portál pro milovníky knih
Lampa

Ukázka: 27 Smrt vás proslaví

Věříte také tomu, že pokud jste spisovatel (a nejste zrovna Milan Kundera), máte pramalou šanci proslavit se mimo své jazykové prostředí, nadto v cizí kultuře? Slovence Alexandře Salmele se to povedlo. Studentka finštiny, která se provdala na sever, napsala ve finštině svůj první humoristický román. A stala se z něj finská literární senzace.

Knížka o rodině z finského venkova, nahlížená očima Slovenky Angie, která se chce zoufale proslavit v magickém věku 27 let (v němž umírají všechny správné hvězdy),získala ocenění finského deníku Helsingin Sanomat a navržena byla i na státní literární cenu. Kniha zaujala i svou formou, protože role vypravěčů se vedle Angie ujímá i kočka Kassandra, plyšák Pan Prasátko a auto Opel Astra. V českém překladu ji vydalo nakladatelství Argo, na překladu do slovenštiny autorka právě sama pracuje. Nabízíme vám ve spolupráci s Argem ukázku z románu.

PROLOG

Návrat po třech dvojkách červeného byl vskutku zábavný. Muž už seděl v čele stolu, nonšalatně se opíral o opěradlo židle, nohu přes nohu. Vrchní nohou pohupoval, aby tak nenápadně docílil obdivu jejího krásného tvaru v nové lesknoucí se italské polobotce. Prsty jedné ruky bubnoval na hřbet tlusté knihy.

„Toto je skvělá, výborná kniha," řekl. „Pro finskou literaturu je přelomová, započíná zcela novou kapitolu její historie. Nikdo před ním ani nikdo po něm neuměl, tedy nikdo nedokázal, psát jako on. Čtenáři se dostává do ruky neuvěřitelně znamenitým jazykem napsaný, téměř devět set stran dlouhý obraz událostí šesti hodin, jejichž středobodem je stavba lodi hrstkou obyvatel ostrovní vesnice. A přestože styl je pozoruhodně moderní, již jsem zmiňoval přelomovost díla, autor využívá starých kalevalských motivů.

Ten motiv, který mám na mysli, je vskutku to nejkrásnější, co lze v Kalevale nalézt... Napadá někoho, o jakém motivu je řeč? Mohu vám napovědět, že jde o alegorii..."

V učebně se rozhostilo nebývalé ticho. Mužovo soustředění se přesunulo z boty na vlastní pěstěné prsty. Přestal jimi bubnovat a jal se prozkoumávat nehet na prostředníčku.

K čemu by se dala přirovnat loď, nebo přesněji řečeno dosedání zbrusu nové elegantní lodi na vodní hladinu, než jen a pouze k ... „

„... ke kantele ?" zazněl pokus jednoho snaživého studenta.

Muž se ani neobtěžoval pohlédnout na takové zrnko písku, sfouknul si z nehtu neexistující smítko a povzdechl si.

„Samozřejmě že k labuti. Představte si tu eleganci, se kterou ten romantický bílý pták dosedá na vodu, jak protahuje svůj dlouhý tenký krk jako ... "

„... žirafa," prohlásil kdosi vesele.

„Co prosím?" polekal se muž.

„Nic, magistře Krupe," řekl s vážnou tváří kdosi další.

„No," uklidnil se muž. „Měl jsem dojem, že jsem zaslechl žirafa."

Pečlivě ověřil stav každého ze svých deseti prstů, letmo si pohlédl na boty a pokračoval:

„Dosedání lodi na vodu je tedy přirovnáváno k dosedání labuti na hladinu jezera, rovné stěžně jsou jakoby krk té labutě..."

„Žirafy," uchichtl se jakýsi vtipálek.

„Cože?" zeptal se muž.

„Nic," snažil se kdosi další zachovat vážnou tvář.

„Žirafy," zopakoval ten první, který si doslova užíval to slovo i představu, kterou s sebou přineslo.

„Skutečně jsem zaslechl, že žirafy?" ztrácel muž trpělivost.

„To jistě ne," řekl kdosi s patřičným důrazem na každou slabiku.

Představa žirafy dosedající na vodní hladinu se však už zaryla do myslí všech, kolektivní hrdina již nedokázal chichotání potlačovat a propukl v osvobozující smích.

