portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Kniha šílenství a léčby

Historický román z renesančních Benátek představuje neobvyklou hrdinku: mladou lékařku Gabriellu Mondini, jež svou profesi vykonává za podpory svého otce-lékaře a k nelibosti svých mužských kolegů. Pak ale její otec na jedné ze svých cest záhadně zmizí a Gabriella se jej vydá hledat. Na své dobrodružné pouti prochází soudobou Evropou a Středomořím, od Itálie přes Německo či Skotsko až po Maroko; jako vodítka jí slouží jen záhadné dopisy, které jí její otec občas posílá. Přinášíme ukázku. 

Kapitola 1

Boží dílo, nebo Ďáblovy pikle

Benátky, 1590

Cizokrajné značky a symboly psané nejednou rukou a v nejrůznějších jazycích na listu papíru skrývajícím otcův dopis mi prozradily, že jeho psaní putovalo jako zbloudilý vzkaz mnoha městy, jež navštívil. Od jeho poslední zprávy uplynul už téměř rok. Byl pryč již od srpna léta 1580.

Dopis mi toho dusivého červencového odpoledne podstrčila na stůl Olmina, kdysi má kojná a nyní moje služebná. Mohla zrovna tak vypustit zmiji, jež bez varování zaútočí. „Přečte-li si jej matka, překroutí ho na něco urážlivého bez ohledu na to, co se v něm píše,“ řekla jsem varovně a poklepávala psaním nervózně o dlaň. Stály jsme v zatemněné ložnici, pod oknem se přes skaliska hlučně přeléval letní příliv a ve vzduchu štípal hřejivý pach mořské vody. Ubohá mamá. Odjakživa si myslela, že svět se proti ní spiknul. Na štěstí se podle ní nedalo spoléhat. To ale platí i pro smutek, napadlo mě mlhavě. Nevyrůstá snad jedno z druhého? Naše Benátky například září na letním moři jako zázračné město, a když pak v zimě přijde vysoká voda, potopí se do pochmurnosti. A záplavy zase zplodí jaro. Jednou se moje rodiště možná ponoří do vln již navěky a zbude z něj jen ponurá siréna s vyhaslýma očima. A možná že ta voda na místě, kde jsme kdysi žili, přijde někomu krásná.

„Nedělejte si starosti, signorino Gabriello,“ přitiskla si Olmina ukazováček ke svému širokému venkovskému nosu na znamení, že umí uchovat tajemství. Když musela poslouchat pichlavé otázky mé matky, ztrácely její bleděmodré živé oči veškerou bystrost, teď se ale v tlumeném světle leskly.

„Nemyslím, že se jí po otci za posledních deset let kdy zastesklo.“

„Ach, signorino. Zdá se, že touží hrát roli vdovy…“

„Pravdu máš, milá Olmino. Jenže ani to se jí nedaří. Nejdřív by se musela vzdát svých vymožeností a tretek.“

Z matčiných pošetilých kratochvílí na mě však často dýchala smutná marnost. Co když se za nimi skrývá něco jiného? Mnohokrát jsem viděla, jak jí po tváři bezdůvodně přeběhl strach. Kdyby se stala vdovou, mohla by ho dávat najevo otevřeněji, i přesto, že by jeho příčina zůstala i nadále utajena.

„Pokud mě teď omluvíte,“ řekla Olmina, zavrtěla rukama v kapsách lněných sukní a přikývla, na hlavě vybledlý polorozpadlý šátek, zpoza nějž jí vykukovaly šedivé vlasy, „v umývárně na mě čeká kupa nádobí a pak si také dopřeji drobnou vymoženost: odpolední zdřímnutí.“ Zazubila se a odbelhala se po schodech dolů. Byla malé, ale sporé postavy a i ve středním věku zůstávala silná.

