portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Pražský tanec smrti

název knihyPražský tanec smrti

nakladatelstvíPLUS

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2012

počet stran345 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-259-0116-8

Dokumentární román pražské německé autorky vypráví o dnech Pražského povstání v květnu roku 1945. Autorčin pohled, založený na osobních vzpomínkách, je vůči Čechům velmi nemilosrdný. Olga Barényiová (narozena 1910) popisuje krutosti páchané Revolučními gardami nejen na německém civilním obyvatelstvu, ale i na Češích, kteří jen v nejmenším nesouhlasili s tím, co gardisté provádějí, a proti se jejich řádění se postavili. Hlavním viníkem těchto hrůz byl podle autorky Pražský rozhlas, který svým bezdůvodným štvaním způsobil, že v těch několika dnech přišly o život desítky tisíc lidí.

Památný boj o rozhlas byl podle ní jen zinscenovanou provokací, jež měla vyvolat vražedné běsnění a rabování. Květnové povstání bylo v jejích očích motivované pouze mstou, potřebou kolaborantů zamést za sebou stopy a ambicemi těch, kteří v konci války spatřovali možnost, jak se dostat k moci a bohatství. Nakladatelství Plus vydává knihu, která nebude přijata jednoznačně a vyvolává kontroverze. Přinášíme ukázku - i  ta se zadírá pod kůži, protože cítíme, že s děvčátkem Lilly z ukázky a její rodinou to zcela jistě nedopadlo dobře...

Červená barva

Ještě dvě minuty, ještě jedna – a pak se objeví. Ano, a už jsou  tady, všech dvanáct apoštolů. Jestlipak doopravdy chodí? Nebo  jsou na kolečkách? Ten hezký v modrém plášti, to je Jan. Trochu se  podobá strýčkovi Paulovi, ale ten má teď už jenom jednu nohu. Jak  jenom mohl být tak hloupý a nechat tu druhou v Rusku? Kdyby ji  vzal s sebou, dávno by mu ji přišili a ona by zase přirostla. Měly by za ním s maminkou zase někdy zajít do lazaretu. Ale maminka teď nemůže, protože malá Brigitte pořád tak křičí. No jo, nemá ještě rozum, vždyť jí nejsou ani tři týdny. Ale tamhle – už jde smrtka! Fuj, ta je ale ošklivá! A jak mává kosou! Kdyby ji tak pustili ven, když je teď Staroměstské náměstí plné lidí. – Tak, už je pryč. Teď přijde kohout. Škoda, že v tom rámusu není slyšet, jak kokrhá. Je tak krásně červený a tak zábavný!

Okénko na prastarém orloji pražské Staroměstské radnice se zase zavřelo. Dvanáct apoštolů, smrtka a kohout obešli kolem dokola a teď nehybně stojí pod mohutným hodinovým strojem. Následuje pět hlubokých úderů. Pět hodin. V šest hodin se zase všichni objeví. Každou celou hodinu, už víc než dvě stě let. Lilly se poleká. Už je pět hodin! Vůbec ji nenapadlo, že může být tak pozdě. Ve čtyři hodiny měla být doma. Musí běžet, jinak bude maminka hubovat, a dneska přece dávají na příděl máslo a taky umělý med. Musí si pospíšit, nebo mlékárnu zavřou. Holčička přejde vozovku a peláší k Prašné bráně. V jedné ruce pevně svírá krabičku s několika chrousty, ve druhé aktovku s učebnicemi. Pak ale musí zůstat stát. Před obchodem s klobouky stojí žebřík a nahoře sedí starší, tlustý pán s kbelíkem mezi koleny. Chvíli mává štětcem zrovna jako smrtka kosou, potom udělá raz dva a německý nápis na vývěsním štítě zmizí. Na výlohu kape červená barva. Ten natěrač je ale nešika! Hm – a proč nepokračuje? 

Teď musí přece přetřít i český nápis. Ale on leze dolů, spokojeně prohlásí: „Tak to bychom měli,“ a lidé na chodníku a prodavačky ve dveřích mu tleskají a poskakují jako kašpárci. Hned vedle stojí další žebřík. Tady se přetírají Pelze. Taky červenou barvou a taky jenom německý nápis. Lidé vesele zpívají a poskakují a Lilly poskakuje s nimi. Raz dva a nápis Bücher je pryč, Gasthaus je pryč, i Blumen, Fleischhauer, Apotheke a Begräbnisanstalt – všechno je pryč. Ještěže Lilly rozumí česky, jinak by 
se tu už nevyznala.

