portál pro milovníky knih
Lampa

Satori: ukázka

Můžete si představit lepší dětství pro spisovatele detektivek a thrillerů? Otec bývalý mariňák s válečnou zkušeností v Pacifiku, jeden z účastníků bitvy o Quadalcanal. Babička z matčiny strany měla zkušenosti v práci z politiky a údajně se zapletla i s mafií.

Don Winslow tak strávil dětství poslechem těch nejneuvěřitelnějších historek. A jako dospělý začal psát. Nedávno si "troufnul" napsat předehru ke slavnému Trevanianovu románu- thrilleru Šibumi, který popisuje životní osudy jednoho pozoruhodného nájemního vraha.

V románu Satori se tak znovu setkáváme s Nikolajem Helem, ještě coby zelenáčem v roce 1951, když zuří válka v Koreji. I když zelenáčem. Je mu teprve šestadvacet let, ale tajné služby už o něm vědí, že je mistrem bojových umění a dokáže se dostat téměř kamkoli. A tak ho kontaktuje CIA a zadá mu úkol, který je zaručenou vstupenkou na onen svět: zabít nejvyššího sovětského komisaře v Číně. Oba romány, Šibumi i Satori, vydalo nakladatelství Argo. A ze Satoriho pochází následující ukázka.

Ukázka

Ráno Nikolaj pozval Haverforda na snídani a nad kávou s croissantem mu oznámil, že se chce dozvědět totožnost člověka, kterého má odstranit. „Jdou po mně, myslím, že mám právo to vědět."

Solange byla na nákupu.

Haverford Nikolaje vyslechl, chvíli jako by hledal odpověď v mléku, které mu vířilo šálkem, ale potom zvedl oči a odpověděl: „Máte pravdu. Teď už můžeme."

„Nuže?"

„Jde o sovětského komisaře pro rudou Čínu," pronesl Haverford. „O Jurije Vorošenina."

To jméno Nikolaje zasáhlo jako pěst, ale – dost možná jen díky tomu, že měl mírně ochrnuté obličejové svaly – podařilo se mu zachovat nevzrušený výraz a předstírat, že o dotyčném slyší poprvé. „Proč ho chcete zlikvidovat?"

„Kvůli Koreji," vysvětlil Haverford.

Šílenec Kim, podněcovaný Sověty, napadl Jižní Koreu a do konfliktu se musely vložit Spojené státy. Když jednotky MacArthurova protiútoku postoupily až k řece Ja-lu na hranici s Čínou, Mao to zhodnotil jako nepřijatelný tlak a vyslal do Koreje 300 000 mužů.
Spojené státy se ocitly ve válce s Čínou. Ba co hůř, tento konflikt odřízl Čínu od Západu a donutil ji přijmout nadvládu Sovětů, čímž vznikl jednolitý komunistický blok od Labe až k břehům Pacifiku.

„Musíme mezi Peking a Moskvu vrazit klín," dokončil výklad Haverford.

„Tím, že zabijeme toho Vorošenina?" zeptal se Nikolaj. „Čemu to prospěje?"

„Dodáme Rusům dost důkazů na to, aby mohli obvinit Číňany," vysvětlil Haverford. „Číňané budou samozřejmě vědět, že to neudělali, a budou si myslet, že Sověti obětovali vlastního člověka, aby to mohli hodit na Číňany a požadovat další ústupky – například trvalé základny v Mandžusku."

Klasický manévr z go, pomyslel si Nikolaj, obětujete skupinu kamenů, abyste protivníka svedli k mylnému výkladu vaší strategie. Na Američany, kteří holdují dětským hrám, jako je dáma, značně netypický tah. Tenhle manévr musel vzejít z pronikavějšího mozku.

Mohl za ním stát Haverford, jenže ten neměl až takové pravomoci, aby směl posvětit vraždu tak významného člověka.

Kdo to tedy je, hloubal Nikolaj.

Kdo je tím hráčem go?

„Povězte mi něco víc o tom Vorošeninovi."

 

Otázka zněla, jak splnit misi.

Na začátku roku 1952 byl Peking dost možná nejstřeženějším městem na světě. Čínská tajná policie byla všude a bez „výboru pro udržování veřejného pořádku" – dobrovolnických udavačů a donašečů – se neobešel ani jeden městský blok, ani jedna fabrika.
Co hůř, cizinci byli v zemi velkou raritou. Mao využil Korejské války jako záminky k deportaci „špionů" a „agentů" a těch pár Zápaďanů, kteří ještě zůstali, bylo pod neustálým dohledem.