Zírala jsem na neotevřené psaní a přemýšlela, v kolika ohledech můj život za těch deset let, co je otec pryč, zakrněl. Jako doktorka jsem se sice těšila vzácné, třebaže omezené svobodě, už jsem ale nesnila o mnoha věcech, ani o cestách do vzdálených zemí. U nás v Benátkách říkáme, že svět chodí prosit o laskavost k našemu prahu, a tím jsem se utěšovala. Když jsem však dopis svírala v dlaních, viděla jsem před sebou vlídný, byť nepřítomný pohled otcových popelavě hnědých očí a jeho uhlově černý a karmínový šat a najednou ve mně promluvil hlas, který už tak dlouho mlčel. Dovolte mi doprovázet vás, papá. Nenechávejte mě tu.

Jeho poslední list přišel loni ze Skotska a otec v něm vyjádřil neurčitý úmysl cestovat dál na sever, aby tam získal mletý roh zobouna jednorožce, lék proti letargii. Nebo se možná vydá na jih, do parného podnebí Mauretánie či země Berberů, hledat bezoár, vzácný kámen, jenž vstřebává smutek a propůjčuje bláznovství svou moudrost. U všech dopisů, jež otec za uplynulé roky poslal, jsem žasla nad líčenými léky, nad bohatstvím, které jeho lékařská truhlička jistě obsahuje, a ze srdce jsem si přála uzřít je na vlastní oči a sama je získat. V otcových slovech se ale skrývalo něco, co jsem nedokázala zcela pojmenovat, i přesto, že se linula z mých úst tiše jako povzdech. Slova jako letargie, bezoár, smutek.

Rozlomila jsem červenou voskovou pečeť dopisu, jenž byl zcela jistě již několikrát otevřen, znak Mondiniů rozbit a poté znovu připevněn. Ve šmouze pod pečetí jsem rozeznala jméno města, Tübingen, ovšem nenapsala ho otcova ruka. Přišlo tedy psaní z Tübingenu, či ho tam omylem přeposlali nebo vrátili? Kolik cizinců jej asi četlo? Pátrali v něm po důkazu kacířství? Jistě byli zklamáni. Zatřásla jsem dopisem a na stole se rozvinul list zažloutlého papíru. Chyběly otcovy obvyklé zdvořilostní fráze a jeho nedbalý rukopis působil těžkopádně:

Gabriello,

snad ses mne zřekla či mne máš za mrtvého. Nedokáži ospravedlnit, k čemu došlo, o nic víc, než dokážu vysvětlit, jak tření podtrhává harmonický oběh sfér. Bylo by příliš snadné prohlásit to za Boží dílo nebo Ďáblovy pikle. Nevrátím se a pro tebe to tak bude lepší. Dávám nyní cele přednost samotě před společností druhých. Čas oslabuje mou vůli, a přesto se ze mne stal věčný poutník. Neklaď si to za vinu, jak máš ve zvyku. A především pro mne neposílej.

Prosinec

Tvůj otec, E. B. Mondini

Dlouze jsem vydechla. Polila mě horkost. Má modrá ložnice osvětlená skrze štěrbiny v zelených dřevěných žaluziích sice poskytovala chladnější útočiště než většina ostatních pokojů v naší vile na vodním kanále, já si ale připadala, jako bych hořela pod vodou.

Když jsem po nějaké chvíli psaní složila, ucítila jsem slabý závan růžového oleje, matčiny oblíbené voňavky. Přečetla si již otcova slova? Nebo ta silice přicestovala až z Mauretánie? Vstala jsem, vytáhla z živůtku klíček, zahřátý mým tělem, a přešla ke zdobené svatební truhle stojící v nohách mé postele. Kdysi byla určená pro mé věno, avšak nyní se v ní skrývaly balíčky otcových dopisů. Dala se otevřít jedině tím klíčkem. Otočila jsem jím v zámku a západka se rozletěla. Dopisy byly seřazeny podle data doručení, nikoli odeslání, jelikož poslední dobou nešlo poznat, kdy je otec napsal. Často přicházely krátce po sobě, přestože byly poslány z měst od sebe vzdálených, například z Almodóvaru a Edinburghu. Zapomněl prostě datum připsat? Někdy uvedl den a měsíc, ale už ne rok. Jindy napsal pouze „zima“. A protože otec dopisy svěřoval nejrůznějším poslům, od pověřenců knížete z rodu Thurn-Taxisů po kupce, poutníky a lékaře vracející se z cest za věděním, bylo zhola nemožné podle dne jejich doručení určit, kde se zrovna nachází. Jeho slova líčila zmatené putování Evropou a nakonec utichla – až do dnešního dne. Můj otec se stal hlasem minulosti. 

