portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Kriminálník

1. kapitola
15. srpna 1974
LUCY BENNETTOVÁ

Po Edgewoodské třídě se vzhůru sunulo dlouhé skořicově hnědé auto. Vůz měl stažená okna a řidič se za volantem krčil. Ve světle kontrolek na palubní desce bylo vidět přivřené slídivé oči, které pátraly po řadě dívek stojících pod cedulí s názvem ulice. Jane. Mary. Lydia. Auto zastavilo, a jak se dalo očekávat, muž zvedl bradu a kývl na Kitty. Rychle k němu vykročila a snažila se na jehlových podpatcích vybalancovat nerovnosti asfaltového povrchu. Upravovala si přitom minisukni. Když ji před dvěma týdny Juice přivedl na roh, tvrdila ostatním holkám, že je jí šestnáct. Spíš jí však bylo patnáct, i když vypadala sotva na dvanáct.

Všechny ji od prvního okamžiku nesnášely.

Kitty se naklonila do otevřeného okna vozu. Nepoddajná vinylová sukně se jí povytáhla a rozevřela se jako zvon. Zákazníci si vždycky vybírali ji, což začínal být problém. Všimli si toho všichni kromě Juice, který jí nadržoval. Dovedla muže přemluvit k čemukoli. Byla svěží a vypadala jako dítě, i když stejně jako všechny ostatní holky v kabelce nosila kuchyňský nůž a uměla ho použít. Tahle práce žádnou z nich nebavila, ale když si klient místo nich vybral jinou – novější – holku, bolelo je to, jako by na prvním plese zůstaly stát stranou. 

Kitty a řidič auta se rychle a bez smlouvání dohodli. Její služby za požadovanou cenu rozhodně stály. Dala Juicovi signál, počkala, až kývne, a nastoupila do vozu. Ten z výfuku vypustil oblak kouře a širokým obloukem odbočil do úzké vedlejší ulice. Když řidič zaparkoval, auto se jednou otřáslo. Zvedl ruku, popadl Kitty za zátylek a její hlava zmizela.

Lucy Bennettová se otočila a podívala se do temné liduprázdné ulice. Neblížila se sem žádná světla. Neprojelo tudy jediné auto, a tudíž se neobjevil ani žádný zákazník. Atlanta v noci nežila. Poslední člověk, který opustil budovu životní pojišťovny Equitable, obvykle zhasl všechna světla, ale Lucy viděla, že na druhé straně Centrálního městského parku jasně svítí žárovky v mrakodrapu ve tvaru žehličky. Když pořádně přivřela oči a soustředila se, objevila známý zelený nápis C&S, který značil počátek komerční čtvrti, jež představovala nový Jih a pokrok prostřednictvím obchodu. Město, jež nemá čas na nenávist.

Pokud dnes večer po místních ulicích kráčeli nějací muži, rozhodně neměli dobré úmysly.

Jane si zapálila cigaretu a schovala krabičku do kabelky. Nerada se dělila, ale velmi ochotně od druhých brala. Její oči se setkaly s Lucyinými. Měla v nich prázdnotu, na kterou se nedalo dívat. Jane to nejspíš také cítila, protože rychle odvrátila pohled.

Lucy se zachvěla, přestože byla polovina srpna a z chodníku sálalo horko. Měla rozedřené nohy a bolela ji záda. Třeštila jí hlava a tížil ji žaludek, jako by spolkla hromadu betonu. Úplně jí vyschlo v ústech a cítila neustálé mravenčení v rukách. Ráno si nad umyvadlem vytrhla z hlavy chomáč blonďatých vlasů. Před dvěma dny jí bylo devatenáct, ale už se cítila jako stařena.

Auto ve vedlejší ulici se znovu zatřáslo a Kitty zvedla hlavu. Otřela si ústa a vystoupila z vozu. Nemarnila čas a nedala zákazníkovi příležitost rozmyslet si uzavřený obchod. Sotva stihla zabouchnout dveře a auto už odjelo. Kitty chvíli vrávorala na vysokých podpatcích a tvářila se nejprve nejistě, pak zděšeně a nakonec naštvaně. Všechny byly naštvané. Zuřivost jim přinášela úlevu a útěchu. Nic víc neměly.

Lucy sledovala, jak se Kitty vrací na roh. Peníze odevzdala Juicovi a snažila se kolem něho projít. Chytil ji však za paži a zastavil ji. Kitty si odplivla na chodník a pokoušela se tvářit nebojácně. Juice rozbalil štos bankovek a po jedné je spočítal. Kitty tam stála a čekala. Všechny čekaly.

Juice konečně zvedl bradu. Obnos seděl a Kitty se mohla postavit zpátky do řady holek. Na ostatní se ani nepodívala. Jenom prázdnýma očima zírala do ulice a čekala, až se objeví další auto a další muž na ni buď kývne, nebo ji bez povšimnutí mine. Za pouhé dva dny od příchodu na ulici její oči dostaly stejně prázdný výraz jako zraky jejích kolegyň. Co se jí táhlo hlavou? Nejspíš totéž, co Lucy. Známý refrén, který ji každou noc ukolébával ke spánku. Kdy – to – skončí? Kdy – to – skončí? Kdy – to – skončí?

Lucy kdysi také bylo patnáct, ale teď jí ta doba připadala hrozně vzdálená. Při hodinách posílala kamarádkám psaníčka. Chichotaly se, když si povídaly o klucích. Každý den běžela ze školy domů, aby se mohla dívat na oblíbený romantický seriál. Se svou nejlepší kamarádkou Jill Hendersonovou ve svém pokoji tancovala na písničky Jackson Five. Bylo jí patnáct a najednou se život otevřel jako propast a malá Lucy střemhlav padala stále hlouběji do nepropustné tmy.

Začala brát amfetamin, aby zhubla. Nejprve jedla jenom pilulky. Benzedrin, který Jill našla v matčině lékárničce. Nebraly je často a byly opatrné. Potom ale lidé v FBI zešíleli a pilulky zakázali. Jednoho dne byla lékárnička prázdná a den nato Lucy připadalo, že její váha vyletěla zpátky na šedesát osm kilo. Kromě Tlustého George, který se vrtal v nose a u oběda vždycky seděl sám, byla ve škole jediným dítětem s nadváhou. Lucy George nenáviděla stejně prudce jako on ji a stejně tak nesnášela vlastní obraz v zrcadle.

