portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Nicole Kraussová - Velký dům

Mladá americká prozaička Nicole Kraussová zaujala čtenáře svým románem Dějiny lásky. Nakladatelství Argo se této autorce věnuje pravidelně. Vedle Dějin lásky vydalo ještě spisovatelčin debut Muž vejde do pokoje a nyní přichází s povídkovou knihou Velký dům. Velký dům je souborem čtyř příběhů a čtyř hlasů, které se všechny vztahují k jednomu psacímu stolu a těm, kdo u něho po delší či kratší čas v různých domech a bytech pracovali. Všichni zde vyprávějí o svém životě, svých úspěších a prohrách, o nenaplněných snech a touhách, jakož i o těch několika málo splněných. Ve spolupráci s nakladatelstvím Argo přinášíme ukázku.

Ukázka

Povstaňte

Mluvte s ním.

Vaše Ctihodnosti, v zimě 1972 jsme se rozešli s R., nebo bych snad měla říct, že se on rozešel se mnou. Důvody k tomu měl nejasné, ale v podstatě šlo o to, že v sobě skrýval tajné já, zbabělé, ohavné já, které mi nikdy nemohl ukázat, a že potřeboval zalézt jako nemocné zvíře, než tohle své já vylepší a pozvedne na tu úroveň, kde si už podle jeho soudu zaslouží společnost. Hádala jsem se s ním – chodili jsme spolu skoro dva roky, jeho tajemství byla i moje, a kdyby v sobě měl něco zbabělého nebo krutého, já bych o tom věděla jako první –, ale k ničemu to nebylo. Tři týdny poté, co se odstěhoval, jsem od něj dostala pohled (bez zpáteční adresy): prý cítí, že jakkoliv bylo naše rozhodnutí (jak tomu říkal) tvrdé, bylo správné a já si prý musím přiznat, že náš vztah nadobro skončil.

Tehdy se věci na chvíli zhoršily, než se zase zlepšily. Nebudu to rozvádět, řeknu jen, že jsem přestala chodit ven, dokonce ani za babičkou jsem nešla, a taky jsem nepřijímala žádné návštěvy. Kupodivu mi tehdy pomáhalo jen to, že bylo hodně bouřek a já mohla pobíhat po bytě s prapodivným malým mosazným klíčem určeným speciálně k utahování šroubů na obou stranách starodávných okenních rámů – když se ve větru uvolnily, okna začala skřípat. Oken bylo šest, a jakmile jsem utáhla šrouby na jednom, začalo skřípět jiné, takže jsem se k němu rozeběhla s klíčem a pak jsem si mohla na poslední židli, která v bytě zbyla, užít zhruba půl hodinky ticha. Aspoň chvíli to vypadalo, že ze světa zbyl jen a jen ten liják a utahování šroubů. Když se konečně vyjasnilo, šla jsem se projít. Všechno se utápělo ve vodě a z té nehybné, zrcadlivé hladiny stoupal pocit klidu. Dlouho, šest nebo sedm hodin, jsem se procházela po čtvrtích, ve kterých jsem nikdy předtím nebyla a do kterých jsem do té doby nevkročila. Když jsem se vrátila domů, byla jsem vyčerpaná, ale s pocitem, že jsem se od něčeho očistila.

Umyla mi krev z rukou a dala mi čisté tričko, možná dokonce svoje vlastní. Myslela si, že jsem vaše dívka nebo snad žena. Nikdo za vámi ještě nepřišel. Zůstanu u vás. Mluvte s ním.

Krátce poté stěhováci spustili R.-ův klavír velkým oknem obýváku, stejnou cestou, jako sem přišel. Byl to poslední kus jeho majetku, který tu ještě zbýval, a dokud tu klavír stál, připadalo mi, že R. vlastně tak docela neodešel. Během těch týdnů, co jsem s tím klavírem žila sama, než si pro něj přišli, jsem ho občas, když jsem šla kopem něj, pohladila úplně stejně, jako jsem hladívala R.

Několik dní potom mi zavolal můj starý kamarád Paul Alpers a vyprávěl mi, co se mu zdálo. V tom snu se on a věhlasný básník César Vallejo ocitli ve venkovském domě, který patřil Vallejově rodině už od básníkova dětství. Dům byl prázdný a všechny stěny byly vymalované bílou s odstínem domodra. Působilo to tam prý velice poklidným dojmem, říkal Paul, a v tom snu si pomyslel, jaké má Vallejo štěstí, že tu může pracovat. Vypadá to tu jako na tom místě, kam se chodí těsně po smrti, řekl mu Paul. Vallejo ho neslyšel a on to musel dvakrát opakovat. Nakonec básník, který ve skutečnosti umřel přesně tak, jak předpověděl – v šestačtyřiceti, za bouřky a bez halíře –, pochopil a přikývl. Než do domu vstoupili, Vallejo Paulovi vyprávěl o svém strýci, který si s oblibou dělal značku na čele prsty omočenými v blátě – mělo to něco společného s Popeleční středou. A pak, vyprávěl Vallejo (vyprávěl Paul), vždycky udělal něco, co jsem vůbec nepochopil. Aby to předvedl, smočil dva prsty v blátě a nakreslil Paulovi na horní ret knírek. Oba se tomu smáli. V celém tom snu bylo nejvýraznější jejich spiklenectví, jako by se znali už léta.

