portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Matky

název knihyMatky

nakladatelstvíHOST

číslo vydání1. vydání

místo vydáníBrno

rok vydání2013

počet stran269 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7294-729-4

RUBAŠKA (rus. blůza, košile)

 

Zuzana chodívala z rodné vesnice do Levoče jen málokdy. Město jí pokaždé znovu učarovalo svou starobylou krásou. Její ubohý život v Zálesné Porubě kontrastoval s krásnými městskými domy, které jako velké kamenné vzpomínky připomínaly honosný a slavný život levočských měšťanů minulých století. Zuzanu občas napadlo, že se narodila do špatné doby. Nejlepší časy už pominuly, zůstaly po nich jen tyto krásné budovy, ale ani v nich už dnes nežijí vznešení a hrdí lidé, jak by se slušelo a patřilo. Městské velitelství Narodnovo komissariata vnutrennich děl obsadilo dům, ze kterého byl přímý výhled na rozlehlé obdélníkové náměstí a budovu minoritského kláštera. Zuzana stála ve druhém poschodí u okna a pozorovala čilý ruch na náměstí. Sovětští vojáci po něm přecházeli rázně, zatímco domácí chodili pomaleji, jakoby opatrněji. Chodba za jejími zády byla tichá a prázdná, jen občas někdo přešel z jedněch dveří do druhých. Čekala tu už dobrou půlhodinu, ale nikdo si jí nevšímal. Možná dokonce zapomněli, že si ji sem nechali předvést. Důstojník, který s ní chtěl mluvit, možná musel odejít, odvolali ho k nějaké důležitější věci, a ona tu teď bude čekat až do večera, a potom bude muset jít sama nocí až do Zálesné Poruby.

 

Nakonec se přece jen otevřely dveře na konci chodby. Objevila se v nich žena v civilu a ostře ji vyzvala: „Zuzana Lajukova, iditě sjuda! Bystro!“

„Jmenuju se Lauková, Zuzana Lauková,“ opravila ženu, která vcházela dovnitř vedle ní.

 Zuzana se ocitla ve velké místnosti. Její větší část byla přeplněná nábytkem nanošeným a naházeným bez ladu a skladu na hromadu. Pouze u dveří byla vytvořená provizorní kancelář s psacím stolem, naproti němu stály dvě židle. Na kraji stolu byla lampa, uprostřed psací stroj. Okolo ležely rozházené papíry. Mezi oknem a dveřmi byla malá kovová kamínka, vedle nich hromádka polen. V místnosti bylo přetopeno. Sovětská úřednice se posadila z jedné strany stolu a pokynula Zuzaně, aby si sedla naproti. Zuzana si svlékla kabát a položila si ho spolu s vlňákem na kolena.

 

Úřednice se Zuzany zeptala, jestli znala sovětského partyzána Alexeje Alexejeviče Orlova. Zuzanina tvář se na chvilku rozjasnila.„Samozřejmě, vždyť…“ bezděčně si přitiskla ruku na podbřišek, „vždyť k nám často chodil.“

„Často?“ úřednice zvědavě zdvihla obočí.

„Často. Chodil do vesnice pro jídlo a vždycky se u nás zastavil. Bydlíme pod kopcem, v poslední chalupě. Vždycky jsem mu přidala do batohu skleničku zavařeniny nebo pár jablíček. Ale moc toho nebylo. Jsme chudé…A kromě toho, nechtěla jsem, aby si maminka něčeho všimla.“

Úřednice se zeptala, komu Zuzana říkala o Alexejových návštěvách. Zuzana odpověděla, že o tom neřekla nikomu ani slovo. Hodně lidí vědělo, že Alexej chodívá do vesnice, vždyť mu víc lidí dávalo potraviny, ale nikdo z nich nejspíš nevěděl, že chodí i za Zuzanou. Úřednice pokývala hlavou, že chápe. Potom vsunula do válce psacího stroje papír a začala psát. Občas se podívala do listin, které měla rozložené na stole. Vypadalo to, že další otázky už nemá.

„O Alexejův hrob se postaráme,“ řekla nakonec Zuzana.

Úřednice zvedla na chvíli oči od papírů.

"Obezdíme ho, napíšeme tam jméno… Rusky i slovensky, jak by se to slušelo. Ten hrob se stane památníkem války a jejích obětí.“

„Krasivaja iděja.“

 

Znovu se sklonila nad papíry a psala dál. Potom se postavila a poodešla k oknu. Otevřela ho a vyklonila se.

"Geňa, priněsi odnu rubašku,“ zavolala.

 Za chvíli vešel do místnosti voják s automatem přes rameno. V ruce držel starou pomačkanou flanelovou košili. Zůstal stát u dveří, jako by čekal na další rozkazy. Úřednice si Zuzanu dlouho měřila pohledem. Potom se klidným, ale rozhodným hlasem zeptala, proč Alexeje zradila. Zuzana nechápala, o čem to mluví. Úřednice zopakovala svou otázku stejně klidně jako před chvílí. Zuzana konečně pochopila, zorničky se jí náhle rozšířily a mimoděk pootevřela ústa. Vydala tichý kvílivý zvuk, ale neřekla ani slovo. Potom si položila ruku na srdce, jako by se chystala přísahat, ale dlouho z ní nevyšlo ani slovo.