Brát drogy Lucy naučila Jillina matka. Paní Hendersonová nebyla hloupá. Všimla si, že jí ubývají pilulky, a potěšilo ji, že se Lucy konečně snaží zbavit tukových polštářků. Sama benzedrin užívala ze stejného důvodu. Pracovala jako zdravotní sestra v Claytonově všeobecné nemocnici a odnesla z pohotovosti několik skleněných lahviček methedrinu, které cinkaly v kapse její bílé uniformy.  Pověděla Lucy, že je to amfetamin k injekčnímu podání a funguje stejně jako pilulky, jenom rychleji.

Lucy bylo patnáct, když jí do těla poprvé zajela injekční jehla.

„Pokaždé jenom trošičku,“ vysvětlila jí paní Hendersonová. Natáhla do stříkačky maličko krve a pomalu stiskla píst. „Měj nad tím kontrolu. Nenech se tím ovládnout.“

Lucy nebyla sjetá, jenom měla trochu lehčí hlavu a pak samozřejmě podle očekávání ztratila chuť k jídlu. Paní Hendersonová měla pravdu. Tekutina účinkovala rychleji a snáz než pilulky. Shodila něco přes dvě kila, potom čtyři a půl a poté skoro sedm. A pak – nic. A tak přehodnotila význam výrazu pokaždé jenom trošičku a začala brát ne pět, ale deset kubických centimetrů, které se časem změnily v patnáct. Potom měla pocit, jako by jí explodovala hlava a tělo měla v jednom ohni.

Zajímalo ji ještě něco jiného?

Ani trochu.

Kluci? Samí pitomci. Jill Hendersonová? Příšerný opruz. A co její váha? Ta už jí byla fuk.

V šestnácti vážila sotva pětačtyřicet kilo. Žebra, kyčle a lokty jí vystupovaly pod voskovou kůží. Poprvé v životě měla vystouplé lícní kosti. Oči si líčila silnou vrstvou černé tužky a modrými stíny. Dlouhé blonďaté vlasy si žehlila, až je měla tuhé a plácaly jí o neskutečně hubený zadek. Dívenka, jíž v páté třídě tělocvikář k nadšení jejích spolužáků přezdíval Parní válec, teď byla hubená jako modelka, chovala se bezstarostně a najednou byla oblíbená.

Staré kamarádky, které znala od školky, z ní nadšené nebyly. Všechny ji zavrhly jako ubožačku, odpadlici a ztracený případ. Lucy to výjimečně bylo jedno. Co s lidmi, kteří nad ní ohrnují nos, protože si trochu užívá? Holky s Lucy stejně kamarádily jenom na oko. Byla tlustá, a tak vedle ní vypadaly hezky a roztomile a kluci s nimi flirtovali.

Noví kamarádi ji považovali za dokonalou. Milovali její sarkastické poznámky o lidech ze starých časů a vítali její výstřednost. Holky ji zvaly na mejdany a kluci na rande. Chovali se k ní jako k sobě rovné. Konečně zapadla do nějaké skupiny a nevyčnívala, protože jí někde bylo příliš. Stala se prostě jednou z davu. Byla jenom Lucy.

A její bývalý život? Lucy pro všechny, kdo v něm hráli nějakou roli, měla pouze slova pohrdání. Zejména pro paní Hendersonovou, která se s ní najednou přestala stýkat a prohlásila, ať se Lucy kouká dát dohromady. Lucy však byla v naprosté pohodě. Svého nového života se nehodlala ani náhodou vzdát.

Všechny její staré kamarádky byly nudné husy posedlé přípravou na vysokou, která většinou spočívala v rozpravách o tom, na které dívčí koleji se ubytují. Lucy o úžasnosti kolejí, jejichž viktoriánské a neoklasicistní budovy lemovaly Milledgeovu třídu a Jižní Lumpkinovu ulici v univerzitním městečku, mluvila už od svých deseti. Vábení amfetaminu však z řečtiny, kterou ovládala, učinilo zapomenutý jazyk. Nestála o nesouhlasné pohledy svých bývalých kamarádek. Vlastně už nestála ani o paní Hendersonovou. Měla plno nových kamarádů, kteří jí obstarali drogy, a rodiče jí dávali štědré kapesné. Když jí někdy v týdnu došly peníze, matka si ani nevšimla, že jí v peněžence chybějí bankovky.

Teď to jasně viděla, ale tehdy se zdálo, že do propasti padla během několika sekund, a ne plných dvou let. Doma se chovala nevrle a podrážděně. Začala se toulat po nocích a lhát rodičům kvůli úplným hloupostem, kvůli běžným věcem. Její lži byly  průhledné. Ve škole propadala z jednoho předmětu za druhým, až skončila v tom nejzákladnějším kurzu angličtiny. V první lavici seděl Tlustý George a Lucy se svými novými kamarády byla vzadu. Většinou tam vyspávali rauš a čekali, až se budou moci vrátit
ke své skutečné lásce.

K jehle.

K tomu dokonale tvarovanému kousku chirurgické oceli, k tomu zdánlivě neškodnému vynálezu, který ovládal každičký okamžik Lucyina života. Snila o tom, jak si šlehá. O tom, jak jehla nejprve propíchne kůži a jak to štípne, když jí zajede do žíly. O pomalém pálení, jež cítí, když si tekutinu vpraví do těla. O okamžitém pocitu euforie, jakmile se jí droga dostane do oběhu. Kvůli ní byla ochotná cokoli obětovat, cokoli kvůli ní ztratit. Neváhala udělat leccos, aby ji získala a mohla na všechno zapomenout, jakmile ji bude mít v krvi.

Pak to s ní najednou začalo jít prudce z kopce.

Objevil se Bobby Fields. Byl skoro o dvacet let starší než Lucy. Chytřejší a silnější. Pracoval jako mechanik na jedné tátově benzínce. Nikdy předtím si jí ani nevšiml. Byla pro něho neviditelná oplácaná holčička se zplihlými copánky. Poté, co do Lucyina života vstoupila jehla, se to však změnilo. Jednoho dne vešla do autoopravny s džínsy tak nízko na úzkých bocích, že se jí zvonové nohavice třepily od toho, jak je tahala po zemi. Bobby ji zastavil a chtěl si s ní povídat.

Také jí naslouchal a Lucy si teprve teď uvědomila, že ji do té doby vlastně nikdo nevnímal. Natáhl k ní ruku a prsty umazanými od oleje jí uhladil pramen vlasů, který jí spadl do tváře. Potom se najednou ocitli vzadu v budově a on jí sevřel ňadro. Lucy pod jeho dotykem celá ožila.