Když se Paul probudil, přirozeně si vzpomněl na mě, protože jsme se ve druhém ročníku na univerzitě seznámili na semináři o avantgardních básnících. Spřátelili jsme se, protože jsme spolu v hodinách vždycky souhlasili, zatímco všichni ostatní nám čím dál vehementněji oponovali; časem jsme s Paulem uzavřeli spojenectví, které se i po letech – uteklo jich pět – dalo okamžitě rozložit a nafouknout. Paul se ptal, jak se mám, čímž narážel na rozchod, o kterém mu někdo musel říct. Řekla jsem, že dobře, až na to, že mi asi padají vlasy. Taky jsem mu vyprávěla, že kromě klavíru si R. odvezl i gauč, židle, postel a dokonce i příbory, protože když jsme se s R. seznámili, já žila víceméně jen s kufrem, zato on jako Buddha trůnil uprostřed bytového vybavení všeho druhu, které zdědil po matce. Paul mi řekl, že možná zná někoho, prý je to básník, známý známých, který se vrací domů do Chile a bude potřebovat někam uplacírovat nábytek. Jedním telefonátem se potvrdilo, že ten básník, Daniel Varsky, opravdu má pár věcí, se kterými si nemá co počít a nechce je prodávat – pro případ, že by se rozhodl vrátit do New Yorku. Paul mi dal Danielovo číslo, mám se mu prý ozvat. Pár dní jsme ten telefonát odkládala, hlavně proto, že chtít po úplně cizím člověku jeho nábytek bylo dost divné, i když to bylo předem domluvené, a taky proto, že za ten měsíc, co R. i s většinou svého majetku zmizel, jsem si zvykla nemít vůbec nic. Potíž nastala jedině tehdy, když se u mě někdo zastavil a já, Vaše Ctihodnosti, podle výrazu v jeho tváři pochopila, jak uboze můj život při pohledu zvenčí působí.

Když jsem Danielu Varskému konečně zavolala, zvedl to po jednom zazvonění. Ohlásil se s onou ostražitostí, kterou jsem si později začala spojovat jednak s ním, jednak obecně s těmi několika Chilany, které jsem poznala. Trvalo mu asi minutu, než pochopil, kdo volá, minutu, než mu svitlo, že jsem známá jeho známého, a ne nějaká praštěná ženská, co mu volá kvůli – nábytku? Že prý jí někdo řekl, že se ho chce zbavit? Nebo ho jenom půjčit? –V té minutě jsem přemýšlela, že se omluvím, zavěsím a budu si žít dál, jak jsem žila, s matrací, umělohmotným nádobím a tou jedinou židlí. Ale jakmile pochopil (Aha! Jasně/ Omlouváním se! Máte to všechno tady!), hlas mu zvlídněl a zároveň zesílil a získal na intenzitě, kterou jsem si také navykla spojovat s Danielem Varským a následně i s kýmkoliv dalším, kdo pochází z oné dýky mířící do srdce Antarktidy, jak tuhle zemi jednou nazval Henry Kissinger.

Bydlel až nahoře v centru, na rohu Sto první a Central Park West. Cestou jsem se zastavila u babičky, která bydlela v domě s pečovatelskou službou na West End Avenue. Už mě nepoznávala, ale od chvíle, kdy jsem se přes to přenesla, jsem si tyhle návštěvy začala užívat. Obyčejně jsme si na několik různých způsobů popovídaly o počasí a pak jsme přešly k mému dědečkovi, který pro ni ani deset let po smrti nepřestával být zdrojem úžasu, jako kdyby pro ni byl s každým rokem, kdy už se v jejím životě nevyskytoval, i s každým rokem jejich společného života větší a větší záhadou. Ráda sedávala na pohovce, kochala se vybavením haly – To je všechno moje? ptávala se mě pravidelně (gestem přitom vždycky obemkla celou místnost) a měla na sobě všechny svoje šperky. Vždycky jsem jí u Zabara koupila čokoládovou bábovku. Ze zdvořilosti pokaždé kousek snědla, nadrobila si do klína, umazala si ústa, a když jsem odešla, dala zbytek sestřičkám.