„Proč si myslíte, že právě já mám šanci uspět? Čím se liším od vašich ostatních lidí?"

Na tohle téma už se v Langley hojně diskutovalo a Haverford teď přemítal, kolik toho Nikolaji Helovi může prozradit.

„Pro splnění úkolu potřebujeme někoho, kdo mluví plynně čínsky," odpověděl, „ale kdo by se v případě nutnosti mohl vydávat za Rusa."

„Nepochybuji, že na výplatní pásce máte takových lidí spoustu," podotkl Nikolaj.

„To je pravda," přikývl Haverford. „Ale kromě jazykových znalostí musí jít o inteligentního a vyrovnaného člověka a cvičeného zabijáka, který to zvládne provést bez pistole nebo jiných běžných zbraní. Tím se seznam dostupných kandidátů značně zkracuje."
Nikolaj chápal důvody. Pistole se v policejním státě dala obstarat jen těžko a Vorošenin by k sobě ozbrojeného vraha beztak nejspíš moc blízko nepustil. Dávalo to smysl, Nikolaj však tušil, že ve hře jsou ještě další faktory, které zúžily výběr kandidátů právě na něj, a přemítal, jestli Haverford může vědět o jeho velmi osobním motivu k vraždě Vorošenina. Rozhodně by ho u Američana taková taktika nepřekvapila. Přesto pochyboval, že o tom Haverford ví – skutečně neměl, jak se k těmto informacím dostat. Ne, pomyslel si Nikolaj, vybral si mě z jiných důvodů.

„Navíc potřebujete člověka natolik zoufalého, aby přijal úkol, který má jen mizivou naději na úspěch, a i kdyby se mu ho podařilo splnit, nejspíš stejně nedokáže uniknout. Je to tak?"

„Zčásti," odpověděl Haverford. „Budeme pro vás mít připravený evakuační tým. Ale pravděpodobnost úspěchu je tak malá, že skutečně potřebujeme někoho, kdo prakticky nemá co ztratit."

Ano, pomyslel si Nikolaj, to jsem přesně já.

Neboli „Michel Guibert".

Tahle totožnost řešila problém, jak Nikolaje dostat do Pekingu. Za Rusa se v žádném případě vydávat nemohl, protože by ho okamžitě odhalili jako podvodníka. Číňan pochopitelně být nemohl. A v úvahu nepřipadala ani americká nebo britská totožnost.
Guibertovy si však mezinárodní levice hýčkala už od dob kníratých anarchistů s bombami a papa Guibert věnoval za války francouzským komunistům ve Vichy obzvláštní pozornost. Guibertovi byli zkrátka přesně tím typem kapitalistů, které budou komunisté ochotní tolerovat.

Navíc teď budou mít Číňané pro mladého Guiberta dobré využití, vysvětlil Haverford.

„Jde o Vietnam."

„Konkrétněji?"

Čína i Rusko podporovaly Ho Či Mina a jeho vzpouru proti francouzskému koloniálnímu režimu ve Vietnamu. Jednotky Viet Minh potřebovaly zbraně – pokud možno americké, protože Francouzům dodávali zbraně Američané a hodilo by se, aby Ho Či Minovy jednotky mohly využívat ukořistěnou munici. Čína vlastnila velké zásoby amerických zbraní z Koreje a další od poraženého Kuomintangu, který také zásobovali Američané.

„Proč Číňané Viet Minhu prostě nějaké zbraně nepošlou?" zeptal se Nikolaj.

Čína má s Vietnamem společnou hranici a Ho Či Minovy jednotky ovládaly horskou oblast v jejím okolí. Nebylo by nijak složité dopravit zbraně po odlehlých cestách do Ho Či Minových pevností.

„Mohli by," odvětil Haverford. „Jenže ve finále ja to otázka peněz."

Jak jinak, pomyslel si Nikolaj.

„Číňanům chybí hotovost," pokračoval Haverford. „Rádi by si na tom obchodu přivydělali – obzvlášť ve valutách. Na druhou stranu nechtějí, aby to vypadalo, že ždímají peníze ze svých asijských revolucionářských soudruhů. Vy jim poskytnete příhodnou výmluvu. ,Jéje, my bychom vám ty zbraně tak rádi poslali, jenže ten slizoun Guibert se k nim dostal dřív. Ale můžeme ho aspoň donutit, aby vám udělal slušnou cenu.'"

