portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Andělíčkář

Čtenáři milovaný a kritikou opěvovaný britský spisovatel Nick Harkaway se českému publiku poprvé představuje ve strhujícím akčně-špionážním thrilleru, sžíravě jedovaté historce z prostředí londýnského organizovaného zločinu a zběsile absurdní fantastické komedii v jednom – podnětném a přitom zábavném vyprávění o gangsterském synkovi a penzionované tajné agentce, které okolnosti svedou dohromady, aby společně zachránili svět. My vám z něj teď přinášíme ukázku.

Gangster je muž velkého města,
mluví jeho řečí a zná jeho taje,
zná jeho podivínské a nečestné způsoby
i jeho strašlivou opovážlivost,
svůj život nese v rukou jako poutač,
jako kyj.

Robert Warshow

Cvokatění;
mezi kraječkami a parádou;
žádná obyčejná hrací skříňka.

Edie Banisterová si připadá jako kráva. Navíc si je vědoma hříchu. Nikoli, žel, tělesného, ale niterného. Dopustila se prohřešku vůči Joshuovi Josephu Sporkovi. Vlastně na něj ušila kolosální boudu, byť pro dobro lidstva a v zájmu zlepšení lidské rasy. Namlouvala si, že v tom není nic osobního. že takhle je to nejlepší. Teď, když pozoruje toho mechanického vojáčka, kterého tak zručně opravil, a vybavuje si potlačené zklamání v jeho tváři, když zjistil, že je to vše, co mu hodlá ukázat, si připadá hanebně. Je si stále jistější, že něco v ní chová zášť déle, než je J. Joseph Spork naživu, a zvolilo tuto metodu, aby se domohlo pomsty. Povinnost, láska, idealismus a schválnost odbavené všechny najednou. Popatří na svou duši a shledá ji neuspokojivou.

„Do pytle," prohodí k Bastionovi. Pes k ní vzhlédne svými růžovými skleněnkami a popotáhne. Věří, že v jeho útrpném výrazu rozeznává přitakání, možná i podporu, ale také by to mohly být větry. Pokud ano, jistě se to brzy dozví.

„Do pytle pytloucího," pokračuje. Zvedne mechanického vojáčka a vrátí ho do kazety, aniž by se na něj třeba jen podívala. Teď už je pozdě přepřahat. Je dokonáno. Kola se roztočila. Edie Banisterová, věk devadesát let, věrná stoupenkyně stávajícího řádu, zmáčkla tlačítko spouštějící revoluci. Znovu si povzdechne. Je zvláštní být superpadouškou a navíc v jejím věku.


V duchu si musí připustit, že možná zešílela. Nicméně pokud tomu tak je, pak jde o nelítostné jasnozřivé šílenství zcela odlišné od toho, v jaké by dáma mohla doufat. Nemá o kolečko míň, nestraší jí ve věži, ani ji nepostihl žádný z těch příjemnějších druhů šílenství, jaké pozorovala u svých vrstevníků. Spíš se zcvokatěla, když už. Zkusí si, jak by k ní ten výraz seděl; je v něm něco pohoršlivého a znaveného.

Ano, Edie Banisterová se zcvokla. Jde o velice britský typ cvokatění, který nezahrnuje ani tak křik jako spíš náhlé a naprosté převrácení celoživotního vnímání. I když, po pravdě řečeno, ‚náhlé' není tak docela přesný výraz. Docházelo k tomu postupně a vlastně i dobrovolně. Absolvovala korespondenční kurz cvokatění. Cvokatěla tak dlouho, až se zcvokla.

„Důvěřovala jsem vám všem, že se zachováte správně," vyčítá padesáti letům vlád, jež v duchu vidí pokorně vyrovnané před sebou, „věřila jsem, že to dokážete. A vy!" dodá k voličstvu, „vy líní, úplatní, sebeobelhávající ... jejej, kdybyste byli moje děti, já bych vás ..." Jenže tohle ji samotnou umlčí. Nikdo z nich není její dítě. Kdepak Edie Banisterová a synové či dcery. Jen Bastion a zašlá láska člověka, jehož důvěru zrazovala po polovinu lidského života. Zrazovala ve jménu stability a bezpečí. Několik desetiletí klidu, říkala si tehdy, a svět se sám od sebe srovná.