„No…“ pobízela ji úřednice.

„Já že jsem…“ koktala Zuzana, „…zradila Alexeje? Já?“

 „Ty,“ hlas úřednice zůstával klidný.

 „Ne. Já jsem ho nezradila… Já jsem Alexeje milovala.“

 „Oj!“ zalomila úřednice teatrálně rukama. „Ona Alexeje milovala… Fašistskaja bljaď!“

 Úřednice ukázala na svůj stůl a řekla, že Rudé armádě se podařilo získat množství německých dokumentů.Postupně je studují. Ironicky se pousmála a zvedla jeden z papírů. Například tadyhle si fašisti zaznamenali, že v prosinci je navštívila Zuzana Lauková a informovala je o pohybu zásobovače ruského oddílu banditů. Zuzana napřáhla ruku po papíru: „Ukažte.“

 „Nět!“ bouchla úřednice pěstí do stolu. „I těper snimaj bluzku.“

 „Já jsem Alexeje neudala, ukažte mi ten papír!“ zvolala Zuzana ještě hlasitěji.

 Ucítila, jak ji voják šťouchl do zad. Otočila se a zpozorovala, že na ni míří samopalem.

 „Já jsem Alexeje neudala,“ snažila se teď vysvětlovat jemu. „Rozumíte? Já jsem ho milovala.“

 „Snimaj bluzku!“ okřikl ji voják a prsty si vpředu zatahal za uniformu.

 Zuzana konečně pochopila, že od ní chtějí, aby si svlékla blůzku. Otočila se k úřednici a pomalu se svlékla. Položila blůzku na stůl. Ačkoli na sobě měla ještě košilku, zakrývala si prsa rukama, jako by byla nahá.

„Oděňsja“ přikázala jí úřednice a pohodila hlavou směrem k vojákovi.

Zuzana se otočila. Voják jí podal košili, kterou přinesl. Zuzana ji bezmocně vzala a pomalu si ji oblékla. Ucítila, že je zatuchlá od dlouho nepraného mužského potu, ale neprotestovala. Na tom, co si obleče, přece nezáleží, když si tihle lidé myslí, že Alexeje zradila Němcům! Po tom nečekaném obvinění z ní vyprchala všechna síla. V duši i po těle se jí usazovala otupělá bezmoc.

 

Úřednice si mezitím k sobě zavolala vojáka a něco mu potichu říkala. Zdálo se, že s ní nesouhlasí. Zuzana se snažila zachytit jejich slova. Třeba voják úřednici přesvědčuje, že je nevinná. Možná by u něj našla víc pochopení. Tak tomu však nebylo. Zuzana pochopila, že se nemůžou dohodnout na tom, kam ji mají odvést. Úřednice ji chtěla poslat do levočské věznice, ale voják namítal, že tam jsou místnosti plné mužů. Lepší by bylo držet ženu zvlášť a zavřít ji přímo v budově ředitelství. Ve sklepě jsou ještě dvě prázdné místnosti. Úřednice s tím nakonec souhlasila. Voják Zuzaně pokynul, aby šla před ním. Vedl ji do prvního poschodí, do místnosti s otevřenými dveřmi. Tam byl ještě větší nepořádek než nahoře. Po zemi se válely kabáty, saka, svetry, kalhoty, boty, deštníky a otevřené kufry. Zuzana si domyslela, že i košile, kterou má teď na sobě, ležela ještě před pár minutami někde tady. Uprostřed toho všeho seděla na židli postarší tlustá žena v uniformě. Když voják se Zuzanou vešli, znuděně se na ně podívala.

„Personalnyj osmotr,“ vysvětlil jí voják.

Žena neochotně vstala. Vzala Zuzaně z ruky vlňák a položila ho na židli. Potom ji prohmatala v podpaží. Pomaluse mohutnýma rukama přesouvala směrem dolů. Chvilku jí šmátrala v pase, vytáhla modlitební knížku a upustila ji na zem. Potom jí prohmatala boky a stehna. Mocný ukazovák strčila shora i do válenek. Nakonec se obrátila k vojákovi a řekla, že je všechno v pořádku. Voják Zuzaně pokynul, aby si ze židle vzala vlňák a šla ven. Když se sehnula promodlitební knížku, zase na ni namířil zbraň. Pak něco zamumlal a hlaveň samopalu sklopil.

