portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Pan Mercedes

název knihyPan Mercedes

nakladatelstvíBETA

místo vydáníPraha

rok vydání2014

počet stran374 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7306-665-9

Thriller Pan Mercedes je prvním dílem Kingovy nové trilogie. Příběh nabírá na obrátkách hned na prvních stránkách knihy. Čtenáři se seznámí s lidmi čekajícími celou noc ve frontě před budovou, v níž se koná veletrh pracovních příležitostí. Někteří z nich se stali obětmi řidice Mercedesu oblečeného do klaunské masky, který za svítání úmyslně najel do skupiny čekajících. Několik měsíců po této události dostává vysloužilý detektiv Bill Hodges podivný dopis, ve kterém se „mercedesový vrah" Bradly Hartsfield přiznává k činu a plánuje další, mnohem šílenější, činy.

Stephen King v této knize opět ukazuje, že je mistrem svého řemesla. Jeho postavy jsou realisticky a do detailu prorpacované. Trefně líčí neutěšenou situaci nezaměstaných a zachycuje útrapy těch, kteří bojují s každodenní realitou života v Americe na začátku 21. století. Zahraničními médii byla tato kniha označena jako nejlepší Kingův thriller. V pořadí se jedná již o 57. autorův román. Stephen King tuto knihu věnoval Jamesi M. Cainovi, přednímu americkému spisovateli a představiteli tzv. drsné školy amerického detektivního románu.

Noc z 9. na 10. dubna 2009

Augie Odenkirk jezdil s datsunem model 1997, který pořád dobře sloužil, přestože měl hodně najeto, jenže benzín byl drahý, zvlášť pro člověka bez práce, a Městské centrum bylo na opačné straně města, takže se Augie rozhodl, že pojede posledním večerním autobusem. Na místě vystoupil v jedenáct dvacet s batohem na zádech a srolovaným spacákem pod paží. Ve tři ráno bude určitě rád, že spacák plněný prachovým peřím má. Noc byla chladná a padla mlha.

„Hodně štěstí, chlape,“ řekl řidič, když vystupoval. „Měl byste něco dostat už jenom za to, že tam budete první.“

Jenže nebyl. Když Augie došel k široké, příkré cestě vedoucí k velké hale, uviděl, že před řadou dveří čekají v hloučku nejméně dva tucty lidí, někteří postávali, většinou seděli. Byly tam připravené sloupky s nataženými žlutými páskami hlásajícími ZÁKAZ VSTUPU, které tvořily složitý průchod klikatící se sem a tam jako bludiště. Augie znal podobné pásky z kina a banky, kde měl momentálně přečerpaný účet, a účelu rozuměl: nacpat do co nejmenšího prostoru co nejvíc lidí.

Když se blížil ke konci útvaru, který se brzo promění v dlouhatánskou frontu žadatelů o práci, Augieho udivilo i vyděsilo, když jako poslední v řadě uviděl ženu se spícím děckem v klokance. Dítě mělo tvářičky zarudlé zimou, při každém výdechu se ozvalo slabé zachrastění.

Žena slyšela, jak se Augie trochu zadýchaně blíží, a otočila se. Byla mladá a docela hezká, i přes ty tmavé kruhy pod očima. U nohou měla malý prošívaný kufřík. Augie si domyslel, že v něm budou potřeby pro dítě.

„Zdravím,“ řekla. „Vítejte v klubu ranních ptáčat.“

„Doufejme, že doskáčeme co nejdál.“ Chvilku se rozmýšlel, pak si řekl ale co, a podal jí ruku. „August Odenkirk. Augie. Nedávno jsem ztratil práci kvůli snižování stavů. Tak se v jedenadvacátém století říká vyhazovu.“

Potřásla mu rukou. Měla dobrý, pevný stisk, nijak bázlivý. „Jsem Janice Crayová. A tady ten můj uzlíček radosti je Patti. U nás asi taky snižovali stavy. Dělala jsem hospodyni u jedné milé rodiny v Sugar Heights. Pán dělá, hm, prodává auta.“

Augie sykl.

Janice přikývla. „Já vím. Říkal, že je mu líto, že mě propouští, ale prý si musejí utáhnout opasky.“

„Je toho teď spousta,“ řekl Augie a pomyslel si To jsi nenašla nikoho na hlídání? Vůbec nikoho?

„Musela jsem ji vzít s sebou.“ Janice Crayová zřejmě nemusela umět číst myšlenky, aby věděla, co si Augie myslí. „Nikdo jiný není. Doslova nikdo. Dívka od nás z ulice neměla čas zůstat celou noc, i kdybych jí mohla zaplatit, a to stejně nemůžu. Jestli nedostanu nějakou práci, nevím, co budeme dělat.“

„Nemohli by si ji vzít vaši rodiče?“ zeptal se Augie.