Šelestivý zvuk rychlých kroků za nedovřenými dveřmi mě upozornil na příchod matky. Přibouchla jsem truhlu, chvatně ji zamkla a klíček si neohrabaně zastrčila zpátky do živůtku. Má baculatá matka vypadala poněkud neupraveně. Okolo ramen jí povlával fialový převlečník s červeným lemováním a na nohou měla sešlapané trepky s dlouhou špičkou a mnoha módními průstřihy odhalujícími pod fialovou usní modrou barvu. Přistoupila těsně ke mně a upřela na mě své zelené oči.

„No? Tak co píše?“ Žluté vlasy s mléčně bílými kořínky jí padaly do obličeje.

Ustoupila jsem. „O čem to mluvíte?“

„Posel nechal u Olminy dopis.“ Mávla svýma hýčkanýma, bělostnýma rukama. „Šla jsem za ní a poslechla si za dveřmi jeden velice

rozkošný rozhovor.“

Svatá bohorodičko… „Je mi třicet roků, jsem doktorka a zasloužím si trochu soukromí a respektu.“ Hovořila jsem klidně, ruce jsem však svírala v pěst. Na matčinu nevrlost jsem byla zvyklá, tentokrát jsem ale v jejích slovech vycítila záchvěv paniky. Nechtěla být odvržena. Někdy jsem zapomínala, že otec neopustil jenom mne.

„Copak ten můj rozmařilý manžel píše? Přijede domů?“ zeptala se o něco ostřeji.

„Ne,“ odvětila jsem. „Zdá se naopak, že už se nikdy nevrátí.“

Pozvedla ruku, aby mne udeřila, nebo aby se chránila? Pak ji spustila k bokům. Její sklíčenost přešla na chvilku i na mne. Má matka, která se vždy tyčila do výše, se teď scvrkla jako ztrápené dítě. Zíraly jsme na sebe. Olmina stála na odpočívadle za matkou a z rukou jí ještě odkapávala voda. Přišla ke mně do ložnice, hned jak ten povyk zaslechla. Potřásla hlavou. „Pojďte, signoro Alessandro,“ zamumlala ve snaze ji uklidnit. Vzala ji za loket, ale matka ucukla. „Máš mokré ruce!“ osopila se na ni, protlačila se kolem ní a hlučně oddusala po schodech dolů.

 „Žijeme na vodě,“ řekla jsem po jejím odchodu, „a ona jančí kvůli jedné kapce.“

„To není jen vodou,“ pokrčila Olmina rameny. „Nedokáže snést ani dotek proudu, prostě sebemenší náznak změny. Ví-li toho člověk od samého začátku příliš mnoho, pak je pro něj jakákoli změna hrozbou.“

Vzpomněla jsem si na náhlý úpadek a skon matčina otce způsobený morovou ranou v roce 1575 a přikývla jsem. Nedostala jsem tehdy svolení se s dědečkem rozloučit, ačkoli mi bylo patnáct let, a byla jsem už tedy mladá žena. Otec ani matka si nepřáli, abych ho spatřila v tak znetvořeném stavu (u pacienta to na rozdíl od příbuzného nevadilo), a tudíž jsem o něm poněkud neobvykle uvažovala nejprve jako o zdravém a poté jako o mrtvém. Matka ale viděla jeho konec na vlastní oči a nikdy se přes to nepřenesla. Po jeho smrti o něm mezi námi nepadlo ani slovo. 

