portál pro milovníky knih
Lampa

Ten hnusnej, hnusnej svět

název knihySkutečná událost

nakladatelstvíARGO s.r.o.

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran190 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-257-0788-3

Že nový román Emila Hakla Skutečná událost začíná smskou, je příznačné. Ocitáme se ve světě, kde se komunikace odehrává především prostřednictvím mobilů a mailů. Rozumějte: ne že by  spolu lidé nemluvili. Ale mluví-li se prostřednictvím moderních technologií, je to pro postavy Haklova světa jaksi podstatnější, zajímavější. Setkat se tváří v tvář je nebezpečné, protože to potenciálně znamená "vidět proti sobě nijak zvlášť přitažlivého dvojníka".

Fikční svět

Skutečné události, nahlížený optikou ich-formového vypravěče, je zaplněn odpudivými zjevy, upomínajícími někdy až na Boschovy obrazy. Cizí lidé, které potkává, jsou totiž charakterizováni jako slintaví blázni, hvízdalové, drmolilové, štěkavé báby... přízračných rozměrů nabývají jako skřítci v tmách či vrásčitý tučný mník, vyschlé navoněné lasice, zpocený puchýř v saku, trollové, Vikingové, vlkodlaci. Není divu, že takto zaplněný prostor, jehož dalšími hlavními charakteristikami je ubíjející nuda a neschopnost jakéhokoliv činu, který by mohl být považován za zásadní, se pro vypravěče, jeho dívku i přátele stává pomyslným vězením, ze kterého se snaží každý po svém uniknout.

Zatímco vypravěč a jeho kamarád Evžen si skutečný zájem schovávají pro počítačové hry, ať už se jedná o "střílečky" nebo poněkud absurdní  hod rakví, jehož cílem je jednoduše vrhnout jí co nejdál, vypravěčova dívka Kája "bezvýhradně miluje české filmy ze 70. let". Ne že by nevěděla, že jsou pitomé, ale přesto jí normalizační - připomeňme si, jak moc úniková, plná realitu nereflektujících komedií - kinematografie připadá krásná.

Světa se ale pochopitelně takhle jednoduše zbavit nejde. "Zkurvenou korporaci", v níž pracuje vypravěčův přítel Evžen, lze házením rakví ještě vytěsnit, další události se ale neodbytně vlamují do životů postav a nutí je přejít od znechuceného nadávání k činům. Evženovi zabaví kvůli omylem nezaplacenému účtu za telefonní tarif dům, matka jeho kamaráda Pitvora spáchala kvůli justiční mafii ze zoufalství sebevraždu. A právě Pitvor se rozhoduje, že je třeba zasáhnout. "Postupně se tady kácej nejslabší, slabší a středně slabý. Proti čemuž ty silnější nehodlaj nic dělat, ... Nevratnej rozpad sociálních sítí - stádium, kterýmu se nevyhnem," říká, než se odhodlá k odplatě a zabije státního zástupce, představitele těch mocných, predátorů, kteří žijí na úkor jiných. U vraždy mu asistuje vypravěč, který se tím vymaňuje ze života-neživota, v němž nebyl schopen "mít názor". Zaujmout stanovisko. ... Každé se hned rozpadne v atomy důvodů, nedůvodů. Všechno mi přijde rovnocenné, nehodnotitelné.".

Haklova síla spočívá nejen ve schopnosti svého čtenáře zaujmout (už jen rytmus řeči nás vede k cíli stejně zběsile, jako jsou svými soukromými běsy hnány postavy; za zmínku stojí i nikoliv čistě technické řešení začátku odstavců: stojí tu ve většině textu tučně vytištěná věta, jakýsi výsek "reality" - mohli bychom dokonce mluvit o připomínce "tweetu". Ten se tváří, jako by šlo o to nejpodstatnější, co má být řečeno, ale je to jen iluze. Zkusme číst jenom tyto věty, a zjistíme, že jde  o špičku ledovce. To důležité se skrývá pod hladinou. Co se někdo namáhal zdůraznit - zde ztučněním, u tweetu posláním - je ledová plocha, po níž neodvratně sklouzneme, aniž bychom poznali.), ale hlavně v tom, že přes to, o čem mluví, nesklouzává k agitce, nenabízí jednoduchá řešení.

V klidu shnít

Celým textem se vine (doslova) rudá nit vypravěčovy četby, který se zabývá dějinami německé teroristické organizace RAF. A ačkoliv je vražda státního zástupce spatřována jako něco, co je třeba udělat, teroristé jsou charakterizováni jako ti, kdo chtějí "dělat bordel, provokovat, krást", "morálně rozložení frackové, co potřebovali do něčeho vrazit vyhřezlé ego". Reflektuje se, že RAF sama vyšuměla do prázdna, ozbrojený boj neměl vyhlídky na úspěch, tak zkrátka poslali zprávu, že končí. A přesto se vraždí, přesto by to chtělo změnu. Malou, ale nevratnou. Aspoň jednu Mohnhauptovou, aspoň jednoho Baadera. Vrah Pitvor je nahlížen stejně ambivalentně, na jednu stranu "poctivější jedinec než já", kluk, co má odvahu, na druhou stranu cvok. Vypravěč se sice rozhodne vraždě napomáhat, ale nakonec hraje roli méně než epizodní. A ani sama vražda není tak jednoznačná, jak se v okamžiku, kdy k ní dojde, zdá. Protože Baader a Mohnhauptová, kterých by bylo zapotřebí, "u nás však nejsou". Snad je to tak lepší - shnít v klidu," říká se nám. (Leccos ostatně napoví i to, že text se svou stavbou odkazuje ke dramatu. Je to hra - a není to hra.) Vrátíme se tedy do "zlomené metropole plné nejhoršího ksindlu", zalévat kytky a hýčkat si svoje bolavá záda. Řešení neexistuje.

Tato rozpolcenost ale zároveň odhaluje jednu Haklovu slabinu. Na začátku se vypravěč ocitá v Oslu, aby byla jeho návštěva na konci zpochybněna. Najednou tak stojíme před možností, že se tam ocitnout musel, aby se mohl potkat s následky Breivikova útoku, že jde o onu pověstnou skobu, jež musela být zatlučena, aby se na ní na konci mohl někdo oběsit. Jenže jako podobné skoby pak začínají působit i četné připomínky terorismu Frakce Rudé armády, musí se objevit, aby na ně mohl Hakl navěšet lítost, bezmoc, vztek, frustraci... aby na ně mohl zavěsit svou úvahu o stavu současnosti. Což o to, věší brilantně. Ale ty skoby by pod obrazem neměly být vidět.