portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Hugo a jeho velký objev

Hugo a jeho velký objev u nás vychází již po druhé. Poprvé příběh spisovatele a ilustrátora Briana Selznicka vydalo nakladatelství Fragment, s filmovým přepisem Martina Scorceseho práva zakoupilo vydavatelství Mladá fronta. To knihu opatřilo nejen filmovou obálkou, ale také novým překladem. Čím je kniha, oceněná v roce 2008 medailí za nejlepší americkou dětskou knížku, tak výjimečná? Jednak spojením ilustrací a textu. Obrázků je v knize sto padesát osm a děj (do)vyprávějí částečně po svém.

Pozoruhodný je ale i příběh, kterým Selznick vzdal poctu nejen dokonalosti starých strojů, ale především filmovému umění. K celé zápletce ho totiž inspiroval osud průkopníka stříbrného plátna Georgesa Méliese (1861-1938), který se nedokázal přizpůsobit trhu a rychlému vývoji filmů a nakonec skončil jako prodavač v jednom pařížském krámku...

ZLODĚJ

Brian Selznick - Hugo a jeho velký objev - ilustrace 01Ze skrýše za hodinami viděl Hugo všechno. Nervózně žmoulal v kapse zápisník a snažil se přimět k trpělivosti.

Starý muž ze stánku s hračkami se právě hádal s dívkou. Byla asi stejně stará jako Hugo a chlapec ji často vídal, jak s knihou v podpaží vchází do stánku a mizí za pultem.

Stařík dnes vypadal rozrušeně. Přišel snad na to, že mu chybí některé hračky? No, s tím už se teď nedalo nic dělat.

Hugo ty hračky potřeboval.

Stařík s dívkou se ještě chvíli dohadovali, pak děvče zaklaplo knihu a uteklo.

 

Naštěstí stařík po chvíli zkřížil ruce na prsou a zavřel oči. Hugo se proplížil skrz zdi, prolezl větrákem ven do haly a zamířil ke stánku s hračkami. Když dorazil, prsty ještě jednou nervózně přejel zápisník a potom vzal do ruky natahovací hračku, na kterou měl spadeno.

Najednou se ale za pultem něco pohnulo a spící stařík byl rázem na nohou. Než stačil Hugo vzít nohy na ramena, popadl ho muž za paži.

Modrá natahovací myška vypadla Hugovi z ruky, přeskočila přes pult a s křupnutím dopadla na zem.

„Zloděj! Zloděj!" ječel starý muž do prázdné haly. „Zavolejte někdo přednostu stanice!"

Jak Hugo zaslechl zmínku o přednostovi stanice, zpanikařil. Snažil se vykroutit a dostat se pryč, ale stařík ho svíral pevně a nehodlal ho jen tak pustit.

„Konečně jsem tě dostal. Vyndej všechno z kapes."

Hugo zavrčel jako pes. Měl na sebe vztek, že se nechal takhle chytit.

Starý muž ho stiskl o něco pevnějši, takže Hugo stál prakticky na špičkách.

„Au, to bolí!"

„Vyndej všechno z kapes!"

Hugo neochotně vytahoval z kapes jeden po druhém desítky nejrůznějších předmětů: šroubky a hřebíčky, kusy kovu, ozubená soukolí, zmačkané karty, drobné součástky hodinových strojků, čepy a kolečka. Pak vytáhl také pomačkanou krabičku zápalek a pár malých svíček.

„Máš ještě jednu kapsu..." podotkl stařík.

„V té nic není."

„Tak ji obrať naruby."

„Nic vašeho u sebe nemám. Pusťte mě."

„Kde je ten přednosta stanice?" zařval zase mužík do nádražní haly. „Proč tu nikdy není, když ho člověk potřebuje?"

Hugo věděl, že kdyby se na konci haly objevil přednosta stanice v zelené uniformě, bylo by po všem. Urputně proto se staříkem zápasil, ale marně. Nakonec třesoucí se rukou sáhl do kapsy a vytáhl z ní malý, ohmataný notýsek v kartonových deskách. Byly ohlazené, až se leskly.

Starý muž, který stále Huga držel za paži, mu notýsek vyškubl, položil ho stranou, aby na něj chlapec nedosáhl, a začal v něm listovat. Jedna stránka ho zaujala.

 

„Vraťte mi to! Je to moje!" křičel Hugo.

„Přízraky..." zamumlal si stařík pod vousy. „Já věděl, že mě tu jednou najdou." Zavřel notýsek. Výrazy v jeho tváři se rychle střídaly, přecházely ze strachu do smutku a pak do vzteku. „Co jsi zač, kluku? Ty obrázky jsi kreslil ty?"

Hugo neodpověděl.

„Povídám, ty obrázky jsi kreslil ty?"

Hugo znovu zavrčel a uplivl si.

„Komu jsi ten zápisník ukradl?"

„Neukradl jsem ho."

Stařík zamručel a konečně Huga pustil. „Tak mě nech na pokoji! Drž se ode mě a mého stánku co nejdál."

Hugo si promnul paži, o krok ustoupil a omylem rozšlápl natahovací myšku, kterou předtím upustil.

Starý muž se při křupavém zvuku rozbíjené hračky otřásl.

Hugo posbíral polámané kousky a položil je na pult. „Bez svého zápisníku neodejdu."