 

GOTT SCHÜTZE DICH (něm. Bůh tě ochraňuj)

Sklep byl úplně prázdný. Zuzana si dřepla pod malé okno, kterým dovnitř dosud pronikal dostatek světla, vytáhlamodlitební knížku a začala se modlit. Nejdřív několikrát odříkala jménem svého dítěte modlitbu za zemřelého rodiče a potom postupně přidávala další. Zdálo se jí, že v téhle situaci se hodí snad každá modlitba — za rodiče, za světskou vrchnost, za vlast, za mír. Nedokázala se však na modlení soustředit, stále se musela v myšlenkách zabývat nepochopitelnou situací, do které se dostala. Doufala, že příští den narazí na úplně jiné lidi. Snad přijde nějaký zkušenější důstojník, který ji skutečně vyslechne. Vzpomněla si, jak matka vždycky nadávala na bolševiky, a musela jí dát za pravdu.

Když se setmělo tak, že už neviděla na písmena, sedla si na knihu, aby ji trochu chránila před chladem od země.Šeptala modlitby, které uměla zpaměti, jako například Anděl Páně nebo loretánské litanie. Chvílemi usínala, ale hned se probouzela zimou a pokračovala v modlitbě. V noci se najednou těžké dveře od sklepa otevřely a vojáci dovnitř strčili dvě postavy. Byly to ženy. Nejdřív si Zuzany v té tmě ani nevšimly. Mluvily spolu německy a podle toho, jak se oslovovaly, Zuzana pochopila, že to je matka s dcerou. Podle šatů poznala, že jsou zdejší. Dcera naříkala, že je Rusové určitě zastřelí. Matka ji rázně přerušila a řekla, že musí utéct. Chtěla si prohlédnout okno, a v té chvíli si Zuzany všimla. Zeptala se jí slovensky, proč ji zavřeli. Zuzana odpověděla, že ani sama neví. Žena si povzdechla, že i to může být důvod k zastřelení. Dcera řekla, že musí být opatrné, a odtáhla matku do protějšího kouta. Za chvíli přišla za Zuzanou starší z obou žen a potichu se jí zeptala, jestli se dá odsud utéct. Zuzana odpověděla, že se o to ani nechce pokoušet, ráno požádá o slyšení u nějakého vyššího důstojníka a všechno se vysvětlí. Žena cosi zamručela a vrátila se k dceři.Zuzana zaslechla, jak se dohadují. Nerozuměla všemu, protože mluvily německy a ještě k tomu šeptaly, ale v jejich hádce se opakovala slova allein a zusammen.

 

Za chvíli za Zuzanou zase přišla starší z žen a požádala ji, aby poodstoupila od okna. Zuzana jí vyhověla, i když nevěděla proč. Když odešla, vyzula si žena botu a postavila se pod okno. Opřela se zády o stěnu a z rukou vytvořila misku. Tehdy k ní přišla dcera, vzala botu do ruky a s matčinou pomocí vylezla k okénku. Napřáhla se a podpatkem horozbila. Sklo zařinčelo. Střepy prořízly noční ticho. Všechny tři ztuhly. Stály nehybně, jako by i je samé řinčení skla překvapilo. Dcera se podívala na Zuzanu. Tohle byla ta chvíle, kdy je mohla prozradit.

Zuzana se otočila. Za chvíli vydala starší z žen krátký příkaz. Její dcera začala z rámu vybírat kusy rozbitého skla. Podávala je matce a ta je opatrně strkala do kapsy kabátu. I přesto to občas zacinkalo. Pak se dcera zachytila okna a lezla ven. Sotva se tam vešla, matka ji musela zatlačit do zadku. V jedné chvíli dcera sykla bolestí. Asi se pořezala o střepy. Když byla dcera venku, prostrčila ruce oknem, aby vytáhla matku. Zuzaně bylo jasné, že se to nemůže podařit. Ani kdyby ona pomáhala starší ženě zevnitř, oknem by se neprotáhla. Ale to si uvědomovala i matka. Pravděpodobně to věděla hned od začátku, když s dcerou plán vymýšlela. Na chvíli dceři stiskla ruku a potom se s ní rychle rozloučila. Poodstoupila od okna a obula si botu. Dceřiny ruce však nadále zůstávaly v okně, připravené matku chytit a vytáhnout ji ven. Matka se vrátila pod okno a řekla rozhodně: „Geh schon!“

„Nein, ohne dich gehe ich nicht.“

„Geh!“ přikázala jí matka a ustoupila do tmy.

 Dcera ještě chvíli dřepěla u okna, ale potom vstala. Byly vidět její nohy. V prvním momentě jako by nevěděly,kterým směrem se vydat, ale nakonec se pohnuly a zmizely z dohledu.

„Gott schütze dich,“ zašeptala starší žena.

 Potom přišla pomalu k Zuzaně a sedla si vedle ní.

 „Vidíš, jde to,“ řekla. „Nestříleli. Jestli chceš, pomůžu i tobě.“

 "Já nemusím utíkat. Ráno mě pustí,“ odpověděla Zuzana.

 „Kéž by,“ hlesla žena.

 Po chvíli chytila Zuzanu za ruku: „Já jsem Anna.“

 Rozbitým oknem se do místnosti vkrádala zima. Nad ránem určitě mrzlo.