portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Pod kůži

název knihyPod kůží

nakladatelstvíODEON

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2014

počet stran254 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-207-1486-2

Když Isserley poprvé spatřila nějakého stopaře, pokaždé kolem něj bez zastavení projela, aby měla čas ho zhodnotit. Zajímaly ji vyvinuté svaly: hora masa na dvou nohou. Nedomrlé a vyhublé exempláře jí nebyly k ničemu.

Na první pohled bylo ovšem někdy překvapivě obtížné posoudit, koho má před sebou. Možná byste mysleli, že osamělý stopař na venkovské silnici bude zdaleka jasně rozpoznatelný jako nějaký vzdálený pomník nebo obilné silo, mysleli byste, že ho v duchu dokážete za jízdy s bohatým předstihem klidně vyhodnotit, svléknout a přetočit ze strany na stranu. Isserley však už dávno zjistila, že takhle to nefunguje.

Jízda skotskou vysočinou byla sama o sobě činností vyžadující plnou pozornost; neustále se kolem ní dělo něco víc, než ukazovaly fotografie na pohlednicích. Dokonce i v perleťovém tichu zimního svítání, v němž se mlhy dosud po obou stranách válely při zemi, se nebylo možno spolehnout, že silnice číslo A9 zůstane nadlouho prázdná. Asfaltová vozovka byla každé ráno znovu posetá mrtvolkami neidentifikovatelných lesních zvířat, z nichž každá reprezentovala zastavený časový okamžik, v němž si nějaký živý tvor spletl silnici se svým přirozeným životním prostředím.

Navíc Isserley často vyjížděla ven v době tak prehistorického klidu, že její vůz mohl být na silnici vůbec prvním ze všech. Působilo to dojmem, jako by byla vysazena na svět, jehož formování bylo dokončeno tak nedávno, že ještě měly proběhnout poslední fáze horotvorného procesu a zalesněná údolí se ještě mohla proměnit v mořské dno.

Jakmile však se svým autíčkem vyjela na opuštěnou silnici, z níž stoupaly drobné kotouče páry, trvalo často pouhých pár minut, než ji zezadu dostihla další auta směřující na jih. A tihle řidiči ji ještě ke všemu nenechali jet jejím vlastním tempem a nechovali se jako ovce následující jedna druhou na úzké stezce; byla nucena jet rychleji nebo se nechat z jediného jízdního pruhu vytlačit.

Vzhledem k tomu, že jela po hlavní dopravní tepně, si navíc musela dávat pozor na všechny malé žilky, které se na ni napojovaly. Jen několik málo křižovatek bylo zřetelně označeno dopravními značkami, jako by byly k této cti zvoleny přirozeným výběrem; ostatní byly zamaskovány stromy. Ignorovat tyto křižovatky také nebylo rozumné, přestože měla Isserley přednost. Na kterékoli z nich mohl číhat netrpělivě se otřásající traktor; kdyby jí vjel do cesty, sotva by za svůj omyl utrpěl nějakou újmu, zatímco ji by seškrabávali z asfaltu.

Tím, co nejvíc rozptylovalo její pozornost, ovšem nebyla hrozba nebezpečí, ale vábivé volání okolní krásy. Zářivá kaluž dešťové vody, hejno racků sledujících secí stroj na jílovitém poli, pohled na déšť padající o dvě či tři hory dál, dokonce i osamělý ústřičník letící jí nad hlavou: kterákoli z těchto věcí mohla Isserley přimět, aby napůl zapomněla, proč vlastně na silnici je. Jezdila a dívala se, jak slunce vychází plným svým objemem nad obzor, sledovala, jak vzdálené statky v jeho záři zlátnou, když se náhle něco, co jí bylo mnohem blíž a co bylo skryté v šedém stínu, proměnilo z větve stromu či změti zetlelého rumu ve svalnatého dvounožce s rukou nataženou před sebe.

Pak se konečně upamatovala, někdy ale tak pozdě, že už projížděla kolem a jen o vlásek minula stopařovu nataženou ruku; zdálo se, že kdyby mu prsty narostly jen o několik centimetrů dál, odlomila by je jako drobné větvičky.