Došla jsem na Sto první ulici a Daniel Varsky mě bzučákem pustil dovnitř. Když jsem v omšelém foyer čekala na výtah, napadlo mě, že se mi jeho nábytek třeba nebude líbit, že je třeba tmavý nebo jinak deprimující a že na elegantní ústup už je pozdě. Když mi však otevřel, to první, čeho jsem si všimla, bylo naopak světlo, tolik světla, že jsem musela přimhouřit oči a na chvíli jsem ho viděla jen jako siluetu. Také bylo cítit, že se tu něco vaří, což, jak se později ukázalo, bylo jídlo z lilku, které se naučil v Izraeli. Když si oči zvykly, s překvapením jsem zjistila, že Daniel Varsky je mladý. Čekala jsem někoho staršího, protože Paul říkal, že jeho kamarád je básník, a přestože jsme básně psali oba nebo jsme se o to aspoň snažili, nikdy jsme o sobě nemluvili jako o básnících, tenhle termín jsme si šetřili pro ty, jejichž dílo bylo uznáno za publikováníhodné, a to nejen v obskurních časopisech, ale v opravdové knížce, kterou si můžete koupit v knihkupectví. Zpětně to vypadá jako trapně konvenční definice básníka, a přestože jsme Paul, já a několik dalších byli na svou literární zručnost pyšní, tehdy jsme stále ještě chodili kolem své ctižádosti jako kolem horké kaše a to nám v jistém smyslu omezovalo rozhled.

Danielovi bylo třiadvacet, o rok méně než mně, a i když ještě žádnou sbírku nevydal, působil dojmem, že trávil čas lepším způsobem, vynalézavěji, nebo by se to možná dalo říci tak, že cítil nutkání cestovat, poznávat lidi a zažívat právě ty věci, které jsem vždycky záviděla každému, kdo je zažil. Poslední čtyři roky byl na cestách, žil v různých městech, přespával na zemi v bytech lidí, se kterými se cestou potkal, a občas, kdy se mu povedlo přemluvit matku – nebo možná babičku –, aby mu poslala peníze, dokonce i ve svém, ale teď se konečně vracel domů, aby zaujal své místo po boku přátel, s nimiž vyrostl a kteří teď v Chile bojovali za osvobození, za revoluci nebo přinejmenším za socialismus.

Lilek byl hotový, a zatímco Daniel nosil na stůl, pobídl mě, abych si prohlédla nábytek. Byl to malý byt, ale měl velké okno na jih, kterým se linulo všechno to světlo. Nejúžasnější byl nepořádek – podlaha plná papírů, polystyrenové kelímky od kávy, zápisníky, igelitové sáčky, levné gumové boty, desky bez obalů a obaly bez desek. Kdokoliv jiný by měl potřebu říct, omlouvám se za ten binec, nebo by prohodil něco o tom, že se tudy prohnalo stádo divé zvěře, ale Daniel se o tom vůbec nezmínil. Jedinou víceméně prázdnou plochou byly stěny, které byly holé až na pár napínáčky připíchnutých plánů měst, ve kterých žil – Jeruzaléma, Berlína, Londýna, Barcelony – a kam si na vybrané třídy, nároží a náměstí naškrábal poznámky, kterým jsem na první čtení nerozuměla, protože byly španělsky a vypadalo by nezdvořile vstát a začít je luštit, zatímco můj hostitel a dobrodinec prostírá. A tak jsem zaměřila pozornost na nábytek nebo na to, co jsem z něj pod tou změtí viděla – pohovku, velký dřevěný psací stůl se spoustou velkých i malých zásuvek, pár knihovniček nacpaných svazky ve španělštině, francouzštině a angličtině, a nejhezčí kousek, jakousi truhlici nebo lodní kufr s železným kováním, který vypadal jako zachráněný z potopené lodi a sloužil jako konferenční stolek. Daniel musel všechno získat z druhé ruky, nic z těch věcí nevypadalo nově, ale všechny působily podobně sympaticky, a to, že se dusily pod papíry a knížkami, jim na přitažlivosti spíš přidávalo. Najednou mě zalil vděk k jejich majiteli, jako kdyby mi nenabízel jen trochu dřeva a čalounění, ale šanci na nový život, a nechával jen na mě, zda se téhle příležitosti chopím. S rozpaky přiznávám, Vaše Ctihodnosti, že mi do očí vhrkly slzy, i když, jak tomu tak často bývá, tyhle slzy pramenily ze starších, složitějších žalů, které jsem už dlouho odkládala a které rozčeřil fakt, že mi cizí člověk chce dát či půjčit nábytek.