„Poslouchejte," zaútočil muž. „Viděli jste vůbec někdy labuť dosedající na vodní hladinu? To je ztělesněná elegance, nenapodobitelná krása! Ty zpomalené pohyby, ta napjatá křivka krku, když labuť jako bílý oblak dosedá na vodu... "

„Žuchne jako kámen," řekl jakýsi cynický milovník ptáků. „Žbluňk."

Kolektivní hrdina si představil, jak tučný pták dopadne do vody, vyslechl si ten komický zvuk, žbluňk, na vlastní holou kůži pocítil kapky vody, které od něj odstříkly, a okolo sebe cítil vzduch rozvlněný tlakovou vlnou, kterou uvedla do pohybu ta obrovská tělesná masa.

„To jste nikdy neviděli labuť?!?" zařval muž.

Kdosi bil hlavou o stůl, kdosi další se pod něj zhroutil.

„Labuť je nejkrásnější ze všech ptáků! Kalevalský symbol, labuť z Tuonely, finský národní pták! Ještě se vám nerozsvítilo?" běsnil muž.

Na jeho beznadějně naléhavou otázku nikdo neodpověděl, kolektivního hrdinu zcela ovládla jeho vlastní rozjařenost.

„Vy jste vrcholem ignorance! Vy nekulturní bando primitivů! Odvezu vás všechny do Finska, hlubokým lesem vás dotáhnu do malebné finské jezerní krajiny, zamknu vás do chaty a donutím vás celé léto pozorovat labutě dosedající na vodní hladinu!

Nebudete odtamtud moct odejít, nebudete moct dělat nic jiného, nebudete jíst, pít, spát, dokud neuznáte, že labuť je nejkrásnější z ptáků, nejbělostnější z ptáků, nejoblačnější z ptáků!" zuřil muž a po zrudlém obličeji mu stékal pot.

Kolektivní hrdina byl pobaven, nekontrolovatelný smích však ustával. Vtip se zrodil, prožil si svou slávu a zemřel.

„Vy máte ve Finsku chatu?" zeptal se se zájmem kdosi, kdo stojí za povšimnutí, protože právě z něj, nebo vlastně z ní, se stane hrdinka tohoto opusu. Svou otázkou náhle překvapila i sama sebe.

„Ne," řekl muž, zatímco si otíral zvlhlé čelo. „Zdědil jsem tam dům," dodal hrdě a otřel si zpocené ruce do sněhobílého kapesníku.

ANGIE: 27

Dneska je mi dvacet sedm.

Proto jsem dala dohromady následující seznam:

Kurt Cobain 27 let, 1 měsíc, 16 dní.

Brian Jones 27 let, 4 měsíce, 5 dní.

Jim Morrison 27 let, 6 měsíců, 25 dní.

Janis Joplin 27 let, 9 měsíců, 15 dní.

Jimi Hendrix 27 let, 9 měsíců, 21 dní.

Mám rok na to, abych se proslavila, tragicky zemřela vinou alkoholu, drog, smrtelné nemoci, strašlivé nehody, sebevraždy nebo vraždy a pak žila navždy v planoucích srdcích svých obdivovatelů.

PAN PRASÁTKO: MOJE RODINKA

Čauky a ahojky kamarádíčkové. Já jsem Pan Prasátko. Dovolte mi, abych se představil.

Jsem malý, hebký a strakatý a bydlím v červeném domečku se svojí nejlepší kámoškou Fazolkou a její rodinkou. Mám velké oči a špičaté uši, takže si dospěláci občas myslí, že jsem kravička. Jiní dospěláci mě zas mylně považují za medvídka, přestože jsem pravé a nefalšované prasátko. Děcka mě naštěstí vždycky poznají a volají:

„Pane Prasátko, pojďte si s námi hrát!"

Já si s dětmi hraju rád. Hýbu kopýtky, oušky a ocáskem, tančím svůj prasotaneček a zpívám svou prasopísničku. Je to takhle:

Vezmi mě za ručičku

Nebos třebas chytni za ouško

Vezmi mě za rypáček

Nebos třebas chyť za čelíčko

Vezmi mě za pupíček

Nebos třebas chytni za záda

Vezmi mě za nožičku

Nebos třebas chyť za ocásek

A toč se a toč se a toč se

Jupíí!

Děcka se smějí a jsou vážně šťastná. I já jsem šťastný, když se baví, a ze všeho nejšťastnější jsem, když se chichotá Fazolka.