Nikdy předtím s žádným mužem nic neměla. I když se úplně sjela, věděla, že návrhy na sex musí odmítat. Potřebovala si uchránit nevinnost, protože o použité zboží nikdo nestál. Ačkoli se to nyní zdálo neuvěřitelné, tehdy si opravdu myslela, že i přes krátké zakolísání jednoho dne začne chodit na Georgijskou univerzitu, bude bydlet na koleji, kterou si vybere, a vdá se za seriózního mladého muže se zářnou budoucností, jenž se bude zamlouvat jejímu otci.

Bude mít děti a stane se členkou Asociace rodičů a učitelů. Bude péct koláčky, vozit děti autem do školy a vysedávat v kuchyni s ostatními matkami, kouřit a stěžovat si na nudný život. Možná, že až budou ostatní ženy probírat manželské neshody nebo dětskou koliku, Lucy se usměje při vzpomínce na své lehkomyslné mládí a šílenou, opojnou drogovou epizodu.

Anebo se jednoho dne ocitne někde na rohu v centru Atlanty a sevře se jí žaludek nad tím, že přišla o útulnou kuchyň i blízké přítelkyně.

Zatímco šestnáctiletá Lucy nikdy s žádným mužem nic neměla, Bobby Fields už byl zkušený. Spal s mnoha mladými ženami. Uměl s nimi mluvit a dovedl jim dodat pocit výjimečnosti. Nejdůležitější však bylo, že se vyznal v umění přejet rukou z ňadra na stehno, odtud do rozkroku a z něj jinam. Lucy hlasitě zavzdychala a její otec na ni z kanceláře zavolal, jestli je v pořádku.

„Nic mi není, tati,“ odpověděla, protože dotyk Bobbyho ruky byl tak příjemný, že by v tu chvíli zalhala i samotnému pánubohu.

Zpočátku svůj vztah tajili a o to víc byl samozřejmě vzrušující. Vzniklo mezi nimi pouto, cosi zakázaného. Tajně spolu chodili skoro celý rok. Lucy jednou týdně přišla k tátovi počítat drobné, ale pokaždé se vyhýbala Bobbyho pohledu. Předstírala, že Bobby neexistuje, dokud to už nedokázala déle vydržet a musela zajít na špinavý záchod za budovou. Pokaždé ji umazanýma rukama pevně popadl za zadek, takže když si pak sedla vedle otce, ještě ji bolel.

Její touha po Bobbym byla skoro stejně silná jako touha po droze. Chodila za školu. Vymyslela si, že si našla brigádu a že přespává u kamarádek. Rodiče jí věřili a nikdy ji nekontrolovali. Bobby měl vlastní byt a jezdil stejným sporťákem jako Steve McQueen. Pil pivo, kouřil marihuanu a kupoval Lucy amfetamin. Ona se za to naučila, jak ho vzít do úst, aniž by se jí zvedl žaludek.

Všechno bylo dokonalé, dokud jí nedošlo, že ve svém dvojím životě už nemůže dál pokračovat. Anebo možná ani nechce. Dva měsíce před maturitou odešla ze střední školy. Poslední kapka přišla o víkendu, kdy rodiče odjeli navštívit bratra na vysoké. Lucy celou dobu strávila u Bobbyho. Uvařila mu a uklidila. Celou noc se s ním milovala a přes den zírala na hodiny a počítala minuty do okamžiku, kdy mu bude moci říct, že ho miluje. Opravdu ho milovala, obzvlášť když večer přišel domů s širokým úsměvem na tváři a kouzelnou lahvičkou v kapse.

Bobby jí píchl pořádnou dávku. Možná až příliš velkou. Měla takovou sílu, že Lucy začaly cvakat zuby. Když se druhý den ráno dopotácela domů, byla pořád sjetá.

Byla neděle.

Rodiče měli jít s bratrem do kostela a teprve potom jet domů, ale místo toho seděli u stolu v kuchyni, ani se nepřevlékli z cestovního. Matka si nesundala klobouk. Celou noc na ni čekali. Zavolali Lucyině kamarádce, která jí měla poskytnout alibi a povědět jim, že Lucy přespala u ní. Nejdřív lhala, ale stačilo, aby na ni jen trošku zatlačili, a řekla jim, kde přesně jejich dcera je a co několik posledních měsíců provádí.

Lucy tehdy bylo sedmnáct a stále ji považovali za dítě. Rodiče ji chtěli nechat zavřít do psychiatrické léčebny a pokusili se dostat Bobbyho do vězení. Snažili se zařídit, aby ho nezaměstnali v žádné autodílně, ale on se jenom přestěhoval do Atlanty, kde je každému jedno, kdo mu opravuje auto, pokud je to levné.

Uplynuly příšerné dva měsíce a Lucy najednou bylo osmnáct. Její život se změnil, vypadal trochu jinak. Byla dost stará, aby mohla odejít ze školy, pít alkohol a opustit rodinu, aniž by ji někdo mohl nutit k návratu. Z tatínkovy holčičky se stala Bobbyho holka, která s ním žila v bytě poblíž Stewartovy třídy. Celý den spala a čekala, až se Bobby večer vrátí, aby jí mohl píchnout drogu, ojet ji a zase ji nechat spát.

Lucy tehdy cítila lítost jenom vůči svému bratrovi Henrymu, který studoval práva na Georgijské univerzitě. Byl o šest let starší a měl k ní vztah spíš jako kamarád než jako bratr. Když byli spolu, obvykle dlouho mlčeli, ale poté, co odešel studovat, si dvakrát až třikrát měsíčně dopisovali.

Lucy Henrymu psala s ohromnou chutí. V korespondenci byla tou starou Lucy, kterou znal – bláznila kvůli klukům, bála se, jestli odmaturuje, a hrozně moc se chtěla naučit řídit auto. O drogách se nezmiňovala. Nepsala mu ani o svých nových kamarádech, kteří se pohybovali na úplném okraji společnosti, takže je ani nepozvala na návštěvu ze strachu, aby matce neukradli stříbro. Pokud by je rodiče vůbec pustili do domu.

Henry pokaždé odpověděl krátce, ale i když měl zkoušek nad hlavu, dokázal Lucy poslat pár řádků, aby věděla, jak se mu daří. Těšil se, až jeho sestřička začne studovat na stejné univerzitě a on ji bude moci představit svým kamarádům. Nadšení mu vydrželo jen do té doby, než mu rodiče sdělili, že jeho milovaná sestra se odstěhovala do Atlanty a žije tam s osmatřicetiletým hipísáckým feťákem, který prodává drogy.

