portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Provokatér

Později téhož dne po návratu na ředitelství začali Sejer a Skarre s rekonstrukcí zločinu. O zločin šlo zcela jistě, bylo to něco mnohem horšího než bezcitný žert. Bylo to opovážlivé, vykalkulované, zlé a nepodobalo se to ničemu, co kdy zažili. Zpráva o miminku zbroceném krví se po budově šířila jako oheň. A nakonec dorazila až k šéfovi oddělení Holthemannovi. Holthemann vdusal do Sejerovy kanceláře s holí v pravé ruce a rozzlobeně zabušil do podlahy, aby vyjádřil své zhnusení. Proč začal chodit o holi, bylo všem na ředitelství záhadou. Jistá dobrá duše se ho kdysi zeptala, zda se jedná o trvalý stav. Tedy jestli bude onu hůl potřebovat až do konce života. Budu se s ní vláčet tak dlouho, dokud to bude nutné, zavrčel, a jestli budu potřebovat oporu celý zbytek života, tak se prostě nedá nic dělat.

„No co to má být, tohleto s tím dítětem,“ stěžoval si. „To nemůžou lidi ukrást auto nebo přepadnout banku? Takové věci se dají pochopit. Co ti rodiče?“ zeptal se vzápětí. „Jsou to silní lidé, nebo je tady teď budeme mít každou chvíli?“

„Otec je silný, pobouřený a rozzuřený,“ odpověděl Sejer. „Matka je vyplašená jako pískle.“

„Určitě to udělal někdo, koho znají,“ prohlásil Holthemann a uhodil holí do podlahy. „Lidi jsou na sebe jako psi. Šikana a kdovíjaké další hrůzy. Zastrašování a ústrky. Možná přijdete na něco z jejich minulosti. Něco, na co zapomněli nebo čemu nepřikládali důležitost.“

Holthemann hlučně odsunul židli. Pak na ni ztěžka dosedl. Všemu navzdory měl jejich dobrácký nadřízený  smysl pro drama, v tomto směru to byl rozhodně člověk na svém místě. Jeho důvtip je vždycky pobavil. A to dítě v kočárku mu vydrží jako téma hovoru rozhodně dlouho.

Holthemann napřáhl hůl. „Máte v ledničce něco k pití?“

Sejer vytáhl lahev minerálky. Skarre odběhl vytisknout mapu a potom ji pověsil na tabuli. Označil fixou několik míst. Už se byli podívat na dům Sundelinových a všimli si několika detailů. Bjerketun byl vilová čtvrť ze začátku devadesátých let s pěknými, dobře udržovanými domy. Většina z nich měla zahradu, dvougaráž a vpředu prostornou verandu. Nacházela se čtyři kilometry od centra Bjerkåsu a sestávala z šedesáti domů, přičemž ty, které stály na vnější straně u lesa, byly časem rozšířeny o přístavbu. Lily a Karsten Sundelinovi ke svému domu nic nepřistavovali, chtěli za ním zachovat volný prostor. Představovali si, že si tam Margrete bude hrát, až povyroste. Třeba se tam bude cachtat v bazénu nebo hopsat na trampolíně. Lehávat na dece s knihou. Za domem Sundelinových rostl hustý lesík a za lesíkem byla další větší obytná čtvrť Askeland. Tvořilo ji sedmdesát čtyři domů. Tato čtvrť byla starší, tamní domy byly postaveny v šedesátých letech a připomínaly obří zchátralé slepičí kukaně. Třetinu z nich poskytovalo město sociálně slabým občanům a nevyhnutelným následkem bylo, že se domy postupně rozpadaly.

Sejer studoval mapu. Sledoval ukazováčkem hlavní  silnici z Bjerkåsu, kde žilo téměř pět tisíc lidí, a odtud pokračoval do Bjerketunu a dále do Askelandu.

„S největší pravděpodobností přišel odsud,“ ukázal na Askeland. „Mohl projít lesíkem po nějaké cestičce. A pod bundou měl nádobu s krví. Lahev nebo pytlík, netuším, jak na to přišel ani kde to sehnal. Možná stál za stromem a pozoroval kočárek. Potom proběhl lesem zpátky. Laboratoř si s tou krví určitě poradí. Dá se něco takového koupit na jatkách, co myslíš? Každopádně máme zřejmě co dělat s dospělým člověkem, který nám ukázal, k čemu se dá krev taky použít. Doufejme, že neobětoval pro uskutečnění svého plánu nějakého živého tvora. Psa nebo kočku. Jaký je tvůj názor?“

Skarre si zamyšleně prohlížel mapu. Lidé, kteří ho znali dobře, věděli, že jeho otec byl kněz a že Skarreho výchova tomuto faktu odpovídá. Spravedlivá, poctivá a extrémně náročná. Přesto si Skarre uchoval chlapeckou hravost, která všem imponovala, zvláště ženám. Skarre nebyl ženatý a neměl děti, přinejmenším o žádných nevěděl. Ale viděl zblízka Margretu Sundelinovou a její kulaté tvářičky. Viděl, jak se své mámě mrskala na klíně jako rybička.

Cítil vůni mléka a mýdla.