Povídali jsme si určitě sedm nebo osm hodin. Možná i víc. Ukázalo se, že oba milujeme Rilka. Taky jsme oba měli rádi Audena, i když já víc, a Yeats nám byl oběma celkem ukradený, za což jsme se oba tajně styděli, protože to mohlo být znamení osobního selhání, pokud jde o poezii a její prožívání. Jediný nesoulad vyvstal ve chvíli, kdy jsem nakousla téma Pabla Nerudy, jediného chilského básníka, kterého jsem znala, za což se na mě Daniel vztekle osopil: jak to, že kamkoliv na světě se vydá chilský básník, tam už byl Neruda a ty jeho imbecilní mušle a nárokují si monopol? Díval se mi do očí a čekal, že mu budu oponovat, a jak tak na mě hleděl, nabyla jsem dojmu, že tam, odkud pochází, se lidé normálně baví tak jako my a že je tam dokonce normální se do krve hádat o poezii, a na okamžik mě pohladila osamělost. Ale jen na okamžik, vzápětí už jsem vyskočila a omlouvala se a zapřísahala se, že si přečtu celý ten stručný seznam chilských básníků, který načmáral na zadní stranu papírového sáčku (a v jehož čele stálo velkými písmeny zastiňujícími vše ostatní Nicanor Parra) a také že už nikdy před ním ani před kýmkoliv jiným nevypustím z úst Nerudovo jméno.

Pak jsme mluvili o polské poezii, o ruské poezii, o turecké a řecké a argentinské poezii, o Sapfó a ztracených Pasternakových denících, o smrti Ungarettiho, o sebevraždě Weldona Keese a zmizení Arthura Cravana, o kterém Daniel tvrdil, že pořád žije, že o něj v Mexico City pečují kurvy. Ale tu a tam, v brázdě či jámě mezi dvěma překotnými větami, mu po tváři přejel temný mrak, zaváhal, jako by tam mohl i zůstat, a pak se odsunul a rozplynul se do rohů pokoje, a v takových chvílích jsem skoro měla pocit, že bych se měla cudně odvrátit, protože jsme sice hodně mluvili o poezii, ale o sobě navzájem jsme si toho zatím moc neřekli.

V jednu chvíli Daniel vyskočil a začal prohledávat psací stůl, otvíral zásuvky a jiné zase zavíral ve snaze najít cyklus svých básní. Jmenoval se Zapomeň na všechno, co jsem kdy říkal, nebo nějak podobně, a sám si ho přeložil. Odkašlal si a začal předčítat hlasem s téměř neznatelným tremolem, který by, patřit někomu jinému, mohl působit afektovaně nebo dokonce komicky, ale u Daniela vypadal naprosto přirozeně. Neomlouval se ani se za stránkami neschovával. Právě naopak. Napřímil se jako sloup, jako by z té básně čerpal energii, a často vzhlížel od papíru, tak často, až jsem začala mít podezření, že se ty verše naučil nazpaměť. Právě v jednom z těchto okamžiků, kdy se naše pohledy střetly, jsem si uvědomila, že je vlastně docela hezký. Měl velký nos, velký chilsko-židovský nos, velké ruce s hubenými prsty a velké nohy, ale zároveň měl v sobě něco křehkého, něco, co nějak souviselo s jeho dlouhými řasami nebo kostmi. Ta báseň byla dobrá, ne skvělá, ale velice dobrá, nebo možná ještě lepší než velice dobrá, těžko říct, když jsem si ji nemohla přečíst sama. Myslím, že byla o nějaké dívce, která ho pustila k vodě, ale klidně mohla být i o psu: někde v půlce jsem přestala vnímat a začala myslet na to, jak si R. vždycky před spaním myl ty svoje úzké nohy, protože jsme měli doma špinavou podlahu, a i když mi nikdy neřekl, abych si je umyla taky, rozumělo se to samo sebou, protože kdybych to neudělala, zašpinila bych povlečení, a tudíž by jeho snažení bylo zbytečné. Strašně nerada jsem sedávala na kraji vany nebo stála s kolenem u ucha v umyvadle a sledovala, jak na bílém porcelánu víří špína, ale byl to jeden z mnoha našich způsobů, jak se vyhnout hádce, a teď jsem jen z toho pomyšlení měla nutkání se začít smát nebo možná spíš dusit.

