portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: O spánku a mizení

název knihyO spánku a mizení

nakladatelstvíHOST

číslo vydání1. vydání

místo vydáníBrno

rok vydání2013

počet stran269 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7294-854-3

Nad lesem, nad jezerem co nevidět přeletí šedý pták a vezme mě  s sebou. Rozhlížím se po něm na nebi, svým tvarem připomíná  „Z“. Krk se mi ještě více protáhl a ztenčil. Nad šlachami a žilami vyrůstá peří. Cítím, jak se mi prodírá kůží. Svědí to a mravenčí jako přeležená noha. Zatímco sedím a čekám, mé prsty na nohou se roztahují stále více od sebe. Bolí to, a tak si zuju boty, vstanu a udělám pár kroků do vody. Moje nohy, odjakživa dlouhé a kostnaté, jsou teď úplně tenké. Při chůzi se podlamují. Křupy křup. Má kolena jsou jako uzly na vyzáblých stoncích trav, křehké body zlomu. Hlavu můžu snadno zaklonit, nebe není černé, nejsou na něm žádné hvězdy a nesvítí měsíc. Přileť, šedý ptáku, to čekání mě unavuje a mé srdce už bije křídly, jsem připravena k odletu. Tak přileť už. Nebo nepřilétej víc.

 

Teprve až když jsem drahnou dobu vzhůru, všímám si, že už nespím.

Nějaký pták. Kousek ode mě. Kos. A ještě  jeden, o něco dál. Nic víc. Žádná auta. Je tedy ještě  brzo. Nejspíš noc.

Hluboko pode mnou vibruje metro podzemím jako tupý neklid v břiše. Jako kameny, co se přesouvají v nitru hory.

Zpívají kosi pro potěšení, nebo ze zoufalství?

 

Připadalo mi, že jsem dnes viděla Andrease. Seděl za volantem taxíku, na dveřích u řidiče stálo Taxi-Hamburk. Když  kolem mě projížděl, zvedla jsem ruku a otevřela pusu. Slunce se zrcadlilo na střeše auta a já na chvíli zavřela oči.

Vlastně si ale nemyslím, že to byl on.

Když člověk může pomyslet na své  vlastní „já“, tak už nespí. 

Podívám se na budík, za deset čtyři. Jako obvykle. Otevřu šuplík nočního stolku, budík do něj schovám a zase šuplík zavřu. Tikání budíku je v tuhle hodinu ohlušující a jeho ručičky pádí jako splašené. Otočím se na záda a cítím, jak můj mozek dává šanci kortizolu. Představuju si, jak se v mase mozku zdvihne okrově zbarvené stavidlo, zpod něj vyrazí černá žluč a rychle se rozptýlí v krevním oběhu. Brzo budu nejen čilá jako rybička, ale ještě k tomu i trudnomyslná.

Světlo svítilen a lamp se prodírá štěrbinami v plechových žaluziích. Proudí otvory na okrajích lamel, proniká všude, provrtává se mými víčky, rozbíjí zrakový purpur rodopsin, provokuje sítnici.

V noci je ve městě světlo. Pálí mě  víčka. Noc v tomhle městě je jasnější než leckteré  pošmourné odpoledne. Trudnomyslný člověk —  jak tvrdí Aristoteles — nepotřebuje tolik spánku jako člověk radostný. Možná jsou lidé melancholičtí jenom proto, že dost nespí.

Kortizol chladně plyne mými cévami.

Lidé s vystouplými žílami údajně  také nepotřebují moc spát. Heidruniny žíly vypadají, jako by na hřbety jejích rukou byly položeny shora, zvnějšku. Co takhle pohubla, stačilo by odtáhnout kůži a žíly by se samy oddělily od ruky. „Spí,“ říkal Joachim všem, co se na ni ptali, „pořád ještě spí.“

 

Nejdřív jsem chtěla svou knihu o kulturních dějinách spánku, která už je skoro hotová, začínat Aristotelem, jeho otázkou, zda jsou spánek a bdění vlastnosti duše, nebo těla. Podle jeho názoru je spánek především absencí bdělosti, cosi jako přechodné oslepení či hluchota. Vlastně ale přece jenom věřím spíše Herakleitovi, který tvrdí, že spící jsou činní a podílejí se na světovém dění. Mluvila jsem o tom s Joachimem, který mě navíc upozornil na to, že „spát“ je plnovýznamové činné sloveso, kdežto „být slepý a hluchý“ jsou oproti tomu jen nepatrná přídavná jména se slovesem pomocným.

 

Když jsem sebrala všechny síly a v obřadní  síni hřbitova položila ruku na čelo své chladné matky, zachvátila mě závrať. To čelo bylo pevné a měkké, spíše vlhké. To je nakrémovali? Nebo to byl nějaký maz? Maz je zvláštní slovo. Nemůžu na ně pomyslet, aniž by se mi okamžitě vybavila slova lůj, klouzat a šlem. Kde se u jezera vzaly ty obrovské žáby? Žáby dýchají skrze kůži. Heidrunina pokožka byla šedobílá. Nedokázala jsem přestat ohledávat očima její obličej. Pokaždé když jsem položila ruku na její studené čelo, zmocnila se mě tatáž závrať. Od špičatého nosu se jí táhly hluboké brázdy až ke koutkům úst. Pokožka byla v těch týdnech před Heidruninou smrtí v její tváři tím nejživějším. Pulzovala a při každém náznaku hluku, zápachu či dotyku se stáhla. Pořád v ní něco cukalo, škubalo, pracovalo.

Poté, co jsem ji deset týdnů pozorovala ve stavu podobném spánku, jsem věděla, že smrt, jak se mi ukázala v obřadní síni, se spánku nepodobá ani v nejmenším. Spánek je sice stejně jako smrt synem noci, noc má ale přinejmenším dva tucty dětí, jedno pochmurnější než druhé, takže koho všeho bratrem tedy spánek není? Aristoteles si ostatně z té historky o dvojčatech moc nedělal. Spánek pro něj měl co dělat s látkovou výměnou, tedy se životem.

Vstávám a jdu na záchod, ale nerozsvěcím. Osvětlení na cestě u sousedního domu mě oslepuje. Pořád něco bliká, reflektory aut, pokažené pouliční lampy, světelné reklamy odnaproti, policejní majáčky, hlásiče pohybu u domů, které se aktivují, už když kolem proběhne kočka nebo když kuna vklouzne pod auto. Rozhodně si musím koupit nějaké pořádné rolety, ty bílé žaluzie se v noci samy stávají zdrojem světla.

Zvuk mých nohou na dřevěné podlaze se tupě  rozléhá. Chladný plast zespodu mých stehen a ledově studené  kachličky pod bosými chodidly vypudí poslední záchvěvy teplé rozespalosti. Bdělost znamená střízlivost. Je tu ovšem ještě ono zjasnění mysli při vyčerpanosti, onen svět nespavců plný polostínů, svět bdících a nemrtvých s těžkými zarudlými víčky a zašedlými tvářemi, pořád jen krůček od světa spánku, kam však nikdy nedorazí. Neustále v tranzitním prostoru. Možná to ale zvládnou v příštím nočním letu.

Tohle město je jedna velká čekárna. Je jako stvořené pro nespavce, všude se tady čeká, na nádražích, před labským tunelem, u veřejných dámských záchodků, na zastávkách autobusů, na letištích. Brouzdáme se tu ubitým časem, až po kolena.