portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: Alex Irvine - Úsvit Planety opic

název knihyÚsvit Planety opic

nakladatelstvíLASER books s.r.o.

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPlzeň

rok vydání2014

počet stran261 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7193-381-6

Snímek Zrození Planety opic oživil i přes matná očekávání legendární Planetu opic s nečekanou silou a stal se tak jedním z největších filmových překvapení v rámci žánru za mnoho posledních let. Na pokračování jsme si sice museli počkat několik let, ale nyní už vtrhlo i do našich kin a spolu s ním rovněž knižní prequel s podtitulem Ohnivá bouře nyní následovaný novelizací z pera nám dobře známého Alexe Irvinea (jenž v českém překladu vedle kratších prací publikoval rovněž oceněný románový debut Hrsti jadeitu). Znovu se tak setkáváme s moudrým Caesarem, jenž se marně snaží najít inteligentním opicím cestu i bez nutnosti válečného konfliktu s epidemií zdecimovaným lidstvem ...

Kapitola první

Nad lesem rachotily hromy a klenbou mohutných stromů se řítil prudký liják, který se pak v čůrcích a provazcích spouštěl listovím do šerého prostoru pod těmi nejnižšími větvemi – dosahujícího stále dvacetkrát větší výšky než vyšplhá běžná opice – a dál k zemi. Caesar nehnutě seděl a dešti ani hromobití nevěnoval pozornost. Bouřky ho nikdy neděsily, ale některé opice, které vyrostly pod střechami a mezi stěnami, nepřestaly cítit strach ani po všech těch ... letech, jak to říkali lidé ... která uplynula.

Stále více se jich však rodilo tady v lese, kde měly žít. Svobodné. Jednou z nich byl i jeho syn Modroočko – který teď seděl na větvi vedle něj a neúspěšně se snažil zůstat v klidu. Caesar se na Modroočka podíval, ten ucítil otcův pohled a opět se přestal hýbat.

Čekali.

Šramot mezi stromy jim prozradil, že se blíží zvěd. Opice se zastavila o tři kmeny dál. V přítmí bylo vidět, že má nanesené lovecké líčení a že učinila několik posunků. Caesar přikývl a zadíval se dolů, kde Koba čekal v čele opičí tlupy. Všichni jeho druhové byli ozbrojeni oštěpy nebo noži. Koba sám měl u sebe oštěp, který si přinesl z výpravy za potravou poté, co vymřeli lidé.

Koba vzhlédl; zjizvená tvář a mléčně bílé oko ho označovaly za válečníka. Mnoho vytrpěl a utrpení z něj udělalo surovce.

Caesar mu pokynul.

Běžte. Tamtudy.

Koba s tlupou vyrazil.

Caesar se opět zadíval na syna, potom se rozhlédl kolem dokola. Sledovala ho další tlupa opic, která vyčkávala na nedalekých stromech.

Zvedl ruku a mávl do vzduchu.

Třicet opic se naprosto nehlučně odrazilo od větví a začalo se hnát korunami stromů. Na zemi utíkala i Kobova tlupa a snažila se s nimi držet tempo.

Lov začal. Se synem v těsné blízkosti Caesar uchopil oštěp, vyskočil a zhoupl se do čela svých opic. V těle se mu zvedla pronikavá radost.

 

Nikdo z nich nevřeštěl ani nehoukal; stádu losů, které se zastavilo u napajedla, jejich pohyb korunami stromů zastíral liják. Zvířata nijak nereagovala, ani když Caesarova tlupa zpomalila a šinula se mezi větvemi k okraji otevřeného prostoru u lesní bystřiny. Na druhé straně mýtiny Caesar zahlédl Kobovy opice, pomalu postupovaly po zemi k hranici lesa.

Čekal.

Koba pátral mezi stromy, uviděl Caesara a kývl na něj. Caesar se postavil na větev a vyrazil mohutný válečný pokřik, který pročísl rachot deště, když se k němu přidaly další opice. Losi propadli panice a vzhlédli, jen aby spatřili, že se k nim ze stromů blíží opice. V houfu vyrazili přes bystřinu pod ochranu stromů na druhé straně louky... přesně jak Caesar plánoval.