Šlápnout na brzdu nepřipadalo v úvahu. Místo toho vždy nechala nohu na plynovém pedálu, zůstala zařazená v koloně aut a pouze si stopaře v duchu vyfotografovala, když ho spolu s ostatními míjela.

Když pak jela dál a tento mentální snímek podrobněji zkoumala, zjistila občas, že šlo o ženu. O ženy Isserley neměla zájem, alespoň v tomto smyslu ne. Ať je sveze někdo jiný.

Byl-li ovšem stopařem muž a nebylo-li na první pohled zřejmé, že jde o nějakého slabocha, obvykle se vrátila a prohlédla si ho ještě jednou. Pokud na ni udělal dostatečně dobrý dojem, otočila se do protisměru, jakmile to bylo možné - samozřejmě daleko z jeho dohledu: nechtěla, aby poznal, že se o něj zajímá. Pak kolem něj projela po opačné straně vozovky tak pomalu, jak jí to provoz na silnici dovoloval, a ještě jednou si ho prohlédla.

Jen velice zřídka se stávalo, že už ho nenašla; nějaký jiný řidič, méně opatrný nebo méně vybíravý, evidentně zastavil a naložil ho, než se stačila otočit a vrátit. Přivřenýma očima pak sledovala místo, kde podle ní předtím stál, a viděla pouze prázdnou štěrkovou krajnici. Podívala se ještě za okraj silnice, do polí nebo okolního podrostu, pro případ, že by tam byl někde schovaný a močil. (To se někdy doopravdy stávalo.) Připadalo jí neuvěřitelné, že by odtamtud mohl tak rychle zmizet; jeho tělo bylo tak báječné - tak vynikající - tak dokonalé - proč jen promarnila takovou příležitost? Proč jen ho prostě nenaložila v okamžiku, kdy ho poprvé spatřila?

Někdy se se svou ztrátou tak těžce smiřovala, že prostě míli za mílí pokračovala v jízdě v naději, že ať jí ho kdokoli uloupil, zase ho někde vysadí. Krávy na ni nevinně pomrkávaly, když projížděla kolem v oparu promarněného benzínu.

Obvykle však stopař stál přesně na stejném místě, kde kolem něj projela poprvé, paži měl možná vytrčenou o trochu níž a oblečení (pokud právě začínalo pršet) působilo jen o maličko víc ošuntěle. Když přijížděla z opačného směru, mohla někdy Isserley pozorovat jeho zadek a stehna či posoudit, jak má svalnatá ramena. Také v jeho postoji bylo něco, co mohlo být náznakem arogantní sebejistoty muže v plném rozkvětu.

Když pak kolem něj znovu projížděla, upřeně ho sledovala, aby si ověřila svoje první dojmy a stoprocentně se ujistila, že si ho ve své představivosti nijak nepřikrášlila.

Pokud s ním byla doopravdy spokojená, zastavila a naložila ho.

Isserley tohle dělala už celá léta. Stěží minul jediný den, kdy by se svou starou otřískanou Toyotou Corolla nevyjela na silnici A9 a nezačala jezdit sem a tam. I poté, co úspěšně narazila na několik vhodných objektů po sobě a cítila značné sebeuspokojení, ji trápívala obava, že ten stopař, kterého naložila minule, se nakonec ukáže být posledním doopravdy uspokojivým exemplářem: možná se mu už žádný další nevyrovná.

Popravdě řečeno právě to Isserley v plnění jejího úkolu ještě více vzrušovalo. Stávalo se, že měla v autě přímo vedle sebe nějakého nadupaného hromotluka a byla si jistá tím, že si ho odveze s sebou domů, přitom však už uvažovala, kdo asi přijde na řadu jako další. Zatímco se mu obdivovala, sledovala křivky jeho svalnatých ramen nebo klenutý hrudník pod tričkem a kochala se pomyšlením, jak skvěle bude vypadat, až bude nahý, jedním okem neustále pokukovala po okraji silnice pro případ, že by se jí tam nabídl nějaký ještě lepší potenciální subjekt.

Tagy:ukázka