Potom se Lucyiny dopisy začaly vracet neotevřené a na obálce bylo pokaždé Henryho písmem naškrábáno: Vrátit odesilateli. Jednoduše ji odkopl jako prašivého psa.

Možná, že prašivá opravdu byla a zasloužila si, aby se na ni vykašlal. Opojení časem ztratilo na intenzitě, protože tělo si na drogu navyklo. Přicházely abstinenční příznaky, jež se skoro nedaly vydržet. Co jiného Lucy Bennettové zbývalo než život na ulici?

Bobby ji dva měsíce poté, co ji přestěhoval do Atlanty, vyhodil. Nebylo divu. Jeho mladá sexy kočka se proměnila ve feťačku, která každý večer škemrala o dávku, sotva vstoupil do dveří. Když ji Bobby přestal zásobovat, našla si v bytovém komplexu jiného muže, který jí ochotně dal, co chtěla. Co na tom, že kvůli tomu musela roztáhnout nohy? Dával jí to, co jí Bobby odpíral. Vycházel vstříc jejím požadavkům.

Jmenoval se Fred a na letišti uklízel letadla. Bavilo ho Lucy ubližovat a pak jí dát dávku, aby všechno bylo zase v pořádku. Domníval se, že je výjimečný, lepší než Bobby. Když zjistil, že Lucy svítí oči nikoli kvůli němu, ale kvůli droze, začal ji bít. Pokračoval v tom, dokud neskončila v nemocnici. Když se pak vrátila taxíkem do bytového komplexu, správce jí oznámil, že Fred se odstěhoval a nenechal žádnou adresu. Správce potom Lucy řekl, že může bydlet u něho.

Mnohé z toho, co následovalo, se utápělo v mlze. Možná to však bylo tak jasné, že nic nevnímala – asi jako když si člověk nasadí cizí brýle a nic přes ně nevidí. Lucy se skoro rok potácela od jednoho muže k druhému, od jednoho dealera k druhému. Kvůli dávce byla ochotná dělat strašné věci. Život s drogou pro ni představoval rychlou jízdu na klouzačce. Den za dnem cítila, jak se točí v klesající mlžné spirále, ale nedokázala se zastavit. Začaly by ji trápit bolesti a potřeba dávky. Touha po droze, která ji pálila v žaludku jako kyselina.

Nakonec padla na úplné dno. Děsila se motorkářů, kteří prodávali speed, ale její láska k drogám nakonec nevyhnutelně zvítězila. Pohazovali si s ní jako s baseballovým míčem, do kterého si každý praštil. Všichni bojovali ve Vietnamu a štval je celý svět a státní systém. Lucy jim také lezla na nervy. Zatím se nikdy nepředávkovala, nebo alespoň ne tolik, aby skončila v nemocnici. Jednou, dvakrát, třikrát ji ze sedla Harleye shodili před pohotovostí Gradyho nemocnice. Nelíbilo se jim to. Nemocnice znamenala příjezd policie a tu bylo těžké uplatit. Lucy se jednoho večera zase předávkovala a jeden motorkář ji z toho dostal pomocí heroinu. Naučil se to, když bojoval s Vietkongem.

Heroin představoval poslední hřebík do Lucyiny rakve. Začala ho brát stejně rychle jako předtím speed. Milovala jeho otupující účinek a pocit nepopsatelného blaha. Ztrátu povědomí o čase a prostoru. Ztrátu vědomí.

Lucy si za sex nikdy nevzala peníze. Zatím vždycky fungovala na základě směnného obchodu a poskytovala sex za speed nebo za heroin. Nikdy však za peníze.

Teď však peníze zoufale potřebovala.

Motorkáři prodávali speed, ale ne heroin. S tím obchodovali barevní. Dokonce i mafie se mu vyhýbala. Háčko byla droga ghetta. Byla příliš silná, příliš návyková a příliš nebezpečná pro bílé. Zejména pro bílé ženy.

A proto Lucy dostal černoch s vytetovaným Ježíšem na hrudi.

Lžíce. Plamen. Zápach hořící gumy. Škrtidlo. Filtr ze zlomené cigarety. Celé to mělo nádech romantického obřadu. Byl to dlouhý akt, v porovnání s nímž se její předešlé zkušenosti s drogami jevily žalostně ubohé. Lucy i teď pociťovala při pomyšlení na lžíci vzrušení. Zavřela oči a představila si ohnutý kus kovu, jehož držadlo připomíná mrtvou labuť. Černou labuť. Černou ovci. Černochovu děvku.

Najednou vedle ní stál Juice. Ostatní holky opatrně poodešly. Juice dovedl vycítit slabost. Díky tomu je všechny ovládal. „Co
je, kočko?“

„Nic,“ zamumlala. „Všechno je fa-ajn.“

Vyndal si z úst párátko. „Nekecej, holčičko.“

Lucy se podívala na zem. Uviděla jeho bílé boty z pravé kůže a rozšířené nohavice zelených, na míru šitých kalhot, které mu zčásti zakrývaly špičky. Od kolika cizích chlapů se musela nechat ojet, aby se ty boty mohly lesknout? Na kolika zadních sedadlech musela ležet, aby mohl zajít ke krejčímu ve Five Points a nechat si vzít míru na kalhoty?

„Promiň.“ Odvážila se zvednout hlavu a podívat se mu do tváře, aby zjistila, jakou má náladu.

Juice vytáhl kapesník a otřel si z čela pot. Jeho obličej lemovaly dlouhé kotlety, které mu sahaly až k bradě. Na jedné tváři se mu skvělo mateřské znaménko, na které Lucy někdy upřeně zírala, když se potřebovala soustředit na něco jiného.

„No tak, kočičko. Když mi nepovíš, na co myslíš, nemůžu ti nijak pomoct,“ vybídl ji a šťouchl ji do ramene. Když dál mlčela, strčil do ní prudčeji, aby mu lépe rozuměla. Nehodlal ji nechat na pokoji. Nesnášel, když před ním jeho holky měly tajemství.

„Myslela jsem na mámu,“ odpověděla Lucy. Poprvé po dlouhé době nějakému muži řekla pravdu.