„Ti bydlí ve Vermontu. Kdybych měla rozum, vzala bych Patti a jela tam. Je tam hezky. Jenže oni mají svoje problémy. Táta říká, že jejich dům jde pod vodu. Ne doslova, nejsou u řeky nebo tak, myslel to finančně.“

Augie přikývl. Takových případů byla spousta i tady.

Do prudkého kopce od Marlborough Street, kde Augie vystoupil z autobusu, přijíždělo několik aut. Zabočila vlevo, na rozlehlou pláň parkoviště, které bude do rozbřesku určitě plné… a to hodiny před tím, než se otevřou brány Prvního výročního městského veletrhu práce. Žádné z těch aut nevypadalo nové. Jejich řidiči zaparkovali, většinou se z nich vynořili tři nebo čtyři uchazeči o práci a zamířili ke dveřím haly. Augie už nebyl na konci fronty. Ta se protáhla k prvnímu ohybu.

„Jestli dostanu práci, budu si moct dovolit chůvu,“ řekla Janice. „Ale pro dnešek to s Patti prostě musíme vy držet.“

Dítě zakašlalo, štěkavě jako při záškrtu, Augiemu se ten kašel moc nelíbil, ale dítě se v klokance zavrtělo a pak se zase uklidnilo. Aspoň že bylo pořádně zabalené, na rukou mělo dokonce maličké rukavice.

Děcka přežijou i horší věci, řekl si Augie nervózně. Vzpomněl si na prachové bouře ve třicátých letech a velkou hospodářskou krizi. No, pro něj byla takhle krize velká dost. Před dvěma lety bylo všechno v pořádku. Ne že by si žil na vysoké noze, ale dokázal vyjít a většinou mu na konci měsíce něco zbylo. Teď šlo všechno do hajzlu. Něco provedli s penězi. Nerozuměl tomu. Dělal v kanceláři v dopravním oddělení společnosti Transport Velká jezera, vyznal se ve fakturách a na počítači zařizoval přepravu zboží lodí, vlakem a letadlem.

„Když mě lidi vidí s dítětem, hned si myslí, že jsem nezodpovědná,“ bručela Janice Crayová. „Vím to, vidím jim to na očích, viděla jsem to i u vás. Ale co jiného jsem mohla dělat? I kdyby to děvče od nás z ulice mohlo zůstat celou noc, stálo byt o osmačtyřicet dolarů. Osmačtyřicet! Mám odložené peníze na nájemné na příští měsíc a pak už jsem švorc.“ Usmála se a ve světle sodíkových zářivek z parkoviště Augie viděl, že má na řasách slzy. „Moc mi to mluví.“

„Nemusíte se omlouvat, jestli to teda myslíte takhle.“ Fronta už zabočila za první roh a konec se ocitl v místech, kde stál Augie. A to děvče mělo pravdu. Viděl, že spousta lidí významně hledí na spící dítě v klokance.

„No jo, ale je to tak. Jsem svobodná matka bez práce. Omlouvám se všem a za všecko.“ Otočila se a podívala se na transparent vyvěšený nad řadou vchodů. ZARUČENO 1000 PRACOVNÍCH MÍST! hlásal. A pod ním: „Stojíme při lidech z našeho města!“ – STAROSTA RALPH KINSLER.

„Někdy se chci omlouvat za Columbine a jedenácté září a za to, že Berry Bonds bral steroidy.“ Trochu hystericky se uchechtla. „Nebo mám nutkání se omlouvat i za to, že vybuchl raketoplán, a to jsem byla teprve batole, když se to stalo.“

„Nebojte se,“ řekl jí Augie. „Dopadnete dobře.“ Takové věty se prostě říkají.

„Jenom kdyby nebylo tak vlhko. Pořádně jsem ji nabalila, kdyby se hodně ochladilo, ale to vlhko…“ zavrtěla hlavou. „Ale my to zvládneme, viď, Patti?“ Beznadějně se na Augieho usmála. „Hlavně aby nepršelo.“

Nepršelo, ale vlhkost se zvýšila natolik, že ve světle ze sodíkových pouličních lamp viděli viset ve vzduchu jemné kapky. V jednu chvíli si Augie uvědomil, že Janice Crayová usnula vestoje. Boky vystrčené dopředu, svěšená ramena, vlasy jako mokrá křídla visící kolem tváře a bradu skoro na hrudní kosti. Augie se podíval na hodinky a viděl, že je tři čtvrtě na tři.