Tam před nimi vyskočili příslušníci Kobovy družiny, rozdělili se na menší skupiny, aby zastavili a od hlavního stáda oddělili staré a pomalé kusy. Losi byli schopni opici zabít, jen když opice nebojovaly pospolu. Opice pospolu jsou silné, pomyslel si Caesar a vzpomněl si na dobu, kdy si tuhle myšlenku uvědomil poprvé... kdysi, v útulku.

Než vymřeli lidé.

Losi se pokusili rozprchnout, hlavní část stáda dusala proti proudu bystřiny. Několik menších hloučků bylo zahnáno do hustého mlází nebo do vody dostatečně hluboké na to, aby je zpomalila. Opice udeřily nejdříve na tyhle skupinky, až losi prolili první krev a dali průchod zoufalému táhlému troubení.

Caesar se hnal větvemi na okraji lesa. Ohlédl se, aby se ujistil, že je s ním i syn. Pod nimi se tři losi vrhli do hustého podrostu. Modroočko se pustil větve a už by se spustil i na zem, kdyby ho Caesar nezastavil nevrlým zavrčením. Modroočko opět uchopil větev a zůstal na ní viset za jednu ruku, zatímco v druhé třímal oštěp. Je až příliš dychtivý, pomyslel si Caesar.

Počkej, naznačil a znehybněl, aby se zaposlouchal. Z podrostu k němu doléhal šelest a praskot drobných větviček. Opatrně nahlížel do mlází, snažil se zjistit, kam se vydali losi, aby se mohl příhodně spustit ze stromu a jednoho z nich ulovit.

Opět se podíval na Modroočka... ale syn zmizel. Současně k Caesarovi zavanul ještě jiný zápach.

Los to nebyl.

Modroočko byl na zemi, kradl se k houští, přikrčený, s oštěpem připraveným k útoku.

Caesar pochopil, co cítí, právě když medvěd vyrazil z podrostu. Mladý šimpanz se otočil, aby vyrazil na útěk, ale medvěd byl příliš blízko. Máchnutím mohutné tlapy Modroočka srazil, až se odkutálel po kluzkém terénu. Při prudkém útoku ztratil oštěp.

Medvěd se postavil na zadní a zaryčel, připraven uštědřit Caesarovu synu smrtící úder.

Caesar se vrhl z větve, a dopadl medvědovi vysoko na hřbet. Medvěd byl desetkrát těžší než Caesar, ale ten ho prudkostí svého pádu srazil na všechny čtyři. Než medvěd stačil zareagovat, šimpanz vyskočil zpátky na strom, obtočil se kolem nízko rostoucí větve a opět se vymrštil proti šelmě. Tentokrát medvěda udeřil nohama přesně v okamžiku, kdy se zvedl na zadní, a opět ho srazil na zem.

Přistál před medvědem a jednou rukou vyslal Modroočkovi signál, aby se držel vzadu. Druhou rukou zvedl synův oštěp a namířil ho na medvěda.

Ten sklopil hlavu a zavrčel.¨

Caesar zvrátil hlavu a zařval, aby vyzval medvěda na souboj ... a také aby přivolal pomoc.

Vyrážel proti mohutnému útočníkovi oštěpem, aby ho udržel co nejdál od svého zraněného syna. Současně se ho pokoušel navést k okraji nedalekého skalnatého ostrohu, na jehož úpatí zurčel menší potok. Medvěd k němu stál čelem a pokaždé, když se mu oštěp dostal nadosah, se po něm ohnal. Caesar se posunul do strany, ale stále setrvával dostatečně blízko, aby ho medvěd nemohl oběhnout a zaútočit na Modroočka.

Kdyby se nedočkal pomoci, nezbylo by mu než se pokusit sám šelmu zabít. Od vymření lidí bylo medvědů víc a Caesar věděl, že útočit na tak velké zvíře je nebezpečné, a to i pro větší počet opic. Kdyby na něj byl sám ...

Ale to už se k němu po horním okraji svažujícího se břehu bystřiny hnal Koba.

Caesar odtrhl od medvěda zrak, ale málem ho to stálo život. Medvěd vyrazil do útoku s doširoka rozpřaženými tlapami, kterými si ho chtěl přitáhnout k tělu. Takové objetí by žádný primát nepřežil. Caesar uskočil, ale medvěd na něj dál dotíral.

