portál pro milovníky knih
Lampa

Skleněný dům: ideální úvod do Zaklínače

Cesty zaklínačů, magicky modifikovaných zabíječů nestvůr, jsou spletité. I když to k nám má nejznámější z nich sotva přes humna, vydal se sem tentokrát oklikou přes Ameriku. A v nakladatelství Dark Horse si nechal navléct nový kabát.

Zaklínač polského spisovatele Andrzeje Sapkowského je celosvětový fenomén. Sice se prozatím (naštěstí) vyhýbá velkorozpočtovému hollywoodskému zpracování a fanoušci si musí vystačit s postarším polským seriálem pochybných kvalit, ale zato třeba v herním světě se etabloval na pozici jedné z nejúspěšnějších sérií. I komiksoví tvůrci po něm již několikrát natáhli své barvami pokryté pařáty. Naposledy před rokem v minisérii Skleněný dům, kterou u nás v souhrnné podobě vydalo nakladatelství Crew.

Děs a hrůza pro každého

Tvůrci si od Sapkowského půjčují jen pár základních ingrediencí: hlavního hrdinu a atmosféru jeho příběhů. S obojím zacházejí s takovou dovedností, že se znalec hned cítí jako doma. A ten, pro nějž je to první setkání s Geraltem? Od začátku lapen a vtažen do děje. Souboj rybáře s večeří rychle přechází do souboje zaklínače s vodní nestvůrou, aby se při sušení oblečení u nočního ohně vyprávěly hrůzostrašné historky… tahle kniha ani na vteřinu neváhá nad tím, odkud kráčí a kam se chce dostat. A člověk najednou otáčí poslední stránku a ptá se, kde je další příběh (připravuje se!).

Skleněný dům je vůbec vůči nováčkům maximálně vstřícný. Do dialogů je nenuceně vpleteno vysvětlení všech základních zákonitostí zaklínačova světa a jeho magických schopností. Kniha se tak dá číst jako „obyčejný“ horor, který navnazuje k dalšímu zkoumání širého Geraltova světa.

Jako od maminky

Jako by opravdu nepřijela až z Ameriky, ale narodila se tady u nás – takový pocit tahle kniha a hlavně Queriova kresba vyvolávají. Je na ní něco velmi evropského, je prodchnutá slovanskou mytologií, temnou hloubavou náladou, tvořená ostrými liniemi, pouze naznačenými tvářemi a výraznými tahy tuší. Skleněný dům se zdaleka vymyká čistému, maximálně realistickému stylu, na který jsme zvyklí z amerických superhrdinských komiksů. Ostatně obálku pro něj vytvořil Mike Mignola, jehož Hellboy je přeci jen trochu jinde.

Scénárista Tobin zdatně sekunduje a přihazuje do děje potvory jako vampýrské bruxy, ohyzdnou hrobici či lesní duchy lešije s jelení lebkou místo hlavy. Prostě samé rozmilé bytosti, u nichž by se našinec odchovaný zdejšími pohádkami vůbec nedivil, kdyby je potkal při sběru hub.

Tah na branku

Mezitím se tu odehrává příběh – přímočarý a jednoduchý. Příběh zrady a pomsty, za který by si sice Tobin scénáristického Oscara neodnesl, ale který k maximální spokojenosti plní svou funkci nevtíravé podpěry pro všechny ty atmosférické hříčky kolem. Díky němu vše odsýpá, čtenář knihou napoprvé proletí se zatajeným dechem a napodruhé se může vrátit a pomalu se kochat jednotlivými obrazy a zákoutími tajemného Skleněného domu.

Zkrátka a dobře, kdyby chtěli Američané k Zaklínačovi přistupovat vždycky takhle, možná bychom i směrem k potenciálnímu Hollywoodu začali koukat spíše se zvědavým očekáváním než s krajní nedůvěrou.

Tagy:komiks