Jenže místo toho se všechno zhatilo. Marš pokroku se na své cestě vpřed zatoulal do tmavé uličky, v níž ho přepadli lupiči. Berlínská zeď a Vietnam, rwandská genocida, Dvojčata, Camp Delta, sebevražedné pumové útoky a globální oteplování, dokonce i podělaný Vaughn Parry, ta malá předměstská noční můra, která bydlela hned za rohem a která zabíjela a zabíjela a nikdo se o tom nedozvěděl, protože se to nikdo neobtěžoval zjistit. Edie Banisterová věnovala svou loajalitu prázdnému trůnu. Žádný pokrok se nekonal. Žádná stabilita. Byla to jen otázka toho, zda k tomu všemu dochází dostatečně daleko.

Ta parryovská záležitost učinila přítrž její pohodlné jistotě. Podle novin to začalo novými parcelami v jakémsi středně odlehlém městečku jménem Redbury. Městský úřad konečně vydoloval z kapsy hotovost a odkoupil travnatý úsek původně náležící k železniční vlečce, za vlády Thatcherové odprodaný, aby se tu vybudovaly byty a garsonky pro bohaté zájemce, kteří se nikdy nedostavili. Na přetřes došel veletrh zeleniny a organické potraviny pro obec a pocit sounáležitosti a všech těch ostatních věcí, které už Británie zrušila, protože finance byly levnější, rychlejší a trh s bydlením vydělával peníze sám od sebe. A pak obrátili první lopatu hlíny a všechno to skončilo dřív, než začalo. Rozšklebená mrtvola zabalená do skotského plédu, pak další a další, a městys Redbury měl svého vlastního sériového vraha. 

Edie si nemohla nevšimnout, že když Vaughn Parry umučí vězně a jeho tělo zakope patnáct centimetrů hluboko do písčité půdy, mají ho za nestvůru, ale když se totéž děje na příkaz její vlastní vlády v nějakém sklepení za mořem, je to nemilá nutnost.

A možná taky je. Ale jestli ano, tak se svět, v němž je něco takového nutné, může jít bodnout.

Nějaký čas pak chodívala každý večer venčit Bastiona, přičemž brouzdala ulicemi a vzhlížela k domům a kancelářím města, o němž si už nebyla jistá, zda je poznává. Šílená stará Edie se svým slepým psem, bok po boku kráčejí mlžným Londýnem. Ano. Šílená nebo spíše šíleně naštvaná. A Edie Banisterová jako jediná v obsáhlé encyklopedii dopisů zaslaných rozhořčenými diváky disponovala mocí změnit vše, co ji pobuřovalo. Přivodit tajemnou změnu, jejíž přesnou povahu nechápala, nicméně její původce se dušoval, že otřese světem a rozjasní tisíciletou temnotu. Dar, který věda poskytne světu hrůzy.

 

V úterý večer, s vysíláním stanice BBC World Service (která má být brzy zrušena) v pozadí, sáhla po peru a kusu papíru a načrtla si vývojový diagram své osobní revoluce. Předmět, který je třeba získat, a muž, který jej vloží tam, kam patří. K tomu bude zapotřebí převleků, padělků ... ale ne zase tolika. Bude to spíš podfuk než tajná operace. Vše samozřejmě zprostředkovaně, protože by to mohlo mít následky a protože její jméno by stále ještě mohlo spustit poplach v kruzích, které musejí setrvat alespoň nějakou chvíli v nevědomosti.

A teď, zatímco se dívá na navštívenku Joea Sporka a hladí svého slepého psa, přemýšlí o těch následcích a připadá si jako kráva. Vlákala mladého Sporka do motanice hrozitánských rozměrů. Bylo to nutné, byť nevkusné, a jemu se nakonec nic nestane. Až se to pořádně prošetří, ukáže se, že v tom figuroval jako hejl. 

Jestli se to bude pořádně prošetřovat. Jestli si s tím dají tu práci. Jestli nebudou potřebovat obětního beránka pro noviny s jednoslabičným názvem. Jestli budou mít velkorysou náladu. A zase to slovo: ‚nutnost'. Kouzelné slůvko omlouvající mnoho různých hříchů, jež ve skutečnosti neznamená nic než ‚tenhle způsob je snazší než ten druhý'.

Teď už stačí jen uvelebit se, přihlížet a myslet na to, že vyrovnala svůj dluh a přispěla ke změně. Nehrozí, že by se mu stalo něco opravdu vážného. Všichni ti staří duchové už určitě odpočívají v pokoji.