To už nabyl byt Daniela Varského šeré, podvodní barvy, protože slunce zapadlo za domy a poschovávané stíny se začaly vylévat ven. Vzpomínám si, že měl v knihovně nějaké velikánské knihy, tenké knihy s vysokými plátěnými hřbety. Názvy už si nepamatuji, možná patřily k sobě, ale připadalo mi, že se jaksi spikly se soumrakem. Jako kdyby stěny jeho bytu byly najednou polepené koberci jako v kině, aby odtud ani sem nepronikal zvuk, a uvnitř téhle schránky, Vaše Ctihodnosti, v tom zbývajícím světle, jsme byli jak diváky, tak herci. Nebo jako bychom se jen my dva utrhli od Manhattanu a teď nás proudy unášely do nezmapovaných vod, do černých vod neznámé hloubky. Tenkrát jsem byla považována za atraktivní ženu, pár lidí o mně dokonce říkalo, že jsem krásná, ale pleť jsem nikdy dobrou neměla a právě toho jsem si všimla, když jsem se podívala do zrcadla, toho a mírně zmateného výrazu, lehce nakrčeného čela, grimasy, o které jsem netušila, že ji dělám. Ale než jsem začala chodit s R., a i když jsem s ním chodila, dávala mi spousta mužských najevo, že by si se mnou na jednu noc či na déle dali říct, a když jsme s Danielem vstali a přešli do obývacího pokoje, přemítala jsem, co si o mně asi myslí on.

Právě tehdy mi řekl, že ten psací stůl krátce používal Lorca. Nevěděla jsem, jestli si náhodou nedělá legraci, připadalo mi vysoce nepravděpodobné, že by přivandrovalec z Chile, mladší než já, mohl přijít k takhle cenné věci, ale rozhodla jsem se brát to vážně, abych náhodou neurazila někoho, kdo mi jen prokazuje laskavost. Když jsem se zeptala, jak k němu přišel, pokrčil rameny a řekl, že ho koupil, ale dál to nerozváděl. Čekala jsem, že řekne – a teď ho dávám tobě, ale neudělal to, jen stůl zlehka kopl do nohy, nijak prudce, jen tak jemně, s úctou, a šel dál.

Buď v tu chvíli, nebo o něco později jsme se políbili.

Napojila do kapačky další dávku morfia a na hruď ti volně připevnila elektrodu. Venku za oknem nad Jeruzalémem svítalo. Chvilku jsme ona i já sledovaly, jak zelená čára EKG stoupá a klesá. Pak zatáhla závěs a nechala nás o samotě.

Ten náš polibek mě zklamal. Ne že by by špatný, ale znamenal jen interpunkční znaménko v naší dlouhé konverzaci, poznámku v závorkách, která byla učiněna, abychom se vzájemně ujistili o hlubokém souznění, o vzájemné nabídce přátelství, které je mnohem, mnohem vzácnější než sexuální vzrušení či dokonce láska. Daniel měl větší rty, než jsem čekala, v jeho tváři tak velké nepůsobily, ale když jsem zavřela oči a ty rty se mě dotkly, najednou velké byly a na zlomek vteřiny mi připadalo, že mě zadusí. Pravděpodobně to bylo jen tím, že jsem byla zvyklá na rty R., na ty nesemitské rty, které zimou tak často modraly. Daniel Varsky mi jednou rukou stiskl stehno a já se dotkla jeho vlasů, které byly cítit jako špinavá řeka. Myslím, že v tu chvíli náš hovor už dospěl nebo se pomalu blížil k žumpě politiky, a Daniel Varsky začal nejdřív vztekle, pak skoro se slzami na krajíčku, horlit proti Nixonovi a Kissingerovi a jejich sankcím a nelítostným machinacím, které, jak říkal, se snaží zadusit všechno, co je v Chile nové, mladé a krásné, tu naději, která vynesla doktora Allenda až do Monedského paláce. Dělníkům se zvedly mzdy o padesát procent, říkal, a těm sviním jde jenom o jejich měď a mezinárodní korporace! Jen z pomyšlení na demokraticky zvoleného marxistického prezidenta se můžou posrat! Proč nás prostě nenechají na pokoji a nedovolí nám žít si naše životy, říkal, a chvíli se tvářil téměř prosebně či úpěnlivě, jako kdybych snad ty temné postavy u kormidla černé lodi mé vlasti měla v moci. Měl velmi výrazný ohryzek, který mu při každém polknutí poskočil nahoru a dolů, a právě teď poskakoval neustále, jako když hodíte jablko do moře. O dění v Chile jsem toho moc nevěděla, aspoň ne tenkrát, zatím ne. Když mi o rok a půl později Paul Alpers oznámil, že Daniela Varského odvedla uprostřed noci tajná policie Manuela Contrerase, už jsem věděla víc. Ale na jaře roku 1972, když jsem seděla v jeho bytě na Sto první ulici ve zbytcích večerního světla a generál Augusto Pinochet Ugarte byl stále ještě tím zdrženlivým, podlézavým armádním velitelem, který moc stál o to, aby mu děti jeho přítele říkaly „tata", nevěděla jsem skoro nic.