Juice se zasmál a párátkem ukázal na ostatní holky. „No není to roztomilý? Vona myslí na maminku.“ Zvýšeným hlasem dodal: „Kolik z vás by teď chtělo pochovat vod maminky?“

Několik holek se nervózně zachichotalo. Kitty, která vždycky podlézala, odpověděla: „Potřebujeme jenom tebe, Juici. Nikoho jinýho.“

„Lucy,“ zašeptala Mary. Stěží ze sebe její jméno vypravila. Pokud se teď Juice namíchne, žádná z nich nedostane to, co chce. A všechny toužily jen po jednom – po lžíci a háčku, které měl v kapse.

„Nech ji, to je dobrý,“ mávl Juice zamítavě na Mary. „Jen ať mluví. Tak začni,“ vybídl Lucy.

Možná to bylo tím, že na ni mluvil jako na psa – dal jí příkaz, jako by ji chtěl odměnit pamlskem, když na povel zaštěká. Anebo byla natolik zvyklá dělat přesně to, co jí řekne, že se jí ústa otevřela sama od sebe.

„Myslela jsem na to, jak mě máma jednou vzala do města.“ Lucy zavřela oči a přenesla se do minulosti. Seděla v matčině autě a viděla, jak se kovová palubní deska chrysleru leskne v jasném slunečním svitu. Bylo horké, vlhké srpnové počasí, v němž člověk litoval, že se auta nevyrábějí s klimatizací. „Měla mě vysadit před knihovnou a jít něco zařídit.“

Juice se její vzpomínce přidušeně zasmál. „Ty jo, to je fakt krásný. Maminka tě vzala do knihovny, abys tam mohla čumět do knížek.“

„Nemohla se tam dostat.“ Lucy otevřela oči a zpříma se podívala na Juice. Takhle se na něho ještě nikdy neodvážila pohlédnout. „Zrovna tam měl manifestaci Ku-klux-klan.“

Juice si odkašlal. Očima rychle zalétl k ostatním holkám a pak je zase upřel na Lucy. „Pokračuj.“ Z jeho chladného tónu ji zamrazilo v zádech.

„Ulice byly zacpaný. Zastavovali auta a prohlíželi je.“

„Kuš,“ zašeptala Mary prosebně. Lucy ale nemohla přestat. Její pán jí poručil, aby mluvila.

„Byla sobota. Máma mě do knihovny vozila vždycky v sobotu.“

„Fakt, jo?“ zeptal se Juice.

„Ano.“ Lucy měla sice otevřené oči, ale viděla před sebou scénu, která se jí odehrávala v hlavě. Seděla v bezpečí matčina auta. Byla bezstarostná. Tehdy ještě nebrala pilulky ani si nic nepíchala. Netušila nic o heroinu ani o Juicovi. Zatím byla tou malou Lucy, která trpělivě seděla v matčině autě a bála se, že se nedostane včas do knihovny a přijde pozdě do čtenářského kroužku.

Malá Lucy vášnivě ráda četla. Rukama sevřela stoh knížek, které jí ležely na klíně, a upřeně hleděla na muže, kteří blokovali ulice. Všichni na sobě měli bílé hábity a většina z nich si z hlavy stáhla kápi, protože jim bylo horko. Některé znala z kostela, pár ze školy. Zamávala na pana Sheffielda, majitele železářství. Mrkl na ni a také jí zamával.

„Byly jsme na kopci poblíž soudu a před námi stál černoch, kterej zastavil na stopce,“ řekla Lucy Juicovi. „Seděl v takovým malým autě z dovozu. Rovnou k němu zamířil pan Peterson a z druhý strany pan Laramie.“

„Fakt, jo?“ zopakoval Juice.

„Jo, přesně tak. Ten chlap byl úplně zděšenej. Auto s ním pořád couvalo z kopce dolů. Určitě neměl automat, a jak se bál, sundaval nohu ze spojky. Vzpomínám si, že máma na něho koukala, jako by to byl nějakej televizní dokument o divokejch zvířatech. Hrozně se smála a povídala: ,Koukni, jak se ten negr bojí.‘“

„Ježíšikriste,“ zasyčela Mary.

Lucy se na Juice usmála a zopakovala: „Koukni, jak se ten negr bojí.“

Juice vytáhl párátko z úst. „Dávej si pozor na hubu, jo?“

„Koukni, jak se ten negr bojí,“ zamumlala Lucy. „Koukni, jak se…“ Hlas jí odumřel, ale jenom na okamžik, než se znovu rozjela. Její průpovídka jí najednou kdovíproč připadala ohromně legrační. Zvýšila hlas, takže se ozvěnou odrážel od okolních budov. „Koukni, jak se ten negr bojí! Koukni, jak se ten negr bojí!“

Juice jí vrazil facku. Nebyla silná, ale Lucy stejně trhla hlavou. Ucítila, jak jí do krku stéká krev.

Nebylo to poprvé, co ji někdo uhodil. A ani naposledy. Stejně se nedala zastavit. Nic ji nemohlo zarazit. „Koukni, jak se ten negr bojí! Koukni, jak se ten negr bojí!“

„Drž hubu!“ Juice ji udeřil pěstí do obličeje.

Lucy cítila, že se jí zlomil zub. Zkřivila ústa, ale pokračovala: „Koukni, jak se…“

Juice ji kopl do břicha. Těsné kalhoty mu nedovolovaly zvednout nohu vysoko, takže ji podrážkou trefil do pánve. Lucy zalapala po dechu. Bolest byla k nevydržení, ale zároveň zvláštně osvobozovala. Kolik let cítila jenom otupění? Kolik let uplynulo od chvíle, kdy naposledy zvýšila hlas a odmítla nějakého muže?

Sevřelo se jí hrdlo. Sotva se držela na nohou. „Koukni, jak se…“

Juice ji znovu udeřil do obličeje a přerazil jí nos. Lucy rozhodila rukama a udělala několik vrávoravých kroků vzad. Před očima jí tančily hvězdičky. Skutečné hvězdičky. Upustila kabelku. Měla zlomený podpatek.

„Vypadni vocaď!“ Juice mával ve vzduchu pěstí. „Vypadni vocaď, než tě zabiju, ty kurvo!“

Lucy vrazila do Jane, ale ta ji od sebe odstrčila jako prašivého psa.

„Prostě jdi,“ zasyčela Mary. „Prosím tě.“

Lucy spolkla krev, ale vzápětí ji vyprskla. Na zem dopadly jakési bílé kousky. Zuby.