Tak proč, když už se před několika týdny rozhodla, že ho využije coby položku číslo dvě, ho sem od té doby vláčela, aby se mořil s krámy? Poznávala ho blíž a zjišťovala, že je milý a trošku mimo?

Zcela bezdůvodně. Až na to, že si připadá, jak už bylo zmíněno, jako kráva. Kráva, kráva, kráva.

A upřímně řečeno ... bylo to vůbec nutné? Možná ano. Je docela dobře možné, že právě on je nyní tím jediným kvalifikovaným ke splnění požadovaného úkolu. Jestli se od dědečka něco naučil. Jestli dával pozor. Jestli se vyskytnou komplikace, s nimiž by si neporadil žádný alespoň trochu šikovný hodinář. Jestli, jestli, jestli. Je si vědoma, že tyhle argumenty už někdy slyšela, a to z bojácných úst dnešních politiků.

Upře zrak na svůj odraz na stolní desce a zamyslí se. Joshua Joseph Spork, vnuk její největší životní lásky, byť očividně ne její vlastní. Důkaz její nedostatečnosti. Je možné, že ho do palebné dráhy nastrčila naschvál? Její odraz se jí odmítá podívat do očí. „Bůůů," řekne Edie Banisterová.

Takže teď, když se zachovala jako zlá víla kmotřička, bude muset hrát i tu hodnou a dohlédnout na něj.

Zjišťuje, že ji to rozhodnutí rozveselilo. Cha. Cha! Držte si klobouky, panstvo, a vy se nedívejte, růžovolící dámy v hadrovitých maminkovských šatech. Banisterová se vrací! A tentokrát v čele útoku!

Bastion k ní vzhlédne a pomalu se vyškrábe na nohy. Vzápětí se k ní obrátí zády a zuřivě zavrčí, načež se ohlédne a dožaduje se pochvaly.

„Ano, broučku," odpoví Edie, „ty a já proti celému světu." V tu chvíli zaslechne sykot nádechu a její rozjásanost znenadání vystřídá velmi, velmi vážná nálada. Není ve svém bytě sama.

 

Edie Banisterová otevře dveře ložnice a spatří trojici mužů, z nichž prostřední je velmi rozložitý, jak postávají v jejím obývacím pokoji v pózách nasvědčujících, že je její příchod zastihl neočekávaně. Na sobě mají pevné boty a nudné, bezvýrazné oblečení. Ten hřmotný nese kladivo, které volně svírá v levičce, a vršek teplákové soupravy se mu pod levou paží boulí. Má malý nos připomínající lyžařský můstek, výsledek rekonstruktivní operace, který v jeho masivní tváři vypadá hloupě. Levé i pravé křídlo je mladší. Hajzlové v záběhu. Edie přepne na automat. Bojové postavení, ty stará krávo, proletí jí hlavou, tihle hoši usilují o tvůj konec. Už je pozdě tomu všemu zabránit. Je dokonáno. Ta poslední schůzka s Joem Sporkem se uskutečnila kvůli jejímu svědomí, ne jako součást jejího záludného plánu. Ten se rozběhl už o několik dní dříve, ó ano, a nepřímo. Tohle je důsledek, nikoli prevence. Ale mohli by tě stihnout odklidit z obrazu, to tedy ano. Takže. 

Věnuje jim úsměv trhlé stařenky.

„Božíčku, že jste mě ale vylekali. Vy budete určitě pan Big–", no jasně, Edie, to se ti fakt povedlo: pan Velký, protože je velký, a tolik lidí má přece příjmení ve formě přídavného jména. Koukej se z toho vyhrabat, ať neklopýtneš hned na začátku, „–landry z městského úřadu. To jsem ráda, že vás slečna Hamptonová pustila dál, moc mě mrzí, že jdu tak pozdě!" A je to. Každou chvíli mají přijít další lidé a já jsem si vás s nimi spletla. Snad abyste se radši vrátili později, což? Abyste mě mohli dorazit v klidu.