Zvláštní je, že si nepamatuju, jak ta noc (to už panovala nesmírná newyorská noc) skončila. Zřejmě jsme se rozloučili a já z jeho bytu odešla, nebo jsme možná zůstali spolu a on mě doprovodil na metro nebo mi mávnul na taxíka, protože v té době v téhle čtvrti a ve městě obecně nebývalo bezpečno. Vůbec se mi to nevybavuje. Za pár týdnů se u mě objevili stěhováci a vyložili nábytek. To už Daniel odjel domů do Chile.

Uběhly dva roky. Ze začátku jsem dostávala pohledy. Nejdřív byly milé, dokonce veselé. Všechno je fajn. Přemýšlím, že bych se dal k Chilské speleologické společnosti, ale neboj, na moji poezii to vliv mít nebude, tohle dvojí hledání se doplňuje. Možná se mi poštěstí zajít na Parrovu matematickou přednášku. Politická situace jde do háje, jestli se nedám ke speleologům, dám se k MIR. Hezky se starej o Lorcův stůl, jednou se pro něj vrátím. Besos, D. V. Za nějakou dobu začaly být temnější, potom zašifrované, a pak, šest měsíců předtím, než jsem se doslechla, že zmizel, přestaly chodit úplně. Všechny jsem si je schovávala v zásuvce jeho stolu. Neodepisovala jsem mu, protože na nich nebyla zpáteční adresa. V těch letech jsem pořád ještě psala poezii, a tak jsem napsala několik básní, které byly adresovány nebo věnovány Danielu Varskému. Babička zemřela a pohřbili jsme ji tak daleko na předměstí, že na její hrob nikdo nechodil, dala jsem se dohromady s pár mužskými, dvakrát jsem se přestěhovala a na stole Daniela Varského jsem napsala svůj první román. Občas jsem si na něj celé měsíce nevzpomněla. Nevím, jestli už jsem tenkrát věděla o vile Grimaldi, a zcela určitě jsem neslyšela o Calle Londres 38, o Cuatro Alamos ani o Diskotéce rovněž zvané Venda Sexy podle sexuálních zvěrstev, která se tam páchala, a hlasité hudby, kterou si mučitelé s oblibou pouštěli, ale ať tak nebo tak, věděla jsem toho aspoň tolik, že se mi někdy, když jsem – jako tak často – usnula na Danielově pohovce, zdávaly zlé sny o tom, co s ním provedli. Někdy jsem se rozhlížela po jeho nábytku, po pohovce, stole, konferenčním stolku, knihovnách a židlích, a naplňovalo mě ochromující zoufalství, někdy zas jen nekonkrétní smutek a někdy jsem se na ten nábytek podívala a věděla jsem, že je to hádanka, hádanka, kterou mi tu nechal k rozluštění.

Občas jsem jsem potkávala s lidmi, obvykle s Chilany, kteří Daniela Varského znali nebo o něm slyšeli. Krátce po jeho smrti jeho věhlas vzrostl a Daniel byl počítán mezi básníky umučené a umlčené Pinochetem. Jenže ti, co Daniela mučili a zabili, samozřejmě žádné jeho básně nečetli: možná vůbec nevěděli, že nějaké píše. Několik let poté, co zmizel, jsem s pomocí Paula Alperse rozeslala dopisy jeho přátelům; požádala jsem je, zda by mi neposlali nějaké Danielovy básně, pokud je mají. Napadlo mě, že bych je mohla nechat někde vydat jako vzpomínku. Vrátil se mi ale jenom jeden dopis, krátká odpověď od bývalého spolužáka, který mi psal, že nic nemá. Zřejmě jsem se v dopise zmínila o psacím stole, protože jinak by to postskriptum bylo hodně divné. Mimochodem, psalo se v něm, pochybuji, že Lorca ten stůl kdy vlastnil. A to bylo všechno. Přidala jsem dopis do zásuvky k Danielovým pohledům. Chvilku jsem dokonce uvažovala, že napíšu jeho matce, ale nakonec jsem to neudělala.

