portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Poslední vlkodlak

název knihyPoslední vlkodlak

nakladatelstvíArgo :

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2011

počet stran369 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-257-0473-8

Vampýři jsou v kurzu, ale na chudáky vlkodlaky se zapomíná, a pokud se už o nich píše, tak jako o animálních primitivech. Ještě že je na výsluní vrací britský autor Glen Duncan. Respektive píše již o posledním zástupci vyhubeného druhu. Jake Marlowe je stár dvě stě let, cituje Kanta, dopřává si s rozkoší camelky, knihy i prostitutky. V patách je mu ale organizace, která hodlá ze světa sprovodit i posledního vlkodlaka. Zní to nějak příliš brakově? Duncan ovšem sepsal deník vlkodlačího intelektuála, plný literárních i pop kulturních odkazů, který zaujal nejen anglosaské recenzenty, ale pochvalně se o něm vyjádřil i Nick Cave. My vám nabízíme ukázku. Román vydalo nakladatelství Argo v překladu Petra Štádlera.

Ukázka

Uchichtla se. Přinesla mi skleničku, nehty mi lehce přejela po stehně, potom ladně odkráčela k japonskému stolku. Klekla si a elegantně si začala brát. Na bílých rukou a kotnících se jí rýsovaly žíly. V péru mi zacukalo - pitomý a otravný reflex. Jacqueline nebyla žena, do které by se člověk zamiloval, zato se kdesi v dáli pomalu začínala zhmotňovat představa, že ji spořádám.

„Akademický svět se sice o vlkodlaky nezajímá,“ poznamenala, „ale je ti jasné, co by profesoři tvrdili, kdyby se zajímal? ‚Nestvůry vymřou, jakmile je přestane potřebovat kolektivní imaginace. Úhyn druhu, jako je tento, není nic jiného než posun v psychickém nastavení celku. V minulých dobách se netvor v člověku skrýval v temnotě, nepřiznaný. Transparentnost novodobých dějin to neumožňuje: zažili jsme člověka v koncentračních táborech, v gulazích, v džunglích, v masakrech na bitevních polích, čteme o lidském druhu ve skutečných kriminálních případech. Technologie na všechno vrhla světlo a teď už před tou skutečností nelze utéct - nestvůry už nejsou potřeba. Celou dobu jsme to byli my.'“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Taky si pořád říkám, že takovéhle myšlení už není moderní. Jenže pak najednou dojde k tomu, že rozsápeš nějaké dítě a pozřeš jeho srdce, takže je těžké hodit za hlavu… vlastní hmatatelnou realitu.“

Další úsměv. Dobře se bavila. A co je ještě horší, já jsem se taky trochu bavil. I tak ale zmínka o Quinnově deníku a připomenutí oněch vzrušených let v mém životě, kdy ve Smyslu byl ještě obsažen nějaký smysl, zvířily dlouho usazený prach.

„A navíc stále existují upíři,“ doplnila. „Jestli si lidská psychika vystačí sama, proč se tak dobře daří jim?“

„Upíři mě nezajímají,“ odvětil jsem.

„Považují vlkodlaky za primitivy,“ řekla. Potom odvrátila zrak a dodala: „Samozřejmě kvůli té neschopnosti mluvit.“

Druhá sklenička ve mně zmizela ostudně lehce. Umrzne ti hlava, pitomče, řekl Harley. Chudák Harley. Jednou mu zlomil srdce úchvatný, neodolatelný slaďouš, tak se opil málem do bezvědomí, ze kterého se probral až po dvou dnech. Když přišel k sobě a uvědomil si, že jsem byl celou dobu u něj a staral se o něj, zmateně prohlásil: Bože, no nejsi ty zlatej? A znovu usnul.