Za deset minut se probudila Patti Crayová a rozplakala se. Její matka (taky dítě, pomyslel si Augie) sebou škubla, odfrkla si jako kůň, zvedla hlavu a pokusila se holčičku vytáhnout z klokanky. Nejdřív to nešlo, dítěti uvízly nohy. Augie pomohl, přidržel klokanku po stranách. Když se Patti, už s kvílením, vynořila, uviděl po celém jejím růžovém kabátku a růžové čepičce třpyt kapek vody.

„Má hlad,“ řekla Janice. „Mohla bych ji nakojit, ale je taky počuraná. Cítím to přes dupačky. Panebože, v tomhle ji přece nemůžu přebalovat – podívejte se, jak ta mlha zhoustla!“

Augie uvažoval, které potměšilé božstvo se postaralo, že se za Janice ocitl zrovna on. Také uvažoval, jak tahle ženská sakra zvládne zbytek života – celý život, ne jen příštích osmnáct let, kdy bude zodpovědná za dítě. Jít ven v takovou noc jenom s pytlem plínek! Musela být zatraceně zoufalá!

Vedle Patti a pytle s plenami ležel jeho spacák. Augie si dřepl, rozvázal šňůrky, spacák rozložil a rozepjal zip. „Vlezte si tam. Zahřejte se a zahřejte i ji. Pak vám podám všechny ty potřebné serepetičky.“

Zahleděla se na něj, v náručí se jí vrtělo a plakalo dítě. „Jste ženatý, Augie?“

„Rozvedený.“

„Máte děti?“

Zavrtěl hlavou.

„Proč jste na nás tak hodný?“

„Protože jsme tu,“ pokrčil rameny.

Ještě chvíli se na něj dívala a rozhodovala se, pak mu dítě podala. Augie držel malou v natažených pažích, fascinovaný tím rudým rozčileným obličejíkem s nudlí u malého ohrnutého nosu, rozkmitanýma nožkama ve flanelových dupačkách. Janice se nasoukala do spacáku a zdvihla ruce. „Podejte mi ji, prosím.“

Augie poslechl a žena se zanořila do spacáku hlouběji. Vedle nich, tam, kde fronta poprvé zahýbala, stáli dva mladí muži a nepokrytě na ně zírali.

„Hleďte si svýho, mládenci,“ řekl Augie, a oni se zadívali jinam.

„Podal byste mi plenu?“ ozvala se Janice. „Měla bych ji přebalit, než ji nakrmím.“

Klekl si na mokrý chodník a rozepnul prošívanou kabelu. Na okamžik ho překvapilo, že našel látkové pleny místo pampersek, ale pak pochopil. Látkové se dají používat pořád dokola. Možná že ta žena přece jenom není úplně beznadějný případ.

„Vidím tu taky lahvičku dětskýho mazání. Chcete ho?“

Ze spacáku, z něhož vyčuhovala jenom čupřina jejích hnědých vlasů, se ozvalo: „Ano, prosím.“

Podal jí plenu a tělové mléko. Spacák se začal vrtět a nadouvat. Pláč nejdřív zesílil. Z další zatáčky ve frontě kus od nich, už ztracené v houstnoucí mlze, zaznělo: „Zavřete tomu děcku hubu.“ Další hlas dodal: „Někdo by měl zavolat sociálku.“

Augie čekal a pozoroval spacák. Nakonec se přestal pohybovat a vynořila se ruka s plenou. „Mohl byste ji strčit do kabely? Je v ní igelitka na špinavé plíny.“ Vykoukla na něj jako krtek z díry. „Nebojte, není pokakaná, jenom mokrá.“

Augie vzal plenu, strčil ji do igelitového pytle (na boku měl nápis COSTCO) a pak zavřel kabelu na zip. Pláč uvnitř spacího pytle (tolik pytlů, pomyslel si) pokračoval asi ještě minutu a pak najednou ustal, protože Janice, na parkovišti u Městského centra, začala kojit. Transparent nad řadou dveří, které se otevřou až za šest hodin, lhostejně pleskl. ZARUČENO 1000 PRACOVNÍCH MÍST!

Jasně, pomyslel si Augie. Taky nemůžete chytit AIDS, když se cpete vitamínem C.

Uplynulo dvacet minut. Od Marlborough Street přijížděla další auta. Další lidé se stavěli do fronty. Augie odhadoval, že už tam čeká určitě čtyři sta lidí. Takovým tempem tu budou dvě tisícovky, než v devět otevřou, a to byl ještě mírný odhad.

Jestli mi někdo nabídne smažit hranolky u McDonalda, vezmu to?