„Tohle bylo dost pečlivě naplánované,“ konstatoval. „Pozoroval dům delší dobu, všiml si zaběhaných činností. Věděl, kdy Margrete přes den spí, a možná věděl, i jak dlouho. Třeba stál schovaný za stromem, když Lily Sundelinová vyšla z domu, a možná pro něj bylo vzrušující sledovat její reakci. Víš, co si o tom myslím?“ pokračoval rozčileně ke komisaři. „Je to tak neuvěřitelná zrůdnost. Vůbec nemám slov.“

Sejer, který byl sám otcem i dědečkem, s ním naprosto souhlasil.

„Asi máte pravdu,“ poznamenal k šéfovi oddělení. „Manželé Sundelinovi patrně někomu šlápli na kuří oko, aniž si toho byli vědomi. Jsou to milí a slušní lidé, nicméně každý někdy udělá chybu. Karsten Sundelin je svéhlavý paličák, to mi bylo jasné hned. Je také možné, že máme co dělat s duševně narušenou osobou. Žena, která za dramatických okolností ztratila dítě. Nebo něco podobného. Někdo, kdo viděl Lily Sundelinovou s Margretou na procházce. Vždyť víte, šťastná matka. Může to být zneužívaný člověk, který se odhodlal k pomstě a který jedná nahodile. Člověk, kterého týrali a trápili, rád trápí a týrá jiné. To je hrozná, ovšem dobře známá psychologická teorie. Cizí štěstí se těžko snáší.“

„No dobrá,“ odtušil Skarre. „Pomsta. Žárlivost. Potřeba se zviditelnit. Nebo duševní porucha. Nebo prostě jen obyčejná zloba.“

„V každém případě je metodický,“ navázal Sejer. „Nejedná impulzivně, inscenuje. Ale jak to inscenuje! Nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Šéf oddělení v tichosti naslouchal.

„Vyřešte to!“ vyzval je naléhavě.

Potom poděkoval a odporoučel se. Bylo slyšet jeho hůl dunící chodbou. Melancholik, kterého brzy čeká odchod do penze.

Skarre se odtrhl od mapy. Povolil víčko termosky, nalil si plný hrnek kávy a lačně vypil několik doušků. Pak popošel k oknu a pohlédl na prostranství před policejním ředitelstvím. U hlavního vchodu, kde se shromáždila skupina lidí, to hučelo jako v úle.

„Novináři čekají,“ oznámil. „Tohle je pro tisk lákavé sousto. Co jim řekneš?“

Sejer se zamyslel.

„Že necháváme všechny možnosti otevřené. A že budeme metodičtí přesně jako pachatel. Doufám, že jim budou stačit tři čtyři věty,“ dodal. „Pak se zdvořile ukloním a jsem zpátky. Dneska musí být člověk trochu skoupý na slovo. Jinak se nám to může úplně vymknout.“

„Zeptají se, jestli čekáme další útoky. Stejného typu. Co jim na to řekneš?“

„Bez komentáře.“

„A co bys řekl mně tady?“ zeptal se Skarre. „Jenom tak mezi námi. Zajímalo by mě, kdo za tím stojí, o co mu jde.“

„Asi bych měl mlčet,“ odpověděl Sejer. „Chceš po mně spekulace? To je k ničemu.“

„Nenechám si vnutit žádné představy, i když využiješ svých zkušeností a intuice,“ řekl Skarre. „A svých pověstných rozsáhlých znalostí lidské povahy. Stejně už ho máš přečteného, jak tě znám. Jsem jenom zvědavý, co si myslíš. I já mám na to samozřejmě nějaký názor, co je to asi za člověka. A o co by tu mohlo jít.“

Zvedl ruce do vzduchu.

„Nebudu si nic psát,“ usmál se.

„Je to muž,“ začal Sejer.

„Proč by to měl být muž?“ chtěl vědět Skarre.

„Vysoká míra pravděpodobnosti,“ odpověděl Sejer.

Vyhrnul si rukáv a poškrábal se na pravém lokti. Měl lupénku a ta se mu vždycky zhoršila, pokud ho něco příliš pohltilo nebo když bylo vedro jako teď. Konec léta byl parný.

„Všechno hovoří pro následující fakta,“ pokračoval Sejer. „Je to muž mezi sedmnácti a šedesáti. Opovrhovaný a přehlížený člověk. Je uzavřený a plachý, ale třeba už se při nějaké příležitosti projevil, nějakým neobratným způsobem. Pokusil se získat si respekt, ale bez úspěchu. Je nápaditý, zahořklý a ukřivděný. Má jednoduchou práci za poměrně nízký plat nebo je nezaměstnaný, možná je na podpoře. Nemá žádné blízké přátele. Je inteligentní i intuitivní, ale emocionálně velmi nezralý. Nepije a neužívá drogy. Děvčata ho příliš nezajímají. Bydlí spartánsky, pronajímá si pokoj nebo má malý byt. Případně bydlí u své matky. A je dost dobře možné, že chová nějaké zvíře v kleci.“

„Cože?“ zeptal se Skarre skepticky. „Zvíře v kleci?“

„Jo, to poslední byl pochopitelně vtip,“ usmál se Sejer. „Doufám, že mi rozumíš. Měl jsem na mysli krysu nebo něco takového. No, chtěl jsi po mně, abych použil, co mám k dispozici,“ bránil se, „proto jsem použil fantazii.“

Došel k oknu a podíval se na novináře srocené před vchodem.