„Promiň,“ zarazil jsem Jacqueline, protože jsem ztratil nit hovoru. „Cože?“

„Že vlkodlaci neumí mluvit. Les Vampyres si myslí, že je to hrozná sranda.“

„Jasně, jak by ne,“ opáčil jsem. Ztráta schopnosti mluvit, to je jedno z dílčích prokletí celé Kletby. Kvůli ní nám k úplné nestvůrnosti něco chybí. Samozřejmě je nanejvýš příjemné drápem na ukazováčku rozpárat oběti břicho, ale kdyby se u toho dalo mluvit, bylo by to ještě příjemnější. To jsi ty, pravila Arabella - a zvířecí tupost mi upřela onen vrchol, kdy bych odpověděl: Ano, jsem to já. Ryzí krutost si žádá, aby oběť věděla, že jí utrpení působíte záměrně. To jsi ty. Ano, má drahá, jsem to já. A teď se dívej.

„Především to bývají pěkní snobové,“ poznamenala Jacqueline. „A tahle vlkodlačí neschopnost mluvit jim pořádně nahrává. Sami mají tak obsáhlé písemnictví.“

Tohle přesvědčení je vedle jiných pro upíry zásadní: věří, že tvoří celou civilizaci. Mají umění, kulturu, dělbu práce, politický a právní systém. Žádná lykantropická obdoba neexistuje. Podle diletantského vysvětlení je to proto, že máme čas tak akorát poohlížet se, kde co sežrat a kde co obtáhnout, ale faktem je, že vlčí já nenávidí mluvící lidské já. Po několika proměnách vaše lidské já přestává mít zájem o knížky. Začnou o vás říkat, že jste skoupý na slovo. Vypravit ze sebe větu vám připadá jako obrovská, nemravná dřina.

„Jo,“ potvrdil jsem Jacqueline a zapálil si další kamelku, „krásná literatura není zrovna naše parketa.“

„Kromě tebe.“

Ano, pravda. Já jsem zjevně anomálie a nedokážu zavřít klapačku. Vyfoukl jsem kroužek dýmu. „Vzhledem k tomu, že jsi četla můj deník, nemá cenu to popírat,“ připustil jsem.

„Jak si to vysvětluješ?“

„Jak děvka vybíjím si srdce slovy.“

„Jasně, ale proč?“

„Kongenitální logorhea.“

„Jakeu, prosím tě. Vždyť je to tak průhledné.“

„A já to přesto nevidím.“

S úsměvem zavrtěla hlavou. Strčila si do úst jahodu, rozkousala ji a polkla. Utřela si ruce do tlustého ubrousku. „Ale ano, vidíš. Jenom je ti to trapné. Jazyka se držíš, protože bez něj neexistuje morálka.“

„No jo, o morálce hodně přemýšlím, když zrovna nemasakruju lidi a nepožírám je.“

„Já mluvím o tom, že chceš zaznamenat, co jsi zažil. Že chceš podat svědectví o sobě. O čem jiném by to vypovídalo - o čem jiném by vypovídaly ty deníky -, když ne o tom, že cítíš potřebu pravdivě sdělit, co jsi zač? A co jiného je tahle potřeba mluvit pravdu než morální potřeba? Tohle je Kant jak vyšitý.“

Jak tam tak seděla v hedvábném hábitu slonovinové barvy a nohy měla zastrčené pod sebou, působila nezvykle půvabně i otravně zároveň. „Jak jsi to psal? ‚Bůh se vytratil, Smysl taky, ale estetická faleš má pořád sílu zahanbovat…' Estetická faleš, všimni si. Vypovídat pravdu znamená činit krásné, i když je ta pravda ošklivá - a ty, můj milý, se nedokážeš oprostit od toho, že ti na kráse záleží. V tom spočívá tvůj skutečný úděl, to je tvoje skutečná kletba.“

„Je fascinující, jak jiní lidé vnímají různé věci,“ glosoval jsem. „Ale už opravdu musím jít.“ Přehoupl jsem nohy - své nohy - přes okraj postele a natáhl se pro kalhoty.