Nejspíš ano.

Co takhle vítač ve Walmartu?

Jo, toho určitě. Široký úsměv a Jak se dneska máte? Augie si pomyslel, že by na takové místo mohl z fleku nastoupit.

Umím to s lidma, pomyslel si. A zasmál se.

Ze spacáku se ozvalo: „Čemu se smějete?“

„Ale ničemu,“ řekl. „Pěkně tu malou pochovejte.“

„To chovám.“ V hlase měla úsměv.

V půl čtvrté si klekl, nadzvedl cíp spacáku a nakoukl dovnitř. Janice Crayová ležela schoulená a tvrdě spala s dítětem u prsu. Připomnělo mu to Hrozny hněvu. Jak se jmenovala ta holka, co v knížce byla? Ta, která nakonec kojila toho chlapa? Bylo to nějaké květinové jméno. Lily? Ne. Pansy? Rozhodně ne. Měl chuť přiložit si ruce k ústům a zařvat do davu: KDO TADY ČETL HROZNY HNĚVU?

Když vstával (a usmíval se té absurdnosti), jméno se mu vybavilo. Rose. Tak se jmenovalo to děvče v Hroznech hněvu. Ale nebyla to jenom Rose, byla to Róza Sáronská. Znělo to biblicky, ale to už nedokázal s jistotou posoudit, bibli si pořádně nikdy nepřečetl.

Podíval se dolů na spacák, v němž původně zamýšlel strávit hodiny nad ránem, a vzpomněl si, jak se Janice Crayová omlouvala za Columbine a jedenácté září a Barryho Bondse. Nejspíš by na sebe vzala i globální oteplování. Možná, až budou tohle mít za sebou a budou mít jisté zaměstnání – nebo taky ne, pravděpodobnost byla stejná –, ji pozve na snídani. Žádné rande, nic takového, jenom míchaná vajíčka a slanina. Pak už se nikdy neuvidí.

Přicházeli další lidé. Fronta už dospěla ke konci vykolíkovaného koridoru s přísnou páskou ZÁKAZ VSTUPU. Pak už se řada lidí začala prodlužovat na parkoviště. Augieho překvapilo – a zneklidnilo –, že všichni jsou potichu. Jako by věděli, že tahle mise je zbytečná a že jen čekají na úřední potvrzení.

Transparent znovu lhostejně pleskl.

Mlha dál houstla.

Těsně před pátou ranní se Augie probral z klimbání, zadupal nohama, aby je probudil k životu, a uvědomil si, že do ovzduší se vplížilo nepříjemné šedé světlo. Ani vzdáleně se nepodobalo růžovým prstíkům svítání z básniček a starých technicolorových filmů. Tohle byl antiúsvit, mokrý a bledý jako tvář den staré mrtvoly.

Viděl, jak se Městské centrum pomalu vynořuje v celé své nevkusné slávě architektury sedmdesátých let. Viděl dva tucty serpentin trpělivě čekajících lidí a pak ocas fronty mizící v mlze. Teď už byl slyšet tichý hovor, a když halou za dveřmi prošel správce v šedé uniformě, na chvilku se zvedl posměšný jásot.

„Jiné planety jeví známky života!“ zakřičel jeden z mladíků, kteří předtím civěli na Janice Crayovou – jmenoval se Keith Frias a jeho levá paže bude brzy odtržená od těla.

Pár lidí odměnilo jeho vtípek smíchem a začalo se povídat. Noc byla pryč. Prosakující světlo nebylo zvlášť povzbudivé, ale bylo o něco lepší než dlouhé hodiny nad ránem, které právě minuly.

Augie si znovu klekl vedle spacáku a zaposlouchal se. Tiché, pravidelné chrupání mu vyloudilo na tváři úsměv. Možná si o ni dělal zbytečné starosti. Asi existují lidé, kteří životem procházejí – a snad i docela blahobytně – díky laskavosti cizích lidí. Ta mladá žena, která právě se svým dítětem spala v jeho spacáku, možná byla jedna z nich.

Napadlo ho, že bys e s Janice Crayovou mohli představit u různých stolků pro žadatele jako pár. Kdyby to udělali, přítomnost dítěte by nemusela vypadat jako nezodpovědnost, ale spíš jako společné úsilí. Nevěděl to jistě, lidská povaha pro něj byla tajemstvím, ale podle něj to bylo možné. Rozhodl se, že se pokusí ten nápad Janice nabídnout, až se probudí. Uvidí, co si o tom myslí. Nemohli by tvrdit, že jsou manželé, Janice neměla snubní prsten a on ten svůj sundal dobře před třemi lety, ale mohli by tvrdit, že jsou … jak se to dneska říká? Partneři.