Olmina dodala: „Omlouvám se, signorino. Myslela jsem, že mě neviděla, když přijel posel.“ Usilovně si sušila ruce o flekatou hnědou svrchní sukni, jež se jí v pase skládala v záhyby.

„Ty za to nemůžeš,“ odvětila jsem. „Vzpomínáš si na signora Veneria lo Grato, Olmino? Celých jednapadesát let byl ženatý s jednou a tou samou prchlivou ženou. Asi ji chtěl svou dobrotou vyléčit z nedůvěry, nějak se mu to ale nedařilo. Pak se jednoho dne vydal na dlouhou procházku podél kanálu, a když se vrátil, postavil se pod schody a zakřičel. ‚Finito. Finito. Mám toho dost, slyšíš mě?‘ A opustil ji. Říká se, že se do jeho kroků vrátilo jaro.“

Usmála se a pravila: „Jistě. Aspoň měla jeho bezdůvodně zahořklá žena proč být zahořklá. Signor lo Grato teď prý žije o samotě na jednom z vnějších ostrovů. Hm, jako mladík byl tak pohledný, ta pěkná lýtka a stehna…“

Olmina přistoupila blíž a objala mě. „Jejích záchvatů si nevšímejte. Skřehotá stejně často jako hejno vran, jak by řekl Lorenzo.“ Lorenzo byl Olminin manžel a podobné poznámky si obvykle nechával pro sebe. Pousmála jsem se nad jeho pošetilostí. Kéž by to bylo tak prosté.

Chvíli před tím, než Olmina později toho dne uvedla na dvůr hosta z lékařského cechu, mě probudilo večerní vyzvánění rozléhající se po celých Benátkách. První zvonice udala tón, poté se k ní v trošku jiné výšce připojila další a nato následovaly ostatní, dokud se vzduch nechvěl zvučným hřmotem, jenž mi z hlavy vyzvonil veškeré vyčerpání. Má knížka poezie od Veroniky Franco ležela na lavičce otevřená na straně s touto pasáží: Ctnost ale nedlí v síle těla, nýbrž ve svěžesti duše a v mysli, jež nám dává poznat všechny věci. Napřímila jsem se na lavičce na dvoře, kde jsem dřímala, a rozhrnula nízké větve pomerančovníku. A tam stál, dottore Orazio di Zirondi. Na jeho velkém pupku bylo patrno bohatství. Prohlédla jsem si jeho černý šat, řetězy ze zlata a stříbra a prsteny na těstovité ruce. Stáhla jsem si vlasy zpátky do síťky, z níž vypadly, i tak jsem ale jistě vypadala neupraveně. Koutkem oka jsem spatřila matku, jak sedí ve stínu zdi a ovívá se nad krajkovými listy routy.

„Á, tady jste, signorino Mondiniová,“ řekl a zlehka se uklonil mým směrem. Jeho kulatý obličej připomínal špatně uhnětený bochník.

„Pojďte a posaďte se, drahý dottore. Olmina nám přinese trochu vody s citronem,“ pravila matka. „Gabriello, smíš si k nám přisednout.“

„Děkuji, signoro, to je od vás velice milé, ale přišel jsem s vaší dcerou probrat jistou záležitost, oznámení lékařského cechu. Pak vás musím s lítostí zase opustit.“

Matka sklapla vějíř.

Vstala jsem a otočila se k doktorovi. „Copak mi naši dobří lékaři vzkazují?“

„Drahá signorino…“

„Můžete mi říkat dottore Mondiniová.“

„To po mně nemůžete žádat, má drahá. Pouze váš otec smí být titulován dottore.“

„Ach tak.“ Začínala jsem tušit, proč za mnou poslali dottore Zirondiho, a ne mého přítele, dottore Camazarina. „Cítím ve vzduchu

nějaké spiknutí.“

 „Gabriello! K nezdvořilému chování jsem tě rozhodně nevedla!“ ozvala se matka. „Omluvte ji prosím, dottore Zirondi.“ Vykročila k němu a jemně mu sáhla na rukáv.