Takový byl tedy plán. Nikolaje v kůži „Michela Guiberta" pošlou do Pekingu, aby tam uzavřel obchod s Číňany – pod podmínkou, že se pak jen otočí a získané zbraně hned prodá Vietnamcům.

„Dobře, takhle se tedy dostanu do Pekingu," pokýval hlavou, „ale jak se v Pekingu dostanu, abych tak řekl, do ,operační vzdálenosti' k Vorošeninovi?"

Haverford pokrčil rameny. „Od čeho jste mistr go?"

 

Šeng Kchang chodil výhradně v černém.

Právě teď na sobě šéf čínské tajné policie měl černý župan, černé pyžamové kalhoty a černé trepky a na veřejnosti obyčejně nosil černé kabáty, černé obleky a černé kožešinové čepice. U méně významného člověka by byl tak výstřední způsob odívání nepochybně označen za kontrarevoluční dekadenci, což by pro dotyčného mohlo mít tragické následky, v tomto případě si však nikdo v Pekingu netroufl takový názor byť jen nosit v hlavě, natož ho vyslovit.

Šeng Kchang byl od 30. let Maovým hlavním katem. Před léty v Ťiang-si osobně mučil tisíce Maových protivníků a přeživší šeptem vyprávěli o tom, jak za dlouhých nocí v jan-anských jeskyních slýchali sténání obětí. Pokud on neznal nějaký způsob sün-panu, mučení, pak tento způsob pravděpodobně ještě nebyl vynalezen; a jedním dechem je třeba dodat, že Šeng Kchang s neumdlévající energií sám vymýšlel nové a nové metody vyvolávání bolesti.

Dokonce i v tuto chvíli se soudruh Kchang pilně věnoval výzkumu.

Jeho nový domov nedaleko Zvonové a Bubnové věže na severu centrální části města býval vilou jistého nedávno zesnulého kapitalisty. Vlastně šlo spíš o takový menší palác, s vlastními domky pro hosty, v nichž nyní přebývali Kchangovi ozbrojenci, s nádvořími, obezděnými zahradami a kamennými pěšinami. Kchang všechno nechal tak, jak to bylo, pouze v zadní zahradě dal vybudovat betonovou „jeskyni".

Se šálkem čaje v ruce teď seděl v hlubokém křesle v této jeskyni a vychutnával si křik své poslední oběti.

Šlo o manželku bývalého generála ze severozápadní čtvrti, který byl obviněn ze špionáže pro kuomintangský režim na Tchaj-wanu. Krásná mladá dáma – vlasy jako ze soboliny, alabastrová pleť a tělo, na něž byl požitek pohledět – statečně odmítala přispět usvědčujícím přiznáním manželovy zrady.

Kchang byl za její manželskou oddanost vděčný. Prodlužovalo se tím jeho potěšení. „Tvůj manžel je imperialistický špeh."

„Ne."

„Prozraď mi, co ti říkal," naléhal Kchang. „Co ti šeptal, když jste spolu byli v posteli."

„Nic."

Vtom tuto příjemnou chvíli vyrušilo klepání na dveře.

„Co je?" štěkl.

„Máte návštěvu," ozvalo se v odpověď. „Soudruh Vorošenin."

Kchang se usmál. Existuje tolik cest k moci a vlivu. „Pošli ho sem."

Nikolaj odsunul židli ke zdi, aby v pokoji získal víc místa, pak se svlékl do trenek a dvacetkrát si zopakoval náročnou katu „Lapený levhart".

Zvolil si ji proto, že se při ní klade důraz na boj v těsném prostoru – na přesně mířené údery, jež vyžadují vydání maximální energie na krátkou vzdálenost. Začal v celém pokoji, ale postupně, jak se jeho imaginární bambusová klec zmenšovala, cvičil na menší a menší ploše, až se nakonec téměř nehýbal z místa.

Přestože cvičení zahrnovalo tvrdé údery loktem a kolenem, jeho ústředním prvkem bylo specifické postavení ruky zvané „levhartí spár", při němž jsou prsty ohnuté v druhém kloubu, ale nejsou sevřené v pěst. Úderná plocha je proto velmi malá, jen hroty kloubů, určená k tomu, aby pronikla úzkým prostorem.