Od té doby uběhla spousta let. Chvilku jsem byla vdaná, ale teď už zase žiju sama, i když nijak nešťastně. Jsou chvíle, kdy na vás přijde jakási jasnozřivost a vy najednou prohlédnete skrz zdi do jiného rozměru, na který jste zapomněli nebo se rozhodli ho nevnímat, abyste mohli dál žít s nejrůznějšími iluzemi, díky nimž je život, zejména život s druhými, vůbec možný. A právě tam jsem se dostala, Vaše Ctihodnosti. Nebýt těch událostí, které se právě chystám popsat, možná bych na Daniela Varského dál nemyslela vůbec nebo jen velice zřídka, i když jsem i nadále vlastnila jeho poličky na knihy, psací stůl a truhlu ze španělské galeony nebo vytaženou z vraku na širém moři, která našla zvláštní využití jako konferenční stolek. Pohovka – nevím přesně kdy – začala plesnivět a musela jsem ji vyhodit. Občas mě napadlo, že bych se zbavila i toho ostatního. V určitém rozpoložení mi ten nábytek připomínal věci, na které bych radši zapomněla. Někdy se mě například novinář, který se mnou dělá rozhovor, ptá, proč jsem přestala psát poezii. To pak buď říkám, že ta, kterou jsem psala, nebyla moc dobrá, ba dokonce byla příšerná, nebo říkám, že báseň má potenciál k dokonalosti a mě tahle možnost nakonec umlčela, někdy zase říkám, že jsem se v básních, jež jsem se snažila napsat, cítila uvězněná, což je, jako když se cítíte uvězněni ve vesmíru nebo svíráni nevyhnutelností smrti, ale ve skutečnosti jsem básně nepřestala psát ani z jednoho z těchhle důvodů, ani zdaleka, vlastně ne, pravdou je, že kdybych dokázala vysvětlit, proč jsem přestala psát básně, mohla bych je klidně zase začít psát. Tím vším chci říct, že právě tohle mi připomínal psací stůl Daniela Varského, který se na víc než pětadvacet let stal stolem mým. Vždycky jsem se považovala jen za dočasného strážce a bylo mi jasné, že jednoho dne přijde den, od něhož budu – byť se smíšenými pocity – zproštěna povinnosti s nábytkem mého přítele, mrtvého básníka Daniela Varského, žít a starat se o něj, a že od té chvíle se budu moci stěhovat, jak se mi zamane, dokonce i do jiné země. Ne že by mě v New Yorku držel ten nábytek, ale přiznávám, že jsem se na to celá ta léta vymlouvala, abych nemusela odjet, a to i dlouho poté, co bylo jasné, že už pro mě tohle město nic nového nechystá. Ale když ten den doopravdy přišel, můj život, konečně osamělý a klidný, se pořádně zakymácel.

Bylo to na konci března 1999. Seděla jsem u stolu a pracovala, když zazvonil telefon. Hlas, který se ozval na druhém konci, jsem neznala. Chladně jsem se zeptala, kdo volá. Za ta léta jsem se naučila střežit si soukromí, ne snad proto, že se do něj snažilo tolik lidí proniknout (a některým se to i podařilo), ale proto, že při psaní se člověk musí tolik chránit a být natolik neoblomný, až se ta předem daná neochota poslouchat někdy přenáší i do situací, kde není nutná. Ta mladá žena mi řekla, že se ještě neznáme. Zeptala jsem se, proč volá. Myslím, že jste znala mého otce, řekla. Daniela Varského.

Když jsem uslyšela jeho jméno, zamrazilo mě, a to nejen ze zjištění, že Daniel měl dceru, nebo z toho, jak se tragédie, na jejíž hraně jsem tolik let balancovala, náhle rozevřela, nebo z jistoty, že má dlouhá stráž se chýlí ke konci, ale také proto, že nějaká část mého já na tenhle telefonát už léta čekala, a teď, navzdory pozdní hodině, byl konečně tady.

Zeptala jsem se, jak mě našla. Rozhodla jsem se hledat, odpověděla. Ale jak jste věděla, že máte hledat mě? S vaším otcem jsem se viděla jen jednou, a to už je velice dávno. To moje matka, odpověděla. Netušila jsem, o kom mluví. Jednou jste ji dopisem žádala o nějaké otcovy básně, řekla. Ale to je dlouhá historie. Až se uvidíme, můžu vám to vyprávět. (Samozřejmě bylo jasné, že se uvidíme, moc dobře věděla, že to, o co se mě chystá požádat, se nedá odmítnout, ale i tak mě ta její jistota zarazila.) V tom dopise jste psala, že máte jeho psací stůl. Máte ho pořád?

Pohlédla jsem přes pokoj na psací stůl, na kterém jsem napsala sedm románů a na kterém se teď v kuželu světla vrhaném lampou vršily hromady stránek a poznámek, ze kterých měl vzniknout ten osmý. Jedna zásuvka byla pootevřená, jedna z těch devatenácti velkých i malých, jejichž lichý počet a zvláštní uspořádání, jak jsem si uvědomila právě ve chvíli zjištění, že mi stůl bude násilím odebrán, se staly jakýmsi vůdčím, i když tajemným principem mého života, řádem, který – když mi práce šla od ruky –, nabýval téměř mystických vlastností. Devatenáct různě velkých zásuvek, některé pod deskou, některé nad ní, jejichž všední využití (tady známky, tady zase kancelářské svorky) v sobě skrývaly mnohem složitější vzor, kopii mysli, vzniknuvší během těch desetitisíců dní, po které jsem přemýšlela a přitom na ně zírala, jako by v nich někde leželo řešení paličaté věty, vrcholu souvětí, radikálního oproštění od všeho, co jsem kdy napsala, a které konečně povede ke knize, kterou jsem vždycky napsat chtěla a vždycky v tom pohořela. Ty zásuvky představovaly hluboce zakotvenou, jedinečnou logiku, vzorec vědomí, který se nedal vyjádřit žádným jiným způsobem, jen jejich přesným počtem a uspořádáním. Nebo to snad přeháním?