Nově pokřtěný pan Biglandry zaváhá. Edie k němu vesele přistoupí s nataženou rukou a on udělá pohyb, jako by se jí chtěl chopit. Edie nemá v úmyslu se ho dotknout, kdepak, a riskovat objetí od mládence s tak širokými rameny. I když zamlada bychom si výstup na takovou horu mohli užít, že? Ó ano, a jak. „Ale kde je mé vychování?" Odtáhne ruku. Hajzlové junioři už se rozestupují, aby jí odřízli ústupovou trasu. Jen si skočím pro mléko, drahoušci, abych vám mohla udělat čaj, ano? Ha! Přelomili by mě vedví. Opatrně, opatrně, ty stará krávo. K cíli ti ještě zbývá dlouhá cesta a ne moc času. Operační cíl: únik. Nic víc. Takže. „Postavím vodu a vy byste zatím mohli odsunout nábytek, co vy na to? Už jsem na to bohužel moc stará, zkoušela jsem to, ale tělo je slabé. Ne jako to vaše, pane Biglandry. A kdo jsou tihle dva?"

Hajzl junior A natáhne ruku, když na něm spočine její pohled, a zamumlá „James". Evidentně se tak nejmenuje, ale Hajzl junior B a pan Biglandry na něj civí, jako by si právě spustil kalhoty. Cha! Řekla bych, že mladý Jimmy právě propadl ze zkoušky, a dobře mu tak. Hádám, že pan Biglandry si ho pak zavolá na slovíčko ohledně konverzace s obětí. „Dobrý den!" zamává na něj Edie připitoměle. „A vy budete Biglandry mladší, podoba se nezapře! George, že ano?" Oba jste chladní zabijáci, to ano, jenže on je ruměný starý lump a na tobě je něco maďarsky bledého, Georgíku, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tvůj taťka byl u ÁVH, kdepak, ani trochu, a podle všeho moula jako ty. Usměje se ještě oslnivěji. „Mohl byste zašoupnout zástrčku, prosím vás? Průvan někdy lomcuje dveřmi a mě to vždycky vyleká." George Biglandry střelí pohledem po Taťkovi a Taťka přikývne. Edie proklouzne do kuchyně – nože, válečky, mikrovlnná trouba (už se vidí, jak blokuje dvířka, aby se nedovřela, a hrozí jim uvařením, zatímco zapnutý přístroj za ní pípá s modrým neonovým obrázkem kuřete na displeji), ne, ne a ne. Edie Banisterová ví, kam má namířeno. Stisknout tlačítko na varné konvici. Teď ji od ní budou muset odtrhnout, a ne že ne. Nikdo nechce při vraždění stařenek skončit s horkou vodou v klíně. Mohlo by dojít k trvalému poškození. Edie povolá svou první tajnou zbraň.

„Bastione! Miláčku? Bastione? Maminka pro tebe má sousto koláče, no ano, jejej, no to víš, že jo!" A kéž je dobrotivý Bůh milostiv vašim duším.

Koláčová hodina ještě nenastala. Bastion to ví. Rovněž si je vědom toho, že to ví i Edie. Už dávno si ujasnili, že mezi patnáctou a jednadvacátou hodinou smí být vyrušován pouze v nouzi nejkrajnější nebo v případě, že jde o steak. Ten by měl být ohřátý v kastrůlku a rozplývat se na jazyku. Nouze nejkrajnější musí mít naléhavější ráz – požár, zemětřesení, déšť žab, příchod kočky do domu. Koláč v tom rozhodně nefiguruje. Bastionův odpolední spánek je posvátný.

„Bastione?" Rozhlédne se kolem. Pes je samozřejmě v ložnici, v nohou postele, odkud se hne jen kolem druhé, aby vyšel na balkon a močil na kolemjdoucí záškoláky. Edie se usměje na pana Biglandryho, který už se chystá vsunout mezi ni a varnou konvici. James a George jsou pořád ještě v obýváku. Edie naznačí výpad po konvici, Biglandry sebou trochu trhne a přimhouří oči. Edie ho obdaří maličko vlčím úšklebkem, jaký si mohou vyměnit dva profíci. Oplatí jí pohled s kamenným výrazem. Ediina ruka spočine na Russellu Hobbsovi. „Byl byste tak laskav?" Myslíš si, že už finišujeme. Vždyť jsme sotva začali. Chceš ji? Tuhle konvici? Mám ji po tobě hodit? Ale ještě jsou tu kluci, kteří by určitě rádi vypomáhali při mém oddělávání. Tohle kolo ti přenechám. Jenže Edie dobře ví a panu Biglandrymu to málem dojde taky, že s konvicí ve skutečnosti neplánovala nic jiného. Protáhne se kolem něj, zatímco on se chápe vroucí vody. Otevře dveře do ložnice a Bastion vyrazí ven celý naježený. Nejdřív spatří George, po němž se s vrčením okamžitě vyřítí a začne mu chňapat po kotnících. Kdo je tento muž, jenž přichází rušit mou dřímotu? Běda tobě, kdož ve své nerozvážnosti ponecháváš kotníky v mém dosahu. Hle! Nevzdálíš se, dokud tě nezkrátím o nohu, to ti slibuji ...