„Teď už to není tvůj zápisník. Je můj a já si s ním budu dělat, co chci." Stařík zamával ve vzduchu Hugovými sirkami. „Možná ho spálím!"

„To ne!"

Stařík posbíral obsah Hugových kapes, včetně notýsku. Položil je na kapesník, zavázal a přikryl dlaněmi. „Pověz mi něco o těch kresbách. Kdo je dělal?"

Hugo neřekl nic.

Stařík udeřil pěstí do pultu, až se hračky rozkývaly. „Vypadni odsud, ty zloději mrňavá!"

„Vy jste zloděj!" zařval na něj Hugo, otočil se a utíkal pryč.

Starý muž za ním ještě něco křičel, ale Hugo slyšel jen zvuk vlastních bot odrážející se ozvěnou od nádražních zdí.

2
HODINY

Brian Selznick - Hugo a jeho velký objev - ilustrace 02Hugo přeběhl halu a zalezl zpátky do kovového větráku ve stěně. Na chvíli se zastavil. Vzduch tu byl chladný a vlhký. Temné chodbičky spoře osvětlovalo pár neduživých žárovek.

 

Hugo otevřel dveře a vstoupil.

Nad stropem hlavní čekárny se ukrývalo několik bytů postavených pro lidi, kteří před mnoha lety nádraží provozovali. Většina z nich byla opuštěná. Jen jeden se stále ještě používal.

Špinavým střešním oknem sem pronikala trocha slunečního světla. Hugo přelétl očima dlouhé řady nádob naplněných součástkami hraček, které ukradl ze stánku za posledních pár měsíců. Nádoby stály na policích vyrobených z očištěných prken, která našel mezi zdmi nádraží. Pod rozviklanou postelí byla vyrovnaná hromada Hugových kreseb. Na zaprášeném lodním kufru ležel balíček karet. Na stolku opodál se vršily obálky – strýcovy neproplacené výplatní šeky – kterých týden co týden přibývalo.

Hugo si otřel oči a popadl kbelík s nářadím. Nacpal si do kapes další sirky a svíčky a dal se do práce.

Jako obvykle zamířil nejprve k velikým skleněným hodinám na střeše, protože k nim se lezlo nejhůř. Vypadaly jako obří kulatá okna shlížející na město, jedno na sever a druhé na jih. Aby se k nim dostal, musel se Hugo vyškrábat po dlouhém tmavém schodišti, pak vylézt po žebříku až ke stropu a protáhnout se otvorem nahoru. Přes den ho vždycky chvíli pálily oči z toho přívalu světla pronikajícího skrz sklo. Motory a soukolí těch hodin byly největší na celém nádraží a Hugo měl často strach, že mu v nich zůstane ruka.

V rohu místnosti visela na lanech obrovská závaží, která udržovala hodiny v chodu. Hugo zkontroloval čas na skleněných hodinách s časem na strýčkových vlakových hodinkách, které měl uložené u nářadí a každé ráno je pečlivě natahoval. Potom dlouze a pozorně prohlédl celý mechanismus a na každou hřídel kápl pár kapek oleje z olejničky. Naklonil hlavu na stranu, zaposlouchal se do tikotu hodin a počkal, dokud si nebyl jistý, že jdou tak, jak mají.

Jakmile skončil s hodinami na střeše, slezl po žebříku a dlouhém schodišti zpátky dolů. Procházel temnými chodbičkami a kontroloval všechny ostatní hodiny na nádraží; byly vyrobeny z mosazi a ke všem byl přístup z vnitřní strany zdí.

Hugo zapálil svíčky, aby lépe viděl, a pustil se do hodin, které visely nad pokladnami. I ty měly jako všechny ostatní závaží, ale mnohem menší, zapuštěné do podlahy.

Hugo do zadní části stroje zasunul kliku a vší silou jí otáčel, kam až to šlo.

 

Potom se ujistil, že se hřídele a páčky správně otáčejí, a zkontroloval správný čas na miniaturním ciferníku na zadní straně strojku. Tajnými chodbičkami pokračoval k řadě hodin umístěných do kruhu kolem nástupišť a dál k menším hodinám, které svými předními stranami ukazovaly čas v kancelářích, včetně kanceláře přednosty stanice. Když se Hugo podíval skrz čísla na ciferníku, viděl na stůl a na mříže od malého vězení v zadním rohu místnosti, které čekalo na zločince dopadené na nádraží při činu. Hugo už za nimi viděl zavřené muže i ženy, a párkrát dokonce i chlapce v jeho věku s očima zarudlýma od pláče. Nakonec byl každý z nich vždy propuštěn a Hugo už je víckrát nespatřil.

Od kanceláří se Hugo vydal dlouhým, skrytým tunelem k zadní části hodin naproti stánku s hračkami. Tolik si přál tyhle hodiny vynechat, ale věděl, že nesmí. Nakoukl skrz číslice a sledoval starého muže, jak sedí ve stánku na konci haly a probírá se stránkami Hugova zápisníku. Hugo měl chuť nahlas vykřiknout, ale neudělal to. Zakápl hodinový stroj olejem a pozorně se zaposlouchal do jeho tikotu. Poznal, že ještě další den dva nebudou hodiny potřebovat natáhnout, a tak pokračoval v obchůzce, dokud se nepostaral o všechny sedmadvacatery hodiny na nádraží, přesně, jak ho to naučil strýček.