Ptáte se, kdo je Fazolka? Povím vám to. Fazolka je moje nejlepší kámoška. Je úplně malá a kulatá, legračně chodí a ještě neumí ani pořádně mluvit. Fazolka říká „Chlo chlo," což znamená:

„Teď si budeme hrát, Pane Prasátko!"

Já kývnu, řeknu „Chlo chlo" a hrajeme si.

Hrajeme si ve Fazolčině malém pokojíčku, ve větší ložnici Fazolčiných rodičů a ve veliké světnici celé Fazolčiny rodiny. V pokoji Fazolčiných brášků si nehrajeme, protože je bordelózní a pro nás malé a křehké bytosti příliš nebezpečný. Když svítí sluníčko, vyrazíme si hrát na dvůr. To pak musíme být s nějakým dospělákem, aby se nám nepřihodila žádná nehoda nebo abychom se neztratili v lese nebo za domem. Občas s sebou místo dospěláků bereme jen Fazolčiny brášky, něco takového se ale stává zřídkakdy, protože hned utečou hluboko do lesa, aniž by se jakkoli starali o nás malé.

Fazolčini velcí bráškové jsou dvojčata. Jmenují se Ziggy a Merlin a jsou nadmíru divocí. Pobíhají po domě a křičí, dokud je Fazolčina mamka nevykáže na dvůr. Potom pobíhají po dvoře, válí se ve škarpě, hází po sobě šišky a kameny a křičí a křičí, dokud je Fazolčina mamka nezavolá dovnitř, aby se najedli, vyčistili si zuby a šli spát. Ziggymu a Merlinovi se spát nikdy nechce. Čas od času se jim podaří vyklouznout z postelí a doplížit se až do světnice, to se pak ale Fazolčina mamka rozzlobí a Fazolčin taťka odnese zmítající se klučiska zpátky do postelí.

Přestože se Fazolčina mamka občas zlobí, obyčejně je velmi veselá a šťastná a to také s úsměvem říká, když hladí Fazolku po hebkých vláskách:

„Jsem tak šťastná, protože mám krásné děti, hodného muže a pěkný červený dům."

Fazolčina mamka je také moc hezká. Má zářivě modré oči a dlouhé světlé vlasy, které si nikdy nebarví. Fazolčin taťka je s tím velmi spokojený a vždycky, když si k vlasům Fazolčiny mamky přičichne, povzdechne si:

„Ach, lásko, vůně tvých vlasů mě přivádí k šílenství!"

Nevím, co je na vlasech Fazolčiny mamky tak nebezpečného, ale naštěstí je Fazolčin taťka nečichá moc často, a tak se z něj šílenec nestal. Je pravda, že toho na rozdíl od Fazolčiny mamky moc nenamluví, i on je ale velmi sympatický. Je vysoký a má dlouhé černé vousy a silné brýle. Občas jezdí do práce velikým žlutým autem, většinou je ale doma, kde vyřezává a maluje malinkaté dřevěné panďuláky a hraje si s Fazolkou a Fazolčinými velkými brášky.

Fazolka, Fazolčina mamka, Fazolčin taťka, Fazolčini velcí bráškové Ziggy a Merlin a já jsme jedna rodinka. Kromě nás patří do naší rodinky ještě Antti a Leena z Mustalampi, kteří mají veliký statek. Antti je nejlepší kamarád Fazolčina taťky a Leena je zase nejlepší kamarádka Fazolčiny mamky. Antti a Leena jsou hned po Fazolčině mamce a Fazolčinu taťkovi nejlepší členové naší rodinky, protože nás nechávají hrát si s jejich slepičkami a králíčky. Antti je možná o trochu lepší než Leena, protože vysadil Fazolku a mě na koně, což Leenu dost vynervovalo a pak aspoň patnáct minut na Anttiho hulákala.

My zvířátka nemáme. Na našem území dočasně přebývá akorát jedna černá kočka. Přišla hned, jakmile jsme se do krásného červeného domečku nastěhovali. Je trochu divná, protože i když si my všichni ostatní hrajeme a válíme se společně po zemi, ona chce být tajemná a zůstává opodál. To ale Fazolce ani mně nevadí, protože jsme malí a život je jednoduchý a skvělý!

Prý máme příbuzné i někde ve městě, ale Fazolka ani já si je nepamatujeme, což znamená, že do úzkého rodinného kruhu nepatří. Moje rodinka se i bez příbuzných z města docela dobře obejde a je velmi šťastná taková, jaká je, což činí velmi velice šťastným i mě.

Chro chro!