„Ale Bastione, drahoušku, fuj!" pronese Edie očividně pokryteckým tónem a věnuje široký úsměv Georgeovi, který se v odpověď zamračí a ohlédne se po šéfovi. Jenže to už je Edie v pohybu. Jste moc pomalí, hoši, a moc daleko. Bastion, nevítaný spoluhráč, zjevně dochází k závěru, že James má lepší nohy. Vystartuje po nich a po jeho jediném pevném zubu zůstane v Jamesově lýtku ošklivá díra. To musí určitě pěkně bolet, uvažuje Edie, když James zanadává. Ožene se po psovi nohou, ale Bastion tuhle hru dobře zná a už se uchytil na té druhé. James by musel nakopnout sám sebe a jen málokdo ... kdepak. Kdepak, James je opravdu takový blbec. Následuje zadunění a James maličko zbledne. Je k nevíře, jak moc si můžete ublížit špičkou vlastního chodidla. Bastion se v předtuše vítězství několikrát zatočí na místě, když tu ucítí pana Biglandryho. To ne, drahoušku. Na toho nemáš. Jenže Bastion je odhodlaný to zkusit, a nejen to. Jeho dosavadní výkon znervóznil Biglandryho st. natolik, že se jme ustupovat, vrhaje po Edie pohoršený pohled nepejskaře: Helejte, pani, hlídejte si toho psa, nebo na vás zavolám policajty!

To určitě.

Edie zapadne do ložnice, kde se vrhne po zásuvce se spodním prádlem a tajné zbrani č. 2 schované mezi kraječkami a parádou. Ano, kalhotky! Přesně to budu potřebovat. A v devětapadesátém by na ně krucinál taky došlo. Mohla bych se převléknout do něčeho pohodlnějšího a oni by mě nesli až k lochu, kde by se sami udali ... i když pravdomluvnost ji nutí přiznat, že ani v devětapadesátém by to možná neproběhlo zrovna takhle. Korzet. Bombarďáky. Punčocháče. Silonové podkolenky, jak vás nenávidím. Vlněné kamaše – jaká ostuda. Edie Banisterová, miláček 16. bojové, oděná v zatracené ovčí kožešině a s půvabem stojánku na topinky. Těžká doba. Podvazkový pás, to spíš; podvazky a punčochy a krajka, no ne! A když jsem teì rozházela své vzpomínky po podlaze, kde je k čertu to, pro co jsem přišla? Protože jestli jsem ji dala do jiného šuplíku, pak lze předpokládat, že každou chvíli zemřu. Ale to už má v rukou ten druhý pásek, chladný a masivní, z hnědé kůže a se zvláštní, pradávnou vůní. Jednou měsíčně ho čistí a kontroluje tak, jak to většina lidí dělá se svými účty. A jednou – Edie Banisterová se pousměje – jednou si tenhle model, k naprostému unešení a bezuzdnému chtíči své lásky i, jak je nucena přiznat, vlastnímu, skutečně vzala místo krajkového prádélka.

Pan Biglandry rozrazí dveře Ediina budoáru převelice netrpělivou rukou. Už zvedá kladivo, aby jí roztříštil lebku na tolik kousků, kolik to jen půjde. Proč zrovna kladivo? přemítá Edie. Možná protože působí tak neprofesionálně, tak humpolácky. Všichni budou pátrat po šílenci – a když se člověk dostatečně snaží, vždycky nějakého najde. „Je kurva na čase, ty prdlá stará bréco," prohlašuje pan Biglandry, kterého už ty průtahy štvou. Asi má něco domluveného. „Je kurva na čase."

„Ano," přitaká Edie Banisterová. „Taky si myslím." Načež se obrátí s pistolí ve Weaverově postoji.