„Hoď sebou, ty čubko!“ nařídil jí Juice. „Jdi mi z očí.“

Lucy se s námahou otočila a podívala se do temné ulice, v níž nesvítila jediná lampa, která by ji vedla. Buď je vystříleli pasáci, nebo se město neobtěžovalo je rozsvítit. Lucy znovu zavrávorala, ale zůstala vzpřímená. Zlobil ji zlomený podpatek. Zula si obě boty a na bosých chodidlech ucítila horký asfalt. Až ke kořínkům vlasů jí projela palčivá bolest, jako by kráčela po žhavém uhlí. Jednou to viděla v televizi – člověk musí jít dost rychle, aby se k uhlíkům nedostal vzduch a nepopálily mu kůži.

Lucy přidala do kroku a narovnala záda. Hlavu držela vysoko, přestože ji žebra bolela tak, že sotva mohla dýchat. Nedbala na to. Nedbala na tmu ani na horký asfalt, který ji pálil do chodidel. Všechno jí bylo jedno.

Otočila se a vykřikla: „Koukni, jak se ten negr bojí!“

Juice se za ní rozběhl a Lucy po ulici letěla jako střela. Bosá chodidla jí pleskala o chodník. Ze všech sil zabírala pažemi ve vzduchu. Když zaběhla za roh, plíce se jí prudce zvětšovaly rychlým dechem a měla vysokou hladinu adrenalinu. Vzpomněla si na hodiny tělocviku, kdy za špatné chování musela pětkrát, desetkrát, dvacetkrát oběhnout dráhu. Tehdy byla mladá, volná a velice rychlá. Už to však patřilo minulosti. V nohách cítila křeče a začala se jí podlamovat kolena. Odvážila se ohlédnout, ale Juice za sebou neviděla. Nikdo za ní neběžel. Klopýtla a zastavila se.

Ani se nenamáhal ji honit.

Lucy se předklonila a opřela se rukou o telefonní budku. Z úst jí kapala krev. Přejela si jazykem po dásních, aby zjistila, odkud jí teče. Měla vyražené dva zuby, oba naštěstí vzadu.

Vešla do budky. Když za sebou zavřela dveře, oslnilo ji příliš jasné světlo. Znovu je tedy otevřela a opřela se o jejich skleněnou výplň. Stále sotva popadala dech a tělo ji bolelo, jako by uběhla šestnáct kilometrů, ne pár desítek metrů.

Podívala se na telefon, na černé sluchátko zavěšené na vidlici a na otvor na mince. Prsty přejela po zvonku vyrytém do kovu a pak nahmatala čtyřku, sedmičku a osmičku. Bylo to číslo jejích rodičů. Stále si ho pamatovala, stejně jako znala číslo jejich domu, babiččiny narozeniny a datum bratrovy nadcházející promoce. Hodná Lucy z dřívějška se úplně neztratila. Stále existovala v číslech
z jejího starého života.

Mohla by jim zavolat, ale i kdyby to zvedli – o čem by spolu mluvili?

Odtrhla se od dveří budky a pomalu kráčela ulicí. Nevěděla, kam míří, ale hlavní bylo, že jde pryč. Začínala pociťovat první abstinenční příznaky a sevřel se jí žaludek. Měla by zajít do nemocnice, aby ji ošetřili, a vyžebrat u sestřičky nějaký metadon, než to začne být opravdu zlé. Gradyho nemocnice stála jen několik bloků odtud. Zatím necítila v nohou křeče, takže tam možná zvládne dojít. Běhání po trati na střední škole nepovažovala vždycky jenom za trest. Běh měla moc ráda a o víkendu s bratrem Henrym nadšeně provozovala jogging. Vždycky to vzdal dřív než ona. Lucy měla v kabelce jeho dopis. Minulý měsíc ho dostala od muže z Unijní misie, kam se holky uchylovaly, když se jim povedlo rozzuřit Juice.

Lucy u sebe dopis nosila celé tři dny, než ho otevřela. Bála se totiž, že se v něm dočte samé hrozné zprávy, například že otec zemřel nebo že matka utekla s prodavačem bramborových lupínků. Dneska se přece všichni rozvádějí. Rozbíjejí rodiny a ničí své děti. Lucy je už dávno zničená, ale obyčejný dopis klidně může otevřít a přečíst si, ne?

Henryho známé zhuštěné písmo jí připadalo jako něžné pohlazení po tváři. Do očí jí vstoupily slzy. Dopis si přečetla několikrát po sobě. Sestával z jediné stránky a neobsahoval žádné drby ani zprávy, co je doma nového. Henry si na takové věci nepotrpěl. Uvažoval přesně a logicky, nikdy neměl sklon k přepjatosti. Studoval poslední ročník na právech a začínal hledat práci, protože se doslechl, že bez praxe je po absolutoriu velice těžké sehnat zaměstnání. Bude se mu stýskat po studentských časech a po kamarádech. A moc se mu stýská po Lucy.

Stýská se mu po Lucy.

Tuhle část si přečetla čtyřikrát a pak ještě jednou. A potom ještě tolikrát, že to přestala počítat. Henrymu se po ní stýská. Stýská
se mu po sestře.

Lucy se po sobě samé také stýskalo.

Kabelku však ztratila na rohu a teď ji nejspíš má Juice. Pravděpodobně ji vysypal na chodník a probral se jejím obsahem, jako by mu patřil. Znamenalo to, že má Henryho dopis a Lucyin kuchyňský nůž, který je tak ostrý, že si s ním dokáže proříznout kůži na stehně. Věděla to, protože se do něj minulý týden řízla, aby se ujistila, že ještě dokáže krvácet.

Na dalším rohu zahnula doleva. Otočila se a podívala se na měsíc, jehož zahnutá špička narušovala čerň oblohy. V dálce se rýsovala kostra nedokončeného nejvyššího hotelu na světě, jenž se měl jmenovat Peachtree Plaza. V celém městě se stavělo. Za jeden nebo dva roky se v centru otevřou nové hotely s tisícovkami lůžek a obchody pokvetou, zejména ty pouliční.

Pochybovala, že se toho dožije.

Znovu klopýtla a zády jí projela pronikavá bolest. Potlučené tělo se začínalo ozývat. Určitě má zlomené žebro. Stoprocentně má přeražený nos. Svíravá bolest v žaludku nabírala na intenzitě. Brzy bude potřebovat dávku, jinak se začne třást.