Caesarovi zbývalo jediné.

Zapřel se a vyrazil proti šelmě s oštěpem drženým vodorovně. Medvěd se před ním vztyčil.

V té chvíli se ze břehu vymrštil Koba a přenesl veškerou svou váhu na pevně sevřený oštěp, jehož ocelový hrot zabodl hluboko do medvědova hřbetu. Ještě ratištěm zacloumal a s prsty na nohou svírajícími medvědovu srst se pokoušel hrotem najít jeho srdce. Caesar sám naklonil oštěp tak, aby směřoval nahoru, a vrazil ho šelmě do břicha.

Medvěd se zazmítal v slepé agonii, skácel se přes spadlý strom a i s oběma lidoopy se kutálel ze svahu, až se v gejzíru vody zřítil do mělčiny potoka. Caesar cestou udeřil hlavou do kamene a ztratil vědomí.

 

Když opět dokázal vzhlédnout, všiml si, že medvěd leží na boku a je mrtvý. Ze zlomeného ratiště Caesarova oštěpu kanula krev. Koba stál poblíž medvědovy hlavy s jednou rukou na oštěpu. Na mrtvou šelmu shlížel se spokojeným výrazem.

Hnát se za losy byl lov.

Čelit medvědovi byl boj.

Caesar natáhl ruku a chytil Kobu kolem ramen, bonobo mu gesto opětoval. Zažili spolu řadu bojů, ale při žádném neměli tak namále.

Potom šel Koba vytáhnout Modroočkův oštěp, který se medvědovi při pádu vzpříčil mezi nohama. Kamenný hrot se z něj odlomil a ztratil se.

Caesar vyrazil za synem, dopálený na Modroočkovu neposlušnost, ale s obavami ohledně jeho zranění. Syn při pohledu na blížícího se otce sklopil hlavu. Caesar mu rozhrnul srst, aby se podíval, jak vážnou újmu utrpěl. Modroočko v rozpacích ucukával, zatímco se po stromech a po zemi blížily další opice. Caesara synovo chování rozlítilo, ale ovládl se.

Lov skončil. Opice skolily několik losů ... a vrátí se i s medvědem.

Kapitola druhá

Caesar měl strach, jestli jim medvěd nepozabíjel koně. V minulosti už k tomu došlo.

Tentokrát se to ale nestalo, a teď jel v čele své tlupy. Sledovali břehy řeky, a v husté mlze se jim po obou stranách rýsovaly obrovité stromy.

Kolem měl další opice na koních, své nejbližší přátele, kterým nejvíc důvěřoval. Raketu, který také přežil lidský útulek a který předtím, než se mu stal přítelem, býval jeho sokem. Popela, Raketova syna, přibližně v Modroočkově věku. A Kobu. Vedle Koby jeli dva jeho největší příznivci, Šedivec a Kámen. Táhli za sebou smyk z větví.

Na otevřené prostranství a na smyk muselo medvěda dovléct hned několik opic, ale takovou trofej rozhodně nemohli nechat ležet v lese.

Skolili i pět losů, než Caesarovo volání o pomoc odpoutalo tlupu od zbytku stáda. Losi teď leželi na hřbetech koní, které opice vedly. Zbytek tlupy se táhl za nimi a kráčel pěšky, pouze po zadních.

Caesar se díval, jak se syn dotýká zubatých ran, které se mu otvíraly na hrudi. Modroočko vycítil otcův pohled a vzhlédl k němu.

Než začneš jednat, musíš se naučit myslet, znakoval Caesar.

Modroočko odvrátil zrak. Caesar se opět dopálil, ale vztek v sobě zdusil. Hoch se buď poučí, nebo nepoučí. Pokud ho tahle lekce nikam neposune, nikam ho neposune ani otcův hněv.

Caesar se otočil a ostražitým zrakem klouzal po okraji lesa na obou březích řeky. Brzy projedou kolem lidské ruiny – nejbližší rozvaliny od domova opic. Na vysokém ocelovém sloupu, obrostlém šlahouny popínavých rostlin, spočívala velká oranžová koule. Byla na ní čísla. Caesar se naučil poznávat čísla už dávno, ještě doma u Willa: na kouli bylo číslo 76. Takových míst už viděl hodně, míst, kam lidé přijížděli se svými auty. Will mu z nich nosil občerstvení, ale tato občerstvení už dávno vzala za své ... Nyní uvnitř oné ... 