Běží dál Celetnou ulicí. Červená barva kape a stříká a na chodníku se dělají potůčky a ulice zpívá, tleská, směje se a skáče. Pak si lidé začnou potřásat rukama a líbat se. Bože, to je ale směšné! Lilly to musí honem povědět tatínkovi a mamince a taky ostatním dětem.Červenými kalužemi se batolí psík a za chvíli má tlapky taky červené. Lilly  se  k  němu  hned  přidá.  Její  bílé  plátěnky,  bez tak celé zaprášené, teď vypadají jako nové. Má nové červené botičky a na bílo-modrých ponožkách červené ťupky.
U Prašné brány nemůže dál. Lidé se strkají, tlačí se jeden na druhého, tramvaje nemůžou projet, ale nikdo nenadává. Lilly už ví, co to všechno znamená. Jistě je to nějaká lidová slavnost. Všechna okna jsou otevřená a lidé mávají kapesníky. Lilly jim zamává svou krabičkou, někdo do ní strčí, krabička jí spadne. Než se stačí shýbnout, jsou ubozí chrousti rozdupaní. Měla by je pohřbít, ale když se nemůže ani ohnout, nedá se nic dělat. To je ale tlačenice! Postupuje se jenom po krocích. I v Revoluční ulici jsou všechny německé nápisy přetřené červenou barvou. U Řetězového mostu stojí nějaká žena na střeše auta a křičí. Lidé po každé větě tleskají, někteří pláčou a jiní se smějí. Lilly nerozumí úplně přesně, co ta paní huláká. Rozumí jenom slovu „svoboda“. Pořád se opakuje. Svoboda, to je Freiheit.Pod Letnou vyhrává dechovka a několik velkých děvčat rozdává červené a bílé karafiáty z papíru. Lilly taky dva dostane a připevní si je k modré mašli na copánku. Teď už nemá naspěch.

Něčeho takového se musí zúčastnit, to pochopí i tatínek, vždyť je to ještě zábavnější než školní výlet. „Kdo potřebuje červenou barvu?“ volá kdosi a Lilly křičí: „Já!“ Samozřejmě česky, jinak by jí přece nerozuměli. Všichni tleskají a Lilly dostane malý kyblík. Pyšně ho vleče na Strossmayerovo náměstí, i když je zatraceně těžký. Musí pořád zastavovat a přendávat si kyblík z jedné ruky do druhé. Ale maminka bude mít jistě radost. Tolik krásné červené barvy, mohou vymalovat dětský pokoj a možná i předsíň. A dostala ji zadarmo! „Jsi šikovná, Lilly,“ pochválí ji tatínek.

Dveře kostela svatého Antonína jsou dokořán, uvnitř klečí lidé a zpívají „Ave, ave, Maria“. Májová pobožnost. U mariánské-ho oltáře stojí holčičky v bílých šatech s květinovými věnečky ve vlasech a hořícími svícemi v rukou. Lilly vyšplhá po schodech až na plošinu před dveřmi, odloží kyblík, položí na něj aktovku a nakoukne dovnitř. Ne, v kostele zatím nic nepřemalovali. Hned nalevo za zpovědnicí je pod Ježíšovým obrazem německý nápis „Nechte maličkých přijít ke mně“. Škoda, že nemá štětec, bylo by to raz dva. Ale teď je májová pobožnost, to přece nejde. Z místa, kde stojí, vidí okna jejich bytu v Antonínské ulici. Jsou zavřená a záclony z pestrého kretonu jsou zatažené. V pokojích se  nesvítí,  i  když  se  stmívá.  Buď  jsou  rodiče  taky  na  slavnosti, nebo už spí. Ale ne, takhle časně spát nechodí. Elektrické hodiny na nároží ukazují teprve osm.

Lilly si plivne do dlaní, popadne kyblík a cupitá domů. Už z dálky vidí, že před domovními dveřmi postává několik žen. Je tam i mladá mlékařka, co má obchod v přízemí. Lilly se s ní kamarádí. Její vývěsní štít ještě přemalovaný není, Molkerei je stále na svém místě.„Dobrý večer, paní Nováková!“ volá Lilly radostně. „To je dobře, že jste ještě tady! Můžete mi dát na příděl máslo a umělý med? Potravinové lístky a peníze vám dám ráno. Páni, ve městě je ale švanda! A podívejte, co jsem dostala! Červenou barvu! Chcete taky trošku?“ Paní Nováková, ta výřečná Češka, jenom zavrtí hlavou. Mlčky, bez vážení hodí na pult kousek másla a přidá šest papírových kelímků s umělým medem. Všechno zabalí do starých novin a Lilly si strčí balíček k učebnicím.„Mockrát  děkuju,  paní Nováková,“  zašvitoří.  „Teď  ale musím běžet. Taky mám hlad!“