Přinutila se udělat krok. „Prosím,“ modlila se k bohu Gradyho nemocnice. „Ať mi daj metadon a uložej mě do postele. Ať jsou na mě hodní. Ať jsou…“

Lucy se zarazila. Co se to s ní ksakru děje? Proč se chce vydat napospas nějaké zatracené zdravotní sestře, které bude stačit jediný pohled, aby jí hned bylo jasné, co je zač? Měla by se vrátit na své místo na chodníku a usmířit se s Juicem. Měla by se před ním plazit po čtyřech a prosit ho o odpuštění. O slitování. O dávku. O spásu.

„Dobrý večer, sestro.“

Lucy se rychle otočila. Tak trochu očekávala, že uvidí Henryho, i když ten ji takhle nikdy nezdravil. Kousek od ní stál vysoký běloch. Skrýval se ve stínu. Lucy si rychle přitiskla ruku na hrudník. Srdce jí prudce bilo do dlaně. Nehodlala se takhle nechat přepadnout zákazníkem. Sáhla po kabelce, v níž měla nůž, ale příliš pozdě si vzpomněla, že o všechno přišla.

„Není ti špatně?“ zeptal se muž. Byl hezky upravený, což Lucy už dlouho neviděla. Světle hnědé vlasy měl strojkem ostříhané na kratičkého ježka. Kotlety na lících měl krátké, a dokonce ani takhle pozdě večer mu nerašilo strniště. Nejspíš to byl voják. Plno chlapů se vracelo z Vietnamu. Tenhle pitomec bude za šest měsíců úplně stejný jako všichni ostatní váleční veteráni, které Lucy zná – špinavé vlasy si splete do copu, bude mlátit nějakou ženskou a debilně kecat o úloze muže v dějinách lidstva.

Lucy se snažila mluvit pevným hlasem. „Lituju, fešáku. Dneska už mám po šichtě.“

Její slova se v malém prostoru mezi vysokými budovami odrážela ozvěnou. Uvědomila si, že se jí plete jazyk, a narovnala ramena, aby mu nepřipadala jako snadná kořist. „Přišel jsi pozdě.“

„Nechci tvoje služby.“ Udělal k ní krok. V ruce držel nějakou knihu. Byla to Bible.

„Do prdele,“ zamumlala. Tihle chlápci byli všude. Mormoni, Svědci Jehovovi, a dokonce i někteří fanatici z místního katolického kostela. „Hele, já nepotřebuju zachránit.“

„Nerad ti odporuju, sestro, ale připadá mi, že právě to potřebuješ.“

„Nejsem tvoje sestra. Jednoho bratra mám, ale ty to rozhodně nejsi.“ Lucy se otočila a vykročila od něho. K Juicovi se teď vrátit nemůže. Další bití by nevydržela. Půjde do nemocnice a udělá tam takový virvál, že jí budou muset dát sedativa. To jí přinejmenším pomůže nějak přečkat noc.

„Určitě si o tebe dělá starosti.“

Lucy pokračovala v chůzi.

„Tvůj bratr,“ pokračoval muž. „Určitě o tebe má starost. Já bych ji na jeho místě měl.“

Lucy pevně svírala propletené prsty rukou, ale neotočila se a ani se nezastavila. Slyšela za sebou kroky, ale nezrychlila. Nemohla. Strašně ji bolelo břicho, jako by ji do něj bodali nožem. V nemocnici může zůstat přes noc, ale co zítra, pozítří a dál? Musí si nějak usmířit Juice. Dneska večer obchody moc nešly, a dokonce ani Kitty moc nevydělala. Juice zajímaly jenom peníze a Lucy by se vsadila, že tenhle náboženský fanatik u sebe bude mít alespoň deset babek. Juice ji sice stejně zbije, ale peníze ho trochu obměkčí.

„Chci mu zavolat.“ Lucy opatrně našlapovala. Slyšela, že muž jde za ní a drží si odstup. „Svýmu bráchovi. Přijede pro mne. Slíbil mi to.“ Lhala, ale hlas měla pevný. „Nemám žádný peníze na telefon.“

„Jestli potřebuješ peníze, tak ty ti můžu dát.“

Lucy se znovu zastavila a pomalu se otočila. Muž stál v proužku světla, který na ulici dopadal z vestibulu nedaleké administrativní budovy. Lucy byla příliš vysoká – bez bot měřila sto sedmdesát tři centimetry – a na většinu lidí se obvykle dívala z výšky. Tenhle muž měl hodně přes sto osmdesát centimetrů. Svíral Bibli v obrovských rukách a měl široká ramena. Nesly ho dlouhé svalnaté nohy. Lucy uměla být rychlá, zejména když se bála. Jakmile ten chlap vytáhne peněženku, popadne ji a uteče.

„Nesloužíš náhodou u námořnictva?“

„Nejsem schopen vojenské služby.“ Přistoupil k ní o krok blíž. „Nejsem zdravotně způsobilý.“

Lucy připadal způsobilý dost. Nejspíš měl tatínka, který někoho podplatil, aby syn nemusel narukovat, stejně jako to udělal její táta s Henrym. „Dej mi nějaký peníze, ať můžu zavolat bráchovi.“ Pak se upamatovala a dodala: „Prosím tě.“

„Kde je?“

„V Aténách.“

„V Řecku?“

Vyprskla smíchy. „Ne, v Georgii. Studuje na vejšce, práva. Má se ženit, tak mu chci zavolat a pogratulovat mu.“ Ještě zdůraznila: „A taky aby mě vyzvednul a odvezl domů k našim.“

Muž se k ní přiblížil o další krok a pruh světla mu ozářil obličej. Měl normální, skoro průměrné rysy. Modré oči a hezká ústa, špičatý nos a hranaté čelisti. „Proč ty nestuduješ?“

Lucy zamrazilo vzadu na krku. Nevěděla, jak přesně by popsala své pocity. Částečně se muže bála a na druhou stranu myslela na to, že už je to dávno, co s ní nějaký muž takhle mluvil. Nedíval se na ni jako na děvku a nenabízel jí obchod. V očích neměl nic, co by napovídalo, že by mohl být nebezpečný. Ale stejně – byly dvě hodiny ráno a on stál v prázdné ulici města, které v podstatě přestalo žít v šest hodin večer, kdy se všichni bílí vrátili domů na předměstí.

Ani jeden z nich sem ve skutečnosti nepatřil.