Pan Biglandry zopakuje „Kurva", ale uznalejším, konsternovaným tónem. Pustí kladivo a sáhne po své pistoli (tou podle Ediina odhadu bude automatika, na rozdíl od té její, což je revolver). Edie ho střelí do hlavy. Revolver vydá naprosto strašlivý hluk. K její úlevě zůstane týl hlavy pana Biglandryho na místě, byť zjevně jen tak tak. Zaslechne, jak v sousední místnosti George rovněž úsečně utrousí „Kurva" a pokusí se něco vytáhnout z opasku. Idiot. Jestli se George v následujících dvou vteřinách nestřelí do penisu, vytáhne pistoli a začne pálit, jenže člověk, který si zastrkává pistoli do džínů, nejspíš nebude mít kdovíjak precizní mušku. Bude střílet nazdařbůh. Ediini sousedé by mohli přijít k úhoně. Nebo Bastion. Edie se otočí a vypálí další tři výstřely přímo skrz sádrokartonovou příčku, míříc tak, aby případné zbloudilé kulky trefily cihlový krb v sousedním pokoji. Po třetí střele následuje šplouch a George jde k zemi. Edie změní polohu pro případ, že by se James chtěl pokusit o totéž, a uvidí ho stále v téže pozici u dveří s výrazem naprostého zmatku v mladičké sinalé tváři. Namíří spíš vedle něj než na něj. Pana Biglandryho pronásledující Bastion, jenž se vynoří z kuchyně, nalezne soka ležícího na zemi a vydrápe se na něj, aby stvrdil své vítězství. Zemřel hrůzou. Jsem mocný. Už můžete tleskat.

Edie se přísně zadívá na Jamese. „Zahoď to."

James má sice pistoli, ale má ji v kapse a, když na to dojde, nenabitou. Zkroušeně položí střelivo na podlahu vedle zbraně. Edie zavrtí hlavou. V odpověď se jí dostane poraženeckého pokrčení rameny.

„Kdo vás poslal?"

„Nevím. Opravdu!"

„Tys ho neviděl?"

„Ne! Měli klobouky. Nebo rubáše. Jako v Íránu!"

Jako v Íránu. Ano, věděla by o někom, na koho by ten popis seděl. Povzdechne si.

„Máš mámu?"

„Jo. V Doncasteru."

„Snad radši abys padal fofrem za ní, co?"

„Ano, prosím."

Přikývne a zamžourá na něj.

„Tvoje první akce?"

„Panebože, jo. Kristepane."

„Nezdržuj se tady. Nevykládej nikomu, co se tady stalo. Nejlepší bude zmizet, víš? Zajeď si za mamkou. Všem bude putna, žes neumřel taky, když už se tady neukážeš."

„Jasně."

„Nikdy. A Jamesi? Sežeň si pořádnou práci."

„Ano, prosím."

„Já si teď vezmu dvě tašky, pak odsud odejdu a už se nikdy nesetkáme. Ty budeš sedět v tamhletom křesle a dívat se z okna, následujících pět minut mě budeš ignorovat a pak budeš mlčky zpytovat své nitro dalších deset minut ve společnosti těchhle mrtvých pánů, které jsi kdysi považoval za své přátele. A pak...?"

„Doncaster."

„Hodný kluk."

Edie Banisterová počká, dokud se neusadí v křesle a neobrátí se zády k ní, načež se vrátí do ložnice pro nouzové zavazadlo (podobně jako pistole udržované jednou měsíčně, aby bylo kdykoli po ruce) a Bastionovu cestovní výbavu. Pak nabere psíka, překročí pana Biglandryho i George a zavře za Jamesem dveře. V chodbě chvíli zápasí se skládacím deštníkem. Jeho název považuje Edie za striktně pravdivý – skládá se lehko, ale má problémy s rozkládáním. Normálně by se s ním neobtěžovala, ale dneska to vypadá na déšť, a jelikož Edie právě odpravila dva muže, aby si zachránila život, nehodlá umřít na zápal plic dříve, než dokončí, co začala. Smrt je pro Edii Banisterovou realitou už odmala. Přesto však nemá smysl si o ni koledovat. Bastiona by to zdrtilo.

Jakmile zvítězí nad deštníkem, přeměří si pohledem reptající oblohu a navždy opustí Rallhurst Court.