portál pro milovníky knih
Lampa

Tak trochu žhavý zločin

název knihyOheň

nakladatelstvíArgo :

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran361 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-257-0902-3

Psychologická detektivka. Již nestačí prostý popis zločinu, jeho vyšetřování a odhalení pachatele. Chceme se ponořit i do hlubin nitra zločincovy temné duše. A držet palce rozervaným a trochu kontroverzním mužům či ženám na straně zákona. Zdá se, že na této vlně jede i nový román Jane Caseyové Oheň. Původem Irka Jane Caseyová je českým čtenářům známá svou knihou Beze stopy, kterou také vydalo nakladatelství Argo.

Co Argo opravdu umí, jsou vazby a obálky knih. To platí i u druhého románu Jane Caseyové. Velmi povedená obálka knihy s rozsypanými zápalkami nikoho nenechá na pochybách, že oheň bude hrát opravdu hlavní roli. A formátem se román krásně vyjímá vedle dalších detektivek z Arga.

Zápalná oběť aneb Co tím chce vrah říci?

V Londýně řádí vrah, vraždí mladé ženy a jejich těla brutálně zohavuje. Po zabití je zapálí. Policejní sbor je pod velkým tlakem, veřejnost je paralyzována strachem z dalších zločinů, to vede k hysterickým počinům a média pořádají hon. Klasika. Ale přesto je něco jinak. Policistka Maeve Kerriganová, jediná žena v týmu vyšetřování vražd, si případ bere za svůj a vydává se po stopě. Že její cesta není jednoduchá, nikoho nepřekvapí. Klacky pod nohy jí házejí ambiciózní kolegové, kteří neradi vidí ženu v takovém týmu. Maeve o sobě dost pochybuje, ale nepochybuje o svém poslání. O tom, co se této irské dívce honí hlavou, se dočítáme v kapitolách, které vypráví její postava. A vedle Maeve mají prostor i další postavy a zpočátku není jasné, proč příběh vypráví tolik lidí. Ostatně vyprávění viděná očima různých postav pomáhají čtenáři řádně se do nich vcítit, je zajímavé vidět hlavní postavy z různých úhlů. Tento styl ale trochu zavání lacinou psychologizací postav a tak trochu červenou knihovnou, protože nejde jen o zločiny, ale především o city, potažmo lásku. A tu zde hledají všechny hlavní postavy. I když se tváří, že jim jde jen o kariéru a nezávislost. Lze snad prozradit, že se určitého happy endu, i když při skřípění zubů, dočkáme.

Popelka z Erinu

Příběh se odehrává v současném Londýně, ale mohl by se odehrávat kdekoliv jinde. To může být pro knihu plus, mohou ji číst čtenáři kdekoliv na světě bez znalostí anglických reálií, ale zde se to zdá být mínusem. Autorka samozřejmě některá místa popisuje, docela zaujme popis moderního bytu v anonymní novostavbě v centru Londýna, ve kterém bydlela jedna z nebohých obětí,  ale z textu přesto atmosféra nevyzařuje.

Za hlavní postavu lze označit policistku Maeve, která se na jednu stranu snaží být nezávislá, ale přesto se stále srovnává s ostatními. Možná tím má být podtržena ženskost hlavní hrdinky, že stále sleduje, kdo má co na sobě a kolik to muselo stát. A že ona si nic takového s policejním platem nemůže dovolit. S despektem líčí životní styl svého přítele Yana a jeho přátel. Ti se obklopují designovým nábytkem, luxusním oblečením, jídlem. To vše Maeve odsuzuje, ale cítíme v tom špetku závisti a nespokojenosti. Snaží se až zarytě dokázat, jak moc je dobrá policistka, tyto vlastnosti jí pomohou přijít na kloub mnoha záhadám. To jí nelze upřít a chvílemi s ní soucítíme a vlastně jí i držíme palce. Ale není to jediná postava, která vzbuzuje rozpaky. Nabízejí se otázky, zda je dobré tak moc pracovat a budovat kariéru a jít doslova přes mrtvoly. A je dobré věřit svému instinktu? Lze vůbec někomu věřit?

Pomlčky, kam se podíváš

Možná je to záměr, ale přemíra interpunkčních znamének v textu velmi narušuje čtenářský komfort. Téměř na každé stránce najdeme pomlčky, o třech tečkách nemluvě. Nad čím ale zůstává rozum stát, je spojení čárky s hned následující pomlčkou, to možná má zvyšovat napětí, ale je to rušivý element. V češtině se nemá těmito znaménky plýtvat, to snad může jen Bohumil Hrabal, ale zde se to stává kontraproduktivní.

Bohužel i slovní zásoba a výstavba vět českého překladu nejsou nijak bohaté. „Aniž by vědomě souhlasila, uvědomila si, že opravdu postupuje a že ji někdo rychle a obratně vede davem, až se dostali ven na studený vzduch.“ (strana 13)

Téměř v každé větě najdeme pomocný tvar slovesa být, nejčastěji v minulém čase ve tvaru jsem. „Chtěla jsem tam navěky stát se zavřenýma očima; chtěla jsem spát - jak já jsem chtěla spát. Ale nemohla jsem. Musela jsem vyrazit. A než jsem se vypotácela za sprchy, byla jsem vzhůru - aspoň tak, jak jsem to v posledních dnech dokázala.“(str. 20-21)

Přes výše uvedené výtky Oheň splňuje požadavky kladené na psychologické detektivky - chceme napětí, děj, poznat hlavní postavy a příčiny jejich chování. A také chceme, aby zlo bylo potrestáno a dobro zvítězilo. Toho se nám v románu, i když nepatří do top, dostane v míře vrchovaté.