Čerpací stanice. Tak jim Will říkal ...

Nyní uvnitř čerpací stanice nejsou chráněni ani před deštěm. Opice se jí vyhýbaly, stejně jako se vyhýbaly většině jiných míst, kde se lidé shromažďovali ve větších množstvích. Jejich domovem byl les.

Tlupa překonala mělkou, kamenitou bystřinu, která se hned za čerpací stanicí vlévala do řeky. Pak se terén začal zvedat. Před nimi, v příkrovu mlhy, tonulo úpatí vysokého hřbetu. Caesar trochu popohnal koně, ale nejel natolik rychle, aby se jeho kráčející druzi museli spustit na všechny čtyři. Bylo pro ně důležité, že jsou schopni kráčet po zadních. Šplhali mlhou. Ta pohltila celý svět, rozostřila jim sluch a naplnila nosy. Viděli pouze zemi pod svýma nohama, nejbližší balvany a stromy. Když se vzdálili od řeky, přestalo pršet a v okolním lese už nebylo nic slyšet ... dokud Caesar zpředu nezaslechl šumění malého vodopádu. Tlumené hučení, předzvěst brzkého příchodu domů, patřilo mezi jeho nejoblíbenější zvuky.

Bude na něj čekat Cornelia.

Cestou přes úpatí hřbetu začala mlha kolem nich řídnout a cítili, jak k nim z výšin vane vítr. Na sklonku dne tomu tak bylo vždycky. Caesar zaklonil hlavu a zavětřil. Vítr přinášel vůni nedávného deště a s ní i vůni jeho opičích druhů. Kůň vyklapal z mlhy a Caesar se usmál.

Usmál se pokaždé, když spatřil, co opice společnými silami vybudovaly.

Kapitola třetí

Jejich domov, chráněný dřevěnou hradbou a těžkou branou, se spirálovitě stáčel po úbočí hory. Bylo to místo pro ně jako stvořené.

Opice vykukovaly přes hradby a visely ze stromů výše na svahu a při pohledu na blížící se tlupu jí vzrušeně troubily na uvítanou. Hluk sílil s tím, jak se mezi obyvateli obce šířily zvěsti o návratu lovecké družiny.

Caesar a jeho další starší soukmenovci strávili velkou část života v lidských městech, lidských budovách, lidských laboratořích. Tohle místo se ničemu z toho nepodobalo. Bylo tu ústřední otevřené prostranství, jemuž vévodilo velké ohniště. Kolem něj byly rozesety shluky chatrčí a přístřešků, které sledovaly přirozený tvar úbočí a táhly se dál po okraji strmého kaňonu, překlenutého padlými stromy. Podle toho, jaké právě bylo roční období, sílilo a sláblo burácení řeky ženoucí se dnem strže. Nyní byla voda vysoko, příliš vysoko na to, aby se dala přejet třeba koňmo, a balvany na obou březích klouzaly pod vrstvou vodní tříště a mechu.

Vesnici propojovala síť pozemních stezek a visutých dřevěných chodníků, táhnoucích se z výše položených svahů k větvím mohutnějších stromů, jež rostly v areálu osady. Tyhle stromy, sloužící jako pozorovatelny a obydlí, byly navzájem propojeny provazy ze spletených travin a lanovými mosty.

Jak tomu bylo při pohledu na jejich vesnici pokaždé, Caesar pocítil tichou pýchu na to, co opice společnými silami dokázaly. Teď se šimpanzi a orangutani, gorily, bonobové a gibboni otáčeli, aby zjistili, co jim vůdce přinesl. Mladší jedinci kolem něj vzrušeně kroužili a přibíhali příliš blízko ke koním, takže jim Koba musel dát křikem a posunky najevo, aby se vzdálili. Potom se začali honit, protože v sobě nedokázali potlačit rozechvění z tak významné chvíle.