„Vypadají vyhládle. Hodíme jim nějaké skrojky?“

Skarre se postavil vedle něj. Také on pohlédl dolů na skupinu novinářů, kteří tam kroužili s obrovskými chlupatými mikrofony. Připomínali mu skupinku dětí, z nichž každé dostalo svou porci cukrové vaty na špejli.

„Není divu, že dorazili,“ konstatoval. „Tenhle případ má vše, co potřebují. Je dramatický, originální a dechberoucí.“

„Možná děláme všechno špatně,“ zauvažoval Sejer. „Třeba se společnost tváří v tvář kriminalitě chová úplně hloupě. Noviny tohle pořádně rozmáznou a ten, kdo za tím stojí, dostane přesně to, oč mu jde. Nejspíš bychom o té události měli úplně pomlčet. Umlčet všechny zločince.“

„Jenže co udělá, když si ho nebudeme všímat?“ zeptal se Skarre. „Tohle musíme taky zohlednit. Jestli chce být vidět, a nenastane žádná reakce, začne být nebezpečnější a ještě zuřivější. Mám takový pocit, že je to celé hodně výbušná záležitost. Jde tady o miminko. Rozkošný uzlíček, který váží sedm osm kilo a voní mýdlem a mlékem.“

„Třeba máš pravdu,“ přemýšlel Sejer nahlas. „Potřebuje diváky. Je důležité, abychom reagovali vyváženě. Představím ho jako vnímavého člověka, aby se cítil pochopený. Co říkáš? Takové individuum bychom neměli dráždit.“

Komisař se obrátil zády k oknu a na chvíli se posadil ke svému psacímu stolu. Byl plachý a čelit na otevřeném horkém prosluněném prostranství zvědavosti lačných a senzacechtivých novinářů se mu nechtělo. K funkci vrchního komisaře však patřilo také to, že byl pro okolní svět tváří policie. Měl informovat a podávat zprávy tak klidně, jak to jen šlo.

„Na co myslíš?“ zeptal se Skarre, tlumeně a poněkud důvěrným tónem.

„Zrovna teď myslím na svého vnuka. Matteuse, vždyť ho znáš. Chodí na Operní a baletní akademii. A právě jim řekli, že jeden z žáků by mohl hostovat na hlavní scéně. Na jaře, v dubnu.“

„Takže ho čeká konkurz?“ zeptal se Skarre.

„Přesně tak,“ odpověděl Sejer. „Desátého října ho čeká konkurz na roli Siegfrieda. No jo, toho z Labutího jezera.“

„Princ,“ dodal Skarre.

„Jo,“ potvrdil Sejer. „Ve hře je hodně. Je úplně posedlý tím, aby tu roli získal. Jenže dobrých tanečníků je spousta.“

Sejer se zadíval na stůl, ležela tam podložka na psaní s vyobrazenou mapou světa. Jeho vnuka, teď už osmnáctiletého, adoptovala ze Somálska Sejerova dcera a Sejer zabodl prst na místo, kde byla žlutou barvou namalována právě tato země. Matteusovi byly čtyři roky, když přišel do Norska. Dnes byl slibným tanečníkem Operní a baletní akademie, s obdivuhodnou tělesnou konstitucí a pevnými čokoládovými svaly.

„Ale myslíš, že si vyberou černého prince?“ dodal vzápětí trochu ustaraně. „Některé role totiž člověk nikdy nevidí v černém podání.“

„Řekni mi nějaký příklad,“ vyzval ho Skarre.

„Robin Hood,“ odpověděl Sejer. „Peter Pan.“

„Ty máš obavy z předsudků. Ale to ty sám máš předsudky.“

Sejer na svého mladšího kolegu omluvně pohlédl.

„To je jen léta přetrvávající strach, který mě nikdy neopustí. Nebylo to vždycky jednoduché. Ve škole býval Matteus o přestávkách často sám a několik let to bylo těžké. A teď — Labutí jezero. A navíc princ. Jenže každý si chce přijít na své. Dočkej času jako husa klasu. No nic, už tě s tím nebudu otravovat.“

Sejer se připravil na setkání s novináři. Narovnal se a překontroloval si uzel na kravatě — byl rovný a hladký.

„Ty teď myslíš na všechny ty bílé labutě,“ dráždil ho Skarre. „S peříčky a v tylu. A taky se bojíš, že se Matteus bude vymykat. Ale existují dokonce i černé labutě,“ dodal.

„Vážně?“ zareagoval komisař.

„U katedrály v Palmě mají jezero s černými labutěmi,“ vysvětloval Skarre. „Jsou pochopitelně mnohem hezčí než ty bílé. Navíc jsou vzácné,“ dodal.

Sejer vyšel na slunce za novináři.

Skarreho poznámka mu zvedla náladu.