Má židle byla pootočená, čekala, až se vrátím a otočím ji zpátky do pohotovosti. Za takového večera bych nejspíš pracovala až do pozdní noci, psala bych a vyhlížela do černi Hudsonu, dokud bych měla energii a jasnou hlavu. Nikdo mě nelákal do postele, nikdo po mně nechtěl, aby rytmy mého života fungovaly jako duet, nebyl tu nikdo, ke komu bych se mohla sklonit. Kdyby volal téměř kdokoliv jiný, byla bych se po zavěšení vrátila ke stolu, který jsem po těch dvou a půl dekádách téměř fyzicky obrostla, jak se mé držení těla utvářelo léty, po něž jsem se nad ním hrbila a pasovala se do něj.

Chviličku jsem měla chuť říct, že jsem ho někomu dala nebo ho vyhodila. Nebo prostě dělat, že to je omyl, že jsem stůl jejího otce nikdy nevlastnila. Její naděje byla zdrženlivá, nabídla mi zadní vrátka – Máte ho pořád? Byla by zklamaná, ale já bych ji přece o nic nepřipravila, aspoň ne o nic, co kdy vlastnila. A dál bych mohla u stolu psát dalších pětadvacet nebo třicet let, nebo tak dlouho, dokud bych si udržela duševní svěžest a nepolevilo mé vnitřní nutkání.

Místo toho jsem se ani nezamyslela nad důsledky a řekla jsem jí, že je to tak, že ten stůl mám. Ohlédla jsem se a hlavou mi vrtalo, jak jsem mohla tak rychle vyslovit slova, jež mi skoro okamžitě vykolejila život. A přestože správná odpověď zní, že to ode mě bylo laskavé a dokonce správné, já, Vaše Ctihodnosti, věděla, že to není ten pravý důvod. I lidem, které jsem milovala, jsem ve jménu své práce ukřivdila mnohem víc, a ta osoba, která teď ode mě něco chtěla, byla úplně cizí. Ne, přisvědčila jsem ze stejného důvodu, jaký bych napsala do příběhu: protože mi to připadalo nevyhnutelné.

Ráda bych si ho odvezla, řekla ona. Samozřejmě, odpověděla jsem, a bez sebemenší pauzičky na rozmyšlenou jsem se jí zeptala, kdy si pro něj chce přijít. V New Yorku jsem už jenom na týden, řekla. Co třeba v sobotu? Spočítala jsem si že to mi dává ještě pět dní se stolem. Dobře, odpověděla jsem, i když mezi mým ledabylým tónem a rozrušením, které jsem cítila uvnitř, nemohl být propastnější rozdíl. Mám tu ještě několik kusů nábytku, které patřily vašemu otci, řekla jsem. Můžete si je vzít všechny.

Než zavěsila, zeptala jsem se jí, jak se jmenuje. Lea, řekla. Lea Varská? Ne, odpověděla, Weiszová. A pak mi velmi věcně vysvětlila, že její matka, Izraelka, žila na začátku sedmdesátých let v Santiagu. S Danielem měla krátký románek někdy v době vojenského převratu a krátce nato ze země odjela. Když zjistila, že je těhotná, napsala Danielovi, ale odpovědi se nedočkala, už byl zatčený.

Rozhostilo se ticho, a když začalo být jasné, že veškerou zvládnutelnou konverzaci už máme za sebou a zbývají nám už jen témata, která se pro podobný telefonát nehodí, řekla jsem, že jsem ten stůl měla opravdu dlouho. Vždycky jsem tušila, že si pro něj jednoho dne někdo přijde, řekla jsem jí, ovšem kdybych to bývala věděla, pokusila bych se jí ho vrátit dřív.

Když zavěsila, šla jsem si do kuchyně pro skleničku vody. Pak jsem se vrátila do pokoje – do obývacího pokoje, který byl vlastně pracovnou, protože jsem obývací pokoj nepotřebovala – a posadila se ke stolu, jako kdyby se vůbec nic nezměnilo. Ale samozřejmě že se cosi změnilo, a když jsem se zadívala na počítačový monitor na větu, od které jsem vstala při zazvonění telefonu, věděla, jsem, že tenhle večer už nic nenapíšu.