„Sestro.“ Přiblížil se k ní o další krok. Lucy vyděsil starostlivý výraz v jeho očích. „Nechci, aby ses mě bála. Moji ruku vede Bůh.“

Lucy těžko hledala odpověď. Celé roky se na ni nikdo nepodíval ani s náznakem soucitu. „Proč si myslíš, že se bojím?“

„Myslím, že už dlouho žiješ ve strachu, Lucy.“

„Nevíš, co jsem…“ Zarazila se. „Odkud víš, jak se jmenuju?“

Zatvářil se překvapeně. „Sama jsi mi to řekla.“

„Neřekla.“

„Povídala jsi, že se jmenuješ Lucy. Je to pár minut.“ Zvedl Bibli, aby svá slova zdůraznil. „Přísahám.“

Vyschlo jí v ústech. Své jméno tajila a nikdy ho neprozrazovala neznámým lidem. „To není pravda.“

„Lucy…“ Stál od ní necelého půl metru. V očích se mu objevil tentýž starostlivý výraz jako předtím. Stačilo by mu udělat ještě jeden krok vpřed a uškrtil by ji dřív, než by jí došlo, co se děje.

Neudělal to však. Jenom tam stál a tiskl si Bibli k hrudi. „Neboj se mě, prosím. Nemáš důvod ke strachu.“

„Co tady děláš?“

„Chci ti pomoct. Zachránit tě.“

„Nepotřebuju zachránit. Potřebuju peníze.“

„Už jsem ti řekl, že ti všechny potřebné peníze dám.“ Zastrčil si Bibli do podpaží a vytáhl peněženku. Viděla, že v ní má úhledně složené bankovky. Stovky. Vyndal je ven a rozevřel je do vějíře. „Chci se o tebe postarat. Nic jiného jsem nikdy nechtěl.“

Podívala se na peníze. Měl minimálně pět set, možná i víc. „Neznám tě,“ řekla roztřeseně.

„Ne, zatím ne.“

Lucy udělala krok vzad, ale přitom k muži potřebovala přiskočit, popadnout peníze a utéct. Pokud uhodl, co má v plánu, nedal to na sobě znát. Stál tam se stovkami dolarů, které v jeho obrovských rukách připomínaly poštovní známky, a nehýbal se. Ani nemluvil. Tolik peněz! Pět set dolarů. Za to by si mohla pronajmout pokoj v hotelu a několik měsíců, možná i rok nešlapat ulici.

Lucy pod zlomenými žebry prudce bušilo srdce. Nemohla se rozhodnout, zda má sebrat peníze a utíkat jako o život, nebo jenom utéct od svého života. Vlasy vzadu na krku se jí ježily a ruce se jí třásly. Na zádech pocítila horko. Na okamžik se domnívala, že nad Peachtree Plaza vychází slunce, zaplavuje ulici a zahřívá jí krk a ramena. Je to nějaké znamení shora? Přišla konečně spása?

Spása ne. Jenom peníze.

Přinutila se udělat krok kupředu a pak ještě jeden. „Chci vědět, kdo jsi,“ řekla nezřetelně.

Usmál se. „To je dobře, sestro.“

Lucy se přiměla jeho úsměv opětovat. Zavlnila rameny, aby vypadala mladší, roztomilejší a nevinnější. Vrhla se po bankovkách. Otočila se a chtěla utéct, ale její tělo sebou prudce trhlo vzad.

„Nebojuj se mnou.“ Sevřel jí zápěstí a polovina její paže zmizela v jeho dlani. „Stejně mi neutečeš.“

Lucy se přestala vzpouzet. Neměla na vybranou. Do krku jí vystřelovala ostrá bolest a hučelo jí v hlavě. Křuplo jí v ramenním kloubu. Přesto dál pevně svírala peníze a cítila, jak ji tvrdé bankovky škrábou do dlaně.

„Proč bažíš po životě v hříchu, sestro?“ zeptal se.

„Nevím.“ Lucy zakroutila hlavou a podívala se na zem. Vtáhla zpátky do nosu krev, která jí z něj kapala. Stisk mužovy ruky začal povolovat.

„Sestro…“

Lucy se mu vyškubla. Měla pocit, že si strhla kůži, jako by to byla rukavice. Běžela, jak mohla nejrychleji, bosými chodidly pleskala o chodník a zabírala pažemi ve vzduchu. Minula jeden blok domů a pak druhý. Otevřela ústa a zhluboka dýchala, až ji bolelo v hrudi. Měla zlámaná žebra, přeražený nos a vytlučené zuby, ale v ruce svírala peníze. Pět set dolarů na hotelový pokoj, na lístek na autobus. Znamenaly pro ni bezpečí. Veškeré háčko, které mohla zvládnout. Byla volná. Do hajzlu, konečně je volná!

Vtom jí někdo prudce trhl hlavou dozadu. Cítila, že jí vyrval chomáče vlasů i s kořínky. Kůže na hlavě se jí napínala k prasknutí. Její tělo dál letělo vpřed. Nohy jí vystřelily před tělo, až měla chodidla na stejné úrovni jako bradu, a pak dopadla zády na zem.

„Nebojuj se mnou,“ zopakoval muž. Obkročmo se na ni posadil a rukama jí sevřel hrdlo.

Lucy se ho snažila chytit za prsty, ale stisk nepovoloval. Z potrhané kůže na hlavě se jí řinula krev a tekla jí do očí, nosu a úst.

Nemohla křičet. Slepě před sebe napřáhla ruce a pokusila se zarýt mu nehty do očí. Nahmatala hrubou kůži na jeho tváři, ale pak ruce svěsila, protože už je neudržela ve vodorovné poloze. Když se zachvěla v křeči, zrychlil se mu dech. Po noze jí stékala teplá moč. Byl vzrušený. Lucy zachvátil pocit bezmoci. Za koho se bije? Komu záleží na tom, jestli je nějaká Lucy Bennettová živá nebo mrtvá? Možná, že Henry bude smutný, až se to dozví, ale její rodiče, její bývalé kamarádky a možná i paní Hendersonová nejspíš pocítí úlevu.

Konečně došlo k nevyhnutelnému.

Lucy zduřel jazyk v ústech a zamlžily se jí oči. Nemělo to smysl. V plicích jí nezbýval žádný vzduch a neokysličoval se jí mozek. Začínala se vzdávat a svaly jí ochabovaly. Dopadla temenem na chodník a podívala se vzhůru. Obloha byla neskutečně černá a hvězdy se proměnily v sotva viditelné tečky o velikosti špendlíkové hlavičky. Muž jí zíral do tváře a v očích měl tentýž ustaraný výraz jako předtím.

Tentokrát se usmíval.

 


Knihu Karin Slaughter Kriminálník si můžete v elektronické podobě pořídit na Palmknihách.