portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Poslední laponec

název knihyPoslední Laponec

nakladatelstvíPanteon

číslo vydání1. vydání

místo vydáníMladáBoleslav

rok vydání2014

počet stran458 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-87697-24-5

Rok 1693, střední Laponsko

Aslak klopýtl. Známka únavy. Normálně ho nohy vždycky vedly najisto. Svůj ranec ale stařec nepustil. Překulil se s ním. Pád změkčil vřesový porost. Vyskočil z něj lumík. Aslak se zvedl. Rychlým ohlédnutím změřil vzdálenost svých pronásledovatelů. Štěkot se přibližoval. Moc času mu nezbývalo. Znovu se dal do tichého běhu. Zbrázděná tvář a vysedlé lícní kosti mu dodávaly mystické vzezření. Oči horečnatě svítily. Nohy samy opět nacházely cestu. Odpoutal se od těla. Usmíval se, dýchal rychleji, až se mu točila hlava, postupoval s lehkostí, oči na stopkách, pevný krok. Věděl, že už neupadne. Stejně tak věděl, že tuto vlahou noc nepřežije. Už mu byli na stopě příliš dlouho. Muselo to skončit. Vnímal každý detail z toho, co ho obklopovalo, zvlněnou rovinu, seskupení kamenů, elegantní břeh jezera ve tvaru medvědí hlavy, holé oblé kopce v dálce, na nichž jeho zraky rozeznávaly podřimující soby. Zazurčela bystřina. Zastavil se těžce popadaje dech. Tady. Obezřetně si místo prohlížel. Plynoucí bystřinu vlévající se do jezera, sobí stopy na kopci, které mířily k východu, kde záře vycházejícího slunce ohlašovala začátek jeho posledního dne. Zůstával ve střehu, ranec pevně v rukou. V jednom ohybu jezera vyčníval ostrůvek. Došel k němu a nožem nařezal větve z trpasličí břízy. Ostrůvek byl porostlý vřesem a křovisky. Štěkot sílil. Zul se, přeložil větve přes vodu, aby v bahně nezůstaly stopy. Přebrodil ke skále, vyskočil, nadzvedl vřes a ranec zasunul dospod. Stejnou cestou se vrátil zpět a dal se znovu do běhu. Už se nebál. Psi stále drželi stopu. Byli čím dál blíž. Netrvalo dlouho a za vrcholkem kopce se objevili muži. Aslak se naposledy ohlédl na jezero, bystřinu, pláň, ostrůvek. Oranžovoslézové odlesky slunce žilkovaly mraky. Běžel, a přesto cítil, že už ho kroky nenesou. Zakrátko ho psi, dogy, dostihli a s vrčením obklíčili, aniž se ho dotkli. Už se nepohnul. Byl konec. Přisupěli uštvaní muži s krhavýma očima. Byli zalití potem a vypadali divoce. V jejich očích ale byl i strach. Tuniky měli rozedrané, láptě rozmáčené a opírali se o hole. Vyčkávali. Jeden z nich přikročil blíž. Starý Laponec se na něj díval. Věděl. Pochopil. Kdysi dávno už to viděl. Muž se vyhnul Laponcovu pohledu a postavil se za něj.

Prudký úder, který mu rozsekl tvář a přerazil čelist, vyrazil starci dech. Vytryskla krev. Podlomila se mu kolena. Hůl se napřáhla podruhé. Laponec zavrávoral, třebaže se předem snažil tělo na ránu připravit. Přiskočil jakýsi vychrtlý muž. Tomu s holí klesla ruka. Vyčkával. Vychrtlík měl černý oděv. Vrhl chladný pohled na Aslaka, pak na muže s holí, který o dva kroky ustoupil a těkal očima.

„Prohledejte ho."

S ulehčením, že bylo přerušeno ticho, se toho ujali dva muži. Surově z něj strhli halenu.

„Pohni, divošský ďáble, nevzpírej se!"

Aslak mlčel. Neodporoval. Ti muži však měli strach. Rána se zjitřila. Krvácel. Muži do něj strkali, přinutili ho svléct kalhoty ze sobí kůže, servali mu láptě, jeden z nich daleko odhodil jeho čtyřrohý čepec, který si neodpustil nejdřív poplivat. Jiný mu sebral nůž ze sobího parohu a břízy.

