portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Na věrnosti

Nakladatelství Argo vydává již třetí román irské autorky detektivek Tany Frenchové. Po detektivkách V lesích a Podoba (obě jsme recenzovali na Knihožroutovi) přichází kniha nazvaná Na věrnosti. Na věrnosti je jméno uličky, ve které stojí pár zchátralých domů. V jednom z nich dělnící objeví kufr, který podle všeho patřil dívce jménem Rosie Dalyová. Dávné lásce kriminalisty Franka Mackeyho, se kterou chtěl před mnoha lety - stár devatenáct roků -  utéct do Londýna. Rosie však na smluvenou schůzku do uličky Na věrnosti nikdy nepřišla a od té doby o ní Frank nikdy neslyšel.

Romány Tany Frenchové mají vždy jiného kriminalistu, ale přece jsou mezi nimi spojnice. Ani ne snad v tom, že se některé postavy mohou mihnout i v dalších dílech. Jejich společným jmenovatelem je žánr psychologické detektivky. Případ se policisty vždy osobně dotýká, nutí ho projít bolestnou cestou vlastní pamětí, vypořádat se s otázkami po vlastní identitě, "redefinovat" sebe sama. A to čeká i na Franka - návrat do uliček dětství a dospívání vyvolává temné polozapomenuté vzpomínky, v jejichž spleti hledá stopy, aby rozluštil případ, který ovlivnil jeho celý dosavadní život.

Ukázka

Šel jsem s mobilem na balkón, nad temnou řeku, rozmlžená oranžová světla a nekonečnou vřavu dopravní zácpy a zavolal Jackii. Vzala to po prvním zazvonění. „Francisi? Jezusmariajózef, mně už z toho málem hrabe! Kdes byl?“

Zpomalila na nějakých sto kilometrů za hodinu. „Vyzvednout Holly. Co se sakra děje, Jackie?“

Hlasy v pozadí. I po té dlouhé době jsem okamžitě poznal Shayovo ostré odseknutí. Jediná poznámka od mámy se mi zahryzla přímo do hrdla.

„Panebože, Francisi… radši se posaď, udělej mi to kvůli. Anebo si nalij panáka brandy.“

„Jackie, jestli mi okamžitě nevyklopíš, co se děje, přísahám, že si tam pro tebe zajedu a uškrtím tě.“

„Hele, klídek, uber plyn…“ Zavřely se dveře. „Tak jo,“ řekla Jackie do náhlého ticha. „Poslouchej. Pamatuješ, jak jsem ti nedávno říkala, že nějakej chlap chce koupit ty tři baráky na konci ulice? A udělat tam nový byty?“

„Jo.“

„Jenže nakonec tam žádný byty dělat nebude, teď když všichni vyšilujou, jak jdou ceny nemovitostí dolů; chce ty baráky nechat chvilku ležet ladem a pak se uvidí. A tak tam nahnal zedníky, ať odsud vytahaj krby a mramorový desky a tyhlecty věci, aby to moh prodat – některý lidi jsou ochotný za tyhle krámy dát slušný peníze, věděls to? Cvoci – no a dneska začali v tom na rohu. Pamatuješ na tu barabiznu?“

„Šestnáctka.“

„Jo, ten. No, a když tam rozebírali jeden z těch krbů, tak za ním našli kufr.“

Dramatická  odmlka. Drogy? Zbraně? Prachy? Jimmy Hoffa? „Do hajzlu, vymáčkni se, Jackie. A co jako?“

„Patřil Rosii Dalyové, Francisi. Je to její kufr.“

Jako lusknutím prstů ztichly všechny vrstvy dopravního rámusu z ulice. Oranžový svit na obloze zdivočel a oslnivě vzplál jako neovladatelný lesní požár.

„Ne,“ řekl jsem, „to teda není. Nevím, kdes to sebrala, ale je to hovadina na druhou.“

„Ach, Francisi…“

Z jejího hlasu jenom prýštilo dojetí a soucit. Kdyby stála přímo přede mnou, obávám se, že bych jí byl nucen dát jednu do zubů. „Strč si to svý ,ach, Francisi‘ za klobouk. Začnete s mamkou hysterčit kvůli takový podělaný kravině a čekáte, že vám na to…“

„Poslouchej, já vím, že jseš…“

„Anebo je to celý nějakej fígl, jak mě tam dostat? Je to tak, Jackie? Že bys plánovala velký rodinný usmíření? Já tě varuju, tohle není žádná zasraná Pošta pro tebe, tyhle srandičky by nemusely dopadnout dobře.“

„Laskavě se uklidni, ty pitomče,“ vyštěkla Jackie. „Za koho mě máš? V tom kufru je halenka, taková ta purpurová s kašmírovým vzorem, Carmel ji poznala…“

Viděl jsem ji na Rosii aspoň stokrát, mé prsty znaly nazpaměť všechny její knoflíky. „Jasně, protože v osmdesátých letech ji v tomhle městě nosily všechny holky. Carmel by poznala i Elvise, jak se prochází po Grafton Street, aby bylo o čem tlachat. Já myslel, že jseš rozumná ženská, ale očividně jsem…“

„…a v ní byl zastrčenej rodnej list. Na jméno Rose Bernadette Dalyová.“

Což tuhle debatu víceméně ukončilo. Vytáhl jsem cigarety, opřel se lokty o zábradlí a vtáhnul do sebe nejdelšího šluka ve svém životě.

„Promiň,“ ozvala se Jackie už mírněji. „Že jsem na tebe tak vyjela. Francisi?“

„Co je?“

„Jseš v pořádku?“

„Jo. Poslouchej, Jackie. Vědí už o tom Dalyovi?“

„Nejsou doma. Nora se přestěhovala do Blanchardstownu, tuším, že před pár lety. Pan Daly s paní Dalyovou za ní v pátek večer jezdí, pomazlit se s miminem. Mamka snad prej má někde telefonní číslo, ale…“

„Volalas na policii?“

„Jenom tobě.“

„Ví o tom ještě někdo?“

„Jenom ti zedníci. Je to pár mladejch Poláků. Když ten den skončili, šli s tím kufrem naproti do patnáctky zeptat se, komu by mohl chybět, jenže v patnáctce teďka bydlí studenti a ti ty Poláky poslali za mamkou.“

„A mamka to hned nevyslepičila celé ulici? Jseš si jistá?“

„Na věrnosti už to dávno není, jak to bejvalo. Dneska je to tu samej student nebo snob; ani ty lidi neznáme jménem. Cullenovi tu ještě bydlí, taky Nolanovi a některý z Hearnových, ale mamka jim nechtěla nic říkat, než to poví Dalyovým. Přišlo jí, že je to slušnost.“

„Dobře. Kde je ten kufr teďka?“

„V obýváku. Je to blbý, že s ním ti zedníci hejbali? Potřebovali dělat a…“

„Paráda. Pokud možno, tak na něj vůbec nesahej. Jedu tam.“

Vteřina ticha. Potom: „Francisi, nechci myslet na nic hroznýho, chraň Bůh, ale neznamená to, že Rosie…“

„Zatím nic nevíme,“ odpověděl jsem. „Prostě si tam dřepni, nikomu nic neříkej a počkej na mě.“