Tlupa dospěla k ohništi ve středu vesnice. Na všech čtyřech se k ní začaly sbíhat gorily, oči upřené na losy a medvěda. Už ve dvou by losa i dospělého lesního medvěda dokázaly unést. Caesar jednou na druhé straně hory zabil menšího medvěda černého. Gorila, která ho doprovázela, si mrtvé zvíře hodila na ramena a klidně s ním odkráčela do tábora, jako by nesla mládě. Caesar byl silnější než většina šimpanzů – silnější než jakýkoli člověk –, ale gorila by ho roztrhala na kusy. Když se rozběsnily, šel z nich strach, byť k tomu docházelo jen zřídkakdy.

Maurice zahoukal a zavrčel na skotačící děti. Ty obrátily pohled ke kamenné zdi, vedle níž stál, a starý orangutan jim pokynul, aby se vrátily a věnovaly mu pozornost. Ty nejmladší uposlechly, posadily se a vzaly do rukou ploché kameny a kousky zčernalého dřeva. Maurice jim na zdi ukazoval jednotlivá písmena slov, která do ní byla vytesána.

Aby to děti měly snazší, a nejen ony, ale i starší opice, které se nikdy nenaučily číst, slova doprovázely piktogramy. Na prvním proti sobě stály dvě opice s vyceněnými zuby. Obě protínaly nekompromisně se křížící čáry. Vedle obrázku byl uvedený překlad.

OPICE NEZABIJE OPICI.

Caesar nechtěl použít tak lidský symbol, ale nic lepšího nevymyslel. Na jednom konci druhého řádku byla nakreslena otevřená kniha s abecedou na stránkách, na druhém konci byla zaťatá opičí pěst.

VĚDĚNÍ JE MOC.

Stejný symbol se opakoval na konci třetího řádku, ale pod otevřenou knihou byly pečlivě vyryty čtyři druhy lidoopů, které se navzájem držely za ruce.

OPICE POSPOLU JSOU SILNÉ.

Každé opičí mládě se učilo psát. Byla to další lidská věc, kterou Caesar původně nechtěl převzít, ale psaní bylo mocným nástrojem bez ohledu na to, u koho vzniklo. Opice byly díky němu silnější. Maurice, přirozený učitel, soustředil pozornost dětí postupně na každé písmeno. Netrpěliví starší žáci dostali za úkol přepisovat celá slova.

Caesar se v myšlenkách vrátil ke dni, kdy poprvé uviděl Maurice znakovat. V té chvíli si uvědomil, že v útulku není jediný, kdo umí něco takového, a toto zjištění mu dalo naději. Víc než kterýkoliv jiný primát, který mu v té době stál v boji po boku, byl Maurice přítel, jemuž plně důvěřoval.

Dvě gorily stáhly medvěda ze smyku. Modroočko kousek opodál pomalu slezl z koně a díval se, jak gorily šelmu odnášejí, aby ji naporcovaly. Mezi ostatními přihlížejícími se k němu propletl Popel a začal se křenit na Modroočkova zranění.

Mě by nikdy nedostal, znakoval Popel. Ale já jsem taky rychlejší než ty.

Modroočko ho odstrčil, ale i on se usmíval. Popel k němu dovádivě přiskočil zpátky – pak se ale oba zarazili, když zpoza smyku vyšel Raketa a posunky se jich zeptal:

Proč tady jen tak postáváte? Běžte pomoct s koňmi.

Popel sklopil hlavu a chvatně odběhl. Caesar sledoval syna a ze způsobu jeho chování ve chvílích, kdy Modroočko nevěděl, že se na něj otec dívá, se snažil posoudit, jak vážná utrpěl zranění. Zdálo se, že by měl být v pořádku, ale někdo by mu měl rány přinejmenším vyčistit.

Za Modroočkovými zády Caesar zahlédl, jak se z nitra vesnice žene k lovecké družině šampanzí samice jménem Vrabčanda. Očividně ji něco rozrušilo a teď ve spěchu odstrkovala ostatní opice. To už neklid pocítil i Caesar. Vrabčanda mířila přímo k němu. Hodil otěže svého koně opodál stojící gorile a vyrazil šimpanzici v ústrety.

Pojď za mnou, pokynula mu.

Cornelia, blesklo Caesarovi hlavou.