„Kam jsi ho schoval?"

Nad tundrou teď foukal větřík. To mu ulevovalo.

„Kam, zloduchu?" zařval muž v černém tak výhružně, že i lidé z jeho družiny ucouvli.

Muž v černém se začal tiše modlit. Vítr ustal. Objevili se první komáři. Slunce se nyní opíralo do kopců. Laponci padala rozbolavělá hlava. Když mu hůl odervala kus spánku, skoro úder necítil.

 

Probrala ho bolest. Bolest téměř k nevydržení. Musel snad mít prasklou lebku. Slunce stálo vysoko. Cítil kolem se vznášející zápach. Nad ním se skláněli muži, ženy, děti. Byli bezzubí, v hadrech, měli křivý pohled. Páchli strachem a nevědomostí. Ležel na zemi. Komáry vystřídaly mouchy. Slétly se na jeho zející rány.

Přicházel muž v černém, skupinka se rozestoupila. Pastor Norasteus stanul před ní.

„Kde je?"

Aslak cítil, že má horečku. Tuniku měl lepkavou od krve, z jejíhož odéru se mu zvedal žaludek. Nějaká žena po něm plivla. Děti se smály. Laponec si vzpomněl na chorého syna, kterého se pokusil zachránit vzýváním laponských bohů. Pastor dal nejblíže stojícímu dítěti pohlavek.

„Kam jsi ho ukryl?" zahřímal. Děti se schovaly za matku.

Přistoupil muž v modré haleně a něco pastorovi šeptal. Ten bez hnutí poslouchal.

Pak kývl hlavou. Muž v modrém ukázal rukou na Laponce a dva jiní muži ho popadli v podpaží. Laponec zaúpěl. Pohled měl zrůzněný bolestí. Muži ho dotáhli do nízké dřevěné chatrče, v níž se řešily všechny záležitosti osady.

„Jen se koukni na ty odporné modly," sykl luterský pastor. „Poznáváš je?"

Aslakovi se špatně dýchalo. Lebka mu mohla puknout. Vedro sílilo. Žraly ho nesnesitelně mouchy. V ráně na tváři jakoby kypěl život. Do síně se natěsnali obyvatelé osady a bylo tam k zalknutí.

„S prasetem už hejbou červi," ušklíbl se jeden z mužů znechuceně. Plivl po něm. Chrchel Aslaka zasáhl jako bodnutí dýkou.

„Dost," zařval pastor. „Budeme tě soudit, Laponče!" pokračoval a bouchl do masivního stolu z kulatin, aby chátra zmlkla.

Ti lidé se mu hnusili. Jediné, co chtěl, bylo vrátit se co nejdřív do Uppsaly.

„Ticho, vy tam! Mějte úctu k vašemu pánu a vašemu králi."

Temným pohledem se obrátil na ikony laponských bůžků a na sošku Tora.

„Přinesly ti, Laponče, tyhle modly vůbec něco dobrého?"

Aslak měl přivřené oči. Znovu viděl jezera svého dětství, hory, které tolikrát prochodil, neprostupnou tundru, do níž se rád nořil, trpasličí břízy, z nichž se naučil vyřezávat sošky.

„Laponče!"

Aslak oči zavřel. Slabě se pohnul.

„Dokázaly léčit," vzchopil se. „Líp než tvůj bůh."

Místností to zašumělo.

„Ticho," přikázal pastor. „Kde máš tu svou skrýš?" uhodil na něj. „Kde je, řekni to, jestli nechceš na hranici, proklatče. Mluv, neznabohu! Bude to?!"

„Upálit, upálit!" zaječela žena tisknoucí k bílému povislému prsu nemluvně.

Ostatní ženy se přidaly:

„Upálit! Do ohně s ním!"

„Ticho, ticho!"

„Na hranici s Lapončíkem, na hranici! Do pekla s ním!"

Pastor se potil, rád by to skoncoval. Smrad, blízkost toho přičmoudlého ďábla se zakrváceným obličejem a všech tupých a nevzhledných divochů mu byly odporné. Bůh ho vystavil zkoušce. Dá si záležet, aby svému biskupovi v Uppsale připomněl, že v těch panenských krajích Laponska, kam se žádný pastor nechtěl vypravit, on horlivě sloužil Hospodinovi. Ale teď toho měl dost

„Laponče," zahřímal a zvedl hlas a prst na zjednání ticha, „žil jsi v hříchu, zatvrzele lpěl na pohanských pověrách."

