portál pro milovníky knih
Lampa

Trochu příliš předvídatelná noc ve Villette

Čím více severských detektivek u nás vychází, tím je zřetelnější, jak pestrý a barvitý proud skandinávská krimi literatura představuje. Včetně toho, že v ní existují autoři, kteří se snaží psát tradiční detektivku bez propriet, jako je drsné počasí, společenské problémy a pátrači s osobními či rodinnými potíži. Ingrid Hedströmová, jejíž román Noc ve Villette vydal v překladu Evy Nováčkové Knižní klub, své detektivky zasazuje do fiktivního belgického městečka - nejspíš tím vyhoví nemalé části domácího publika, pro které jistě není domorodé prostředí tak vysoce atraktivní jako pro zahraniční čtenáře.

Vlastně jsme na oblíbeném modelu alá Vraždy v Midsommeru. Jedno malebné místo (které by v reálu bylo příliš malé na to, aby se v něm stalo tolik hrdelních zločinů), jeden kriminalista s pevným osobním zázemím a pár věrných spolupracovníků. Hedströmová se ke klasické detektivce (tradiční i svou stavbou a vedením zápletky) hlásí již volbou jména své hrdinky. Na scénu uvádí vyšetřující soudkyni Martinu Poirotovou.

Zavádí nás do středověkého historického městečka s křivolakými uličkami a majestátními hradbami na začátku devadesátých let - doby, kdy si vyšetřovatelé zdaleka tak nemohli usnadňovat práci moderními technologiemi jako je lehce dostupný internet, mobily, gps navigace. Což odpovídá jednak trochu starosvětskému střihu vyprávění, když se ale člověk podívá na autorčin medailon, zjistí ještě jednu logiku. Ingrid Hedströmová pracovala v devadesátých letech jako zpravodajka v Bruselu - volba času a místa jí tak pomáhá věrohodně vylíčit dobu i prostředí.

Vrah i udavač

Villette aspiruje na titul evropské město kultury a současně slaví populární slavnost svatojánského procesí, kdy celé město zaplaví alegorický průvod, herci a kejklíři. Do města se navíc sjedou kvůli kandidatuře i evropští a domácí novináři, proto je přinejmenším nemilé, že domů ze slavnosti nedojdou tři mladičké dívky. Smrt naleznou kousek za městem u vody, v žaludku čerstvě "uložené" šampaňské, jahody a paštiku. Piknik, který skončil trojnásobnou, takřka profesionálně odvedenou vraždou, je okamžitým soustem pro přítomné novináře. Villette má pošramocenou pověst a na vyšetřující soudkyni Martine Poirotovou je vyvíjen zřetelný tlak co nejrychleji případ uzavřít. A prvním vážným podezřelým je syn její spolupracovnice a přítelkyně..To by stačilo už samo o sobě na zahuštění atmosféry. Hedströmová ale nahazuje ještě jednu linii z Martininy minulosti, respektive minulosti její matky, která se v mládí podílela na odbojové činnosti proti Němcům a kdosi ji udal. Koncentrák nakonec na rozdíl od své nejlepší přítelkyně a družky v odboji přežila, ale s doživotními následky především na duši. Nikdy se nedozvěděla, kdo tehdy mluvil. I málo protřelému čtenáři je jasné, že stará historie i nové vražedné řádění jsou spolu nějakým způsobem neblaze propojeny.

I tímto motivem okupace se detektivka blíží krimi románům, které jsou nám blízké, protože sdílejí obdobné kulturní zázemí. Nevadí ani jednoduchý a jazyk a obyčejný "služebný" literární styl s tradičním vývojem příběhu, na jehož konci se v bezprostředním ohrožení života ocitne postava vyšetřovateli blízká a pachatel je stíhán dramatickou honičkou v působivých kulisách. Největší chybou Noci ve Villette je její předvídatelnost. Dát si dohromady kdo je vrah je totiž až dětsky snadné, udičky jsou vhozeny do vod očekávání až příliš okatě. Číst dál jen pro potvrzení (a postupném hlubším sebeutvrzování) vlastní hypotézy je ale pouze poloviční radost.

Noc ve Villette je taková ideální detektivka do vlaku, kterou s klidem můžete nechat ležet na sedadle pro další pasažéry (v tomto bodě je škoda, že si domácí čtenář nepotrpí na měkkou vazbu - Noc ve Villette je přesně ten titul, kterému by seděla). Svůj účel kniha splní, čas spolehlivě ukrátí, ale přechovávat ji jako cennost v knihovně je holý nesmysl.