli, že si s nimi crobostští ve zbožnosti nijak nezadají.

Silnice míjela úzké asfaltky odbočující ke Crobostu a Mealanais a Swainbostem a Lionelem je provedla až do vesničky Port of Ness. Zde cesta končila a na půlmílovém severozápadním výběžku s prázdnou zlatavou pláží tvořily útesy přirozený přístav. Člověk tady přírodu vylepšil vlnolamem a přístavní zdí. Kdysi tudy připlouvaly a odplouvaly lopotící se trawlery a rybářské lodě. Příroda však úder vrátila a jednu stranu vlnolamu rozdrtila — gigantické bloky kamene a betonu zůstaly skryté napůl pod vodou a prohrály tak svůj boj s nesmiřitelnými nápory moře. Přístav byl nyní téměř opuštěný, využívaný jen čluny nebo menšími loděmi rybářů a lovců krabů.

Gunn zaparkoval před stavením Ocean Villa proti silnici k přístavu. Přes ni se třepotala černožlutá policejní páska bránící veřejnosti v přístupu na místo činu. Policista v uniformě, který se opíral o zeď vyhlídky na přístav, si všiml Gunna vylézajícího z auta a chvatně típl cigaretu. Nějaký vtipálek přikreslil na ceduli ukazující k přístavu sprostý obrázek. Fin si říkal, zda to nemá být komentář k oněm zástupům dospívajících dívek, které během let přicházely o panenství ve zdejší loděnici, v níž přišel tentokrát jeden padlý anděl v sobotu o život.

Překročili pásku a pokračovali asfaltovou cestou vinoucí se k útočišti přístavní hráze. Přicházel příliv. Zelená voda na žlutém písku. Na vnitřní straně hráze byla loď lovců krabů svázaná s několika malými čluny. Na hrázi nad nimi ležely spolu se změtí zelených sítí a růžových a žlutých značkovacích bójí naskládané proutěné koše. Na písku se nebezpečně nakláněla jedna větší loď vytažená z vody na souš.

Bouda v loděnici vypadala téměř stejně, jak si ji Fin pamatoval. Zelená střecha z vlnitého plechu, bíle natřené zdi. Po pravé straně byla bouda otevřená a vystavená působení přírodních živlů. V zadní zdi dvě škvíry oken skýtající výhled na pláž. Na pravé straně dvoje velké dřevěné dveře. Jedny byly zavřené, druhé pootevřené a poodhalující pohled na loď umístěnou uvnitř na přívěsu. I zde bránila průchodu policejní páska. Vstoupili do pološera uzavřené části prostoru. Podlahu ještě stále pokrývala Angelova krev a v naftových výparech a vůni slané vody se zdržoval pach smrti. V dřevěném stropním trámu zela hluboká rýha — lano ji vyhloubilo v místě, kde Angela jeho vrah vytahoval vzhůru s úmyslem nechat ho tady viset. Hučení moře a větru tu zesláblo, ale stále ho bylo slyšet. Úzkými okny Fin zpozoroval, že se příliv právě obrátil a voda ustupuje po vlhkém, hladkém písku.

Až na skvrnu byla betonová podlaha nepřirozeně  čistá — to jak personál v tyvekových oblecích posbíral každičkou částečku, aby byla podrobena pečlivému kriminalistickému zkoumání. Zdi byly zjizvené graffiti jedné generace. „Murdo je buzerant.“ „Anna miluje Donalda.“ A pak staré dobré „Papež je čurák“. Pro Fina to tu bylo téměř nesnesitelně deprimující. Vstoupil do otevřené části loděnice a zhluboka se nadechl. Na trámech visela neuměle sestrojená houpačka, dvě prkna svázaná oranžovým umělohmotným provazem jako sedátko. Stejným oranžovým provazem, kterým byl oběšen Angel ve vedlejší místnosti. Fin si všiml, že Gunn stojí vedle něho. Aniž by se otočil, zeptal se: „Máme tušení, proč by ho chtěl někdo zabít?“

„O nepřátele neměl nouzi, pane Macleode. To byste měl vědět. Žije celá generace chlapů z Crobostu, kteří někdy museli trpět v rukou Angela Macritchieho nebo jeho bratra.“

„Jistě.“ Fin uplivl na podlahu, jako by mu ta vzpomínka přinesla hořkou pachuť až do úst. „Byl jsem jeden z nich,“ otočil se s úsměvem na Gunna. „Možná byste se mě měl zeptat, kde jsem byl v sobotu v noci.“