Rozhostilo se ticho, napětí se dalo krájet.

Pastor před něj přistrčil tlustou iluminovanou bibli. Prstem ukázal na výstražná slova.

„Kdo by obětoval bohům, a ne samotnému Hospodinu, propadne klatbě!" zaburácel do ticha hrobovým hlasem, při kterém se lid zachvěl.

Jedna tlustá vesničanka, rudá v obličeji, hluboce vzdechla a omdlela z vedra. Aslak se sesul na zem.

„Takový prorok nebo ten, kdo hádá ze snů, bude usmrcen, protože přemlouval k odpadnutí od Hospodina, tvého Boha."

Muži a ženy padli na kolena a mumlali modlitby, děti odvracely vyděšené oči, venku začal vát vítr přinášející horký, těžký vzduch.

Pastor umlkl. Venku štěkali psi. Pak také přestali. Zůstával jen zápach ve společné místnosti.

„Rozsudek potvrdil královský soud ve Stockholmu. Nechť je dán průchod boží a královské spravedlnosti, Laponče."

Aslaka se chopili dva otrhanci a nešetrně ho vytáhli ven. Mezi břehem jezera a desítkou dřevěných chatrčí tvořících osadu už stála hranice.

Aslaka pevně upoutali ke kůlu, který zřejmě museli připlavit po řece, protože na takový druh úkonu se v celém kraji nenacházelo vhodné dřevo. Pastor stoicky stál, zatímco ho vysávali komáři.

Vesničané nezpozorovali, jak dole přistál jinoch s loďkou plnou kůží na výměnu. Při pohledu na výjev ztuhl, pochopil okamžitě, jaké drama se odehrává. Muže na hranici znal. Patřil k sousednímu klanu.

Jeden vesničan hranici právě podpálil. Oheň rychle přeskočil na větve. Aslak zasténal. Přinutil se nadzvednout zdravé víčko. Rozeznával jezero před sebou, kopec. Zahlédl strnulou siluetu laponského chlapce. Začaly ho olizovat plameny.

„Zachraňoval jiné, ať zachrání sebe!" posmíval se jednooký muž, kterému chyběla ruka.

Pastor mu dal políček.

„Nerouhej se!" krotil ho a znovu udeřil.

Muž se dal na ústup a kryl si jedinou rukou hlavu.

„Laponče laponská, shoříš v pekle," vykřikoval v běhu. „Stvůro! Stvůro!"

Nějaké dítě začalo plakat.

Náhle Laponec vykřikl. Požírán plameny blouznil, vydával nelidský, bolestný řev, vytí člověka, který už člověkem nebyl. Křik se valil s mučivým chropotem, pak jako by přešel do frekvence za hranicí bolesti a hlas změnil rozměr. Zazněla v něm nečekaná harmonie, byla prosycená bolestí, ale pro toho, kdo si uměl odmyslet trýzeň, křišťálově čistá.

„Proklatec, on se obrací na své bohy!" vyděsil se jeden vesničan a skryl hlavu do dlaní. Pastora nic nevyvedlo z klidu. Očima hledal Laponcův pohled, jako kdyby se od něj měl skrze plameny dozvědět, kde je ukryto to, co sem přišel hledat.

 

Aslakův křik laponského mladíka v loďce zasáhl jako blesk. Fascinován a hrůzou bez sebe poznal hrdelní tóny laponského zpěvu. Jako jediný zde dokázal porozumět slovům. Mučivý hrdelní hlas ho vedl mimo tento svět. Joik byl stále trhanější, rychlejší. Laponec odsouzený k pekelnému ohni chtěl s posledním dechem předat, co předat měl.

Pak hlas oněměl. Nastalo ticho. Potichu zůstal i mladý Laponec. Vydal se na zpáteční plavbu, hlavu plnou zpěvu umírajícího. Mrazilo ho, protože nahlédl jedinou jistotu. Věděl, co musí udělat. A co po něm bude muset udělat jeho syn. A syn jeho syna.