Povzdechl si a přimhouřil oči. Nejistě přelétl pohledem ode mě k matce, jako by se snažil pochopit, co za odvěkou bitvu to přerušil. Pak pokračoval: „Jelikož od odjezdu vašeho otce z tohoto poklidného města uplynulo již deset let a nikdo o něm za poslední dva roky neslyšel… nemůže cech… rada cechu lékařů vás nemůže nadále považovat za členku, když nejste pod vedením svého otce. Trpěli jsme to příliš dlouho. Ženy lékařky do svých řad nepřijímáme, jak sama dobře víte. Je mi to líto. I cechu je to líto. Jedná se ale o příkaz rady.“ Vysekl mi poklonu, na matku pokorně kývl a omluvil se z naší společnosti.

„Počkejte!“ vykřikla jsem. „A co bude s těmi ženami, s mými pacientkami?“ Chladně na mě pohlédl.

„O ty bude postaráno, signorino. Zapomněla jste snad, kolik vynikajících doktorů zde v Benátkách máme?“

I přesto, že mi cech po otcově odjezdu dovolil ošetřovat pouze ženy a pak mi zakázal účastnit se jeho shromáždění, nevěřila jsem, že by mě mohli vyhnat úplně. Vzpomněla jsem si na jednu mladou kurtizánu, která je již pátým měsícem v naději a krvácí (kdo jí v těhotenství poslouží, aniž by ji zavrhoval za její živnost, k čemuž má mnoho doktorů mužů sklony?), a na tu stařenu trpící vleklým katarem a opileckým manželem, jenž odmítá platit za její bylinky. Snažila jsem se znít vyrovnaně a zachovat klid. „Všichni jsou to ale muži. A většina žen dává přednost lékařce. Vy sám, pane, byste jistě byl raději, aby se o vaši manželku starala žena, a ne nějaký dotěrný muž, i kdyby to byl sebevětší odborník?“

Zirondi si povzdechl. „Má manželka se těší výbornému zdraví a v případě nemoci bych se o ni postaral sám.“

„A co ty ženy, které nemají za manžela doktora, které někdy bývají…“ odmlčela jsem se, „vyšetřovány až moc, pokud mi rozumíte?“

Střelil po mně pohledem plným znechucení. „Urážíte mé kolegy, signorino. Tohle nehodlám dál poslouchat. Přeji vám oběma hezký den,“ řekl a kvapně odkráčel ze dvora. Po chvíli se matka otočila a podívala se na mě. „Vidíš?“ řekla tiše a roztáhla vějíř. „Za to může tvá drzost.“

Nevydržela jsem se na ni dívat, protože bych určitě řekla něco, čeho bych později litovala, čím bych znovu zažehla naši starou rozepři ohledně mého rozhodnutí pracovat jako lékařka. Jak jen matka milovala chuť hádky! Raději jsem tedy napochodovala do kuchyně, kde Olmina krájela u stolu cibuli. Hned jak mě uviděla, upustila nůž. „Pojď na procházku,“ řekla jsem jí. Chvatně si přes ramena přehodila šál a vzala mě pod paží. Cestou z domu jsme minuly matku, ještě pořád se na dvorku ovívala. Procházely jsme se po kluzkých mokrých kamenech na břehu moře, dokud nás noc nezahnala zpátky domů. Když jsem se vrátila do ložnice, zas a znovu jsem pročítala otcovo psaní. Ne, chtěla jsem mu říct, nebude pro mě lepší, pokud se nevrátíte. Přijdu o své povolání. A ani pro vás to nebude lepší. Bylo mi totiž jasné, že se něco děje. Čas oslabuje mou vůli, a přesto se ze mne stal věčný poutník. A především pro mne neposílej. Jako by to ani nebyla slova mého otce. 

Nepošlu pro vás, otče, rozhodla jsem se toho večera. Přijedu za vámi sama.