Od Marlborough Street stále vyjížděla do příkrého kopce auta v pravidelných intervalech jako odtikávání hodin. Brzy se objeví i chodci, které vyklopí první ranní autobus. Augie si byl docela jistý, že začínají jezdit v šest. Přijíždějící auta vypadala kvůli husté mlze jenom jako světlomety s neurčitými stíny za čelním sklem. Několika řidičům stačil pohled na ten obrovský zástup lidí, vzdali to a otočili se zpět, ale většina pokračovala dál na těch několik zbývajících parkovacích míst, takže se ukázala blikající koncová světla.

Pak si Augie všiml, že jeden obrys auta se ani neotočil, ani nepokračoval dál do hlubin parkoviště. Jeho nezvykle pronikavé světlomety ještě posilovaly žluté mlhovky.

Má hádéčka, pomyslel si Augie. To je Mercedes-Benz. Co dělá mercedes na burze práce?

Napadlo ho, že to bude starosta Kinsler, který chce ke klubu ranních ptáčat pronést řeč. Pogratulovat jim k takové iniciativě, starému dobrému americkému přístupu „komu se nelení, tomu se zelení“. Jestli to tak bylo, pak přijet v mercedesu – i když tenhle byl starý – byl podle Augieho vyložený nevkus.

Starší chlapík ve frontě před Augiem (Wayne Welland, prožívající poslední chvíle své pozemské existence) řekl: „Je to mercedes? Vypadá jako mercedes.“

Augie se chystal říct, že samozřejmě je, že si nemůže splést světlomety mercedesu, a potom řidič v tom nezřetelném obrysu auta nalehl na klakson – dlouze, netrpělivě zatroubil. Světla zazářila ještě pronikavěji, vyřízla ve vznášejících se mlžných kapkách oslnivě bílé kužely, a auto poskočilo, jako by ho ten netrpělivý klakson popohnal.

„Hej!“ vyjekl Wayne Welland překvapeně. Bylo to jeho poslední slovo.

Auto zrychlovalo a mířilo přímo do míst, kde byl zástup žadatelů o práci nejhustší a obehnaný páskami ZÁKAZ VSTUPU. Někteří se pokusili utéct, ale uvolnit se dokázali jenom ti na zadním konci. Kdo byl blíž ke dveřím – skutečná ranní ptáčata –, neměl šanci. Narazili na sloupky a převalili je, zamotali se do pásky, odráželi se od sebe navzájem. Houf se zhoupl sem a tam v několika rozbouřených vlnách. Kdo byl starší a menší, upadl na zem a ostatní po něm šlapali.

Augieho to prudce postrčilo vlevo, zakopl, ale udržel rovnováhu, a pak ho vlna zatlačila dopředu. Čísi loket ho zasáhl do lícní kosti těsně pod pravé oko, takže na té straně uviděl jiskry jak o Čtvrtém červenci. Druhým okem zahlédl, že mercedes se nejenže vynořuje z mlhy, ale jako by se z té mlhy zhmotňoval. Byl to velký šedý sedan, možná SL500, typ s dvanácti válci, a ty v tuto chvíli řvaly na plný plyn.

Augieho strhl dav na kolena vedle spacáku a jak se snažil zase vstát, schytal spoustu kopanců: do paže, do ramene, do krku. Lidi křičeli. Uslyšel nějakou ženu ječet: „Pozor, pozor, on nezastavuje!“

Viděl, jak Janice Crayová vystrčila hlavu ze spacího pytle a užasle zamžourala. Znovu mu připomněla plachého krtka, který vykukuje z díry. Paní krtkovou s hodně neposlušnými vlasy.

Po všech čtyřech se prodral dopředu a zalehl spacák s ženou a dítětem uvnitř, jako by je tím mohl úspěšně ochránit před dvoutunovým produktem německého strojírenství. Slyšel jekot lidí, ale i ten se skoro ztrácel pod blížícím se rachotem motoru velkého sedanu. Někdo mu uštědřil strašnou ránu do zátylku, ale on to sotva cítil.

Měl čas si pomyslet: Chtěl jsem vzít Rózu Sáronskou na snídani.

Měl čas si pomyslet: Možná to ještě stočí.

Zdálo se, že je to jejich nejlepší šance, možná jediná. Chystal se zdvihnout hlavu, aby zjisti l, co se děje, a zorné pole mu pohltila obrovská černá pneumatika. Cítil, jak mu předloktí sevřela ženská ruka. Měl čas zadoufat, že dítě stále spí. Potom čas vypršel.