Klíčem byla přesnost.

Ta a nasměrování energie. Nikolaj trénoval, dokud nebyl schopný vložit dostatečnou sílu i do úderu, při němž ruka před zasažením cíle urazila jen pět centimetrů. Předpokládal, že ve skutečnosti bude mít k dispozici patnáct až šedesát centimetrů, ale nechtěl si dopřát duševní pohodlí takového přepychu.

Když docvičil, fyzicky vyčerpaný, ale mentálně nabuzený, posadil se na podlahu, zaujal strnulou meditační polohu a představil si plánek operního divadla Čeng-i-cch'.

Viděl plán dokonale před očima a začal se propracovávat od Vorošeninovy rezervované lóže chodbou a dolů po schodech. Odbočka doleva by ho přivedla do centrální části divadla, pak do vestibulu a ven hlavním vchodem. Cestou vpravo pod schodištěm by se dostal do další krátké chodby a ke dveřím do zákulisí.

Za nimi mohl opět odbočit buď doprava do zákulisí, nebo doleva do uličky za divadlem.

To bylo celé, takže si v duchu zopakoval celou únikovou cestu. Z lóže doleva chodbou, dolů po schodech, doprava chodbou, doleva ven z budovy. „Prošel" se tudy v duchu dvacetkrát, načež přistoupil k další úrovni.
Překážky.

První budou Vorošeninovi bodyguardi, ale pokud provede úder správně, nebudou ještě celou klíčovou minutu vědět, že se něco stalo. Musí však brát v úvahu možnost, že se přes ně bude nutné probojovat. Nedalo se odhadnout, jak by mohli být rozestavení, takže bude muset improvizovat přímo na místě. Od toho však cvičil katy, jejich účelem bylo naučit tělo reagovat na jakoukoli hrozbu okamžitě, bez nutnosti přemýšlení, jež by se mohla stát osudovou.

Proto bodyguardy pustil z hlavy.
V chodbě podél lóží by se neměly vyskytnout žádné problémy. Mohla by tam být čínská policie, ale pokud zabití Vorošenina nespustí poplach, měl by kolem nich bez obtíží projít „na toalety".

V duchu však zpomalil krok, „šel" nenuceně, ne jako člověk, který právě někoho zabil, ale jako člověk, který si prostě potřebuje vyprázdnit močový měchýř.

Sešel ze schodů a dal se vpravo. Na konci chodby byly dveře do zákulisí a téměř jistě u nich bude stát nějaký zaměstnanec divadla, vrátný, aby odrážel dychtivé fanoušky.

Nemělo by být těžké ho odstranit.

Vražda nevinného člověka by však znamenala ostudnou ztrátu cti, což nepřipadalo v úvahu, proto si Nikolaj v duchu vyzkoušel nesmrtící úder ze strany do krku, na krční tepnu, jímž by protivníka ochromil, ale nezabil. Provedl úder, položil muže na zem a otevřel dveře.

Následující dveře měl hned po levici a vyšel jimi na chladný noční vzduch.

Hračka, pomyslel si, ale hned se vlastním falešným představám zasmál.

Hračka, pokud se dostanu tak blízko k Vorošeninovi, abych mohl provést smrtící úder.

Pokud se mi ho podaří provést bezchybně a dokážu ho tiše připravit o život tak, aby přitom zůstal sedět v křesle.

Pokud si bodyguardi nevšimnou ničeho podezřelého.

Pokud nebudu muset zabít další tři muže a pak se probojovat přes čínskou policii.

Když tohle všechno půjde dobře, bude to hračka, jenže je tu spousta pokud. Není divu, že mu Haverford dával naději jedna ku stu, že se mu podaří misi splnit a přežít.

A když ne? zeptal se v duchu.

Když ne, pak je to moje karma, můj ming jün, jak by řekli Číňané, a čeká mě smrt.

Jsem na ni připravený?

Ano.

Vybavila se mu Kišikawova slova: Když je člověk připravený zemřít, je tahle otázka vyřešená. Potom se může plně soustředit na činy. Proto mysli jen na úspěch, neúspěch se o sebe postará sám.

Seděl na podlaze ještě hodinu a představoval si dokonalý průběh celé operace, krok za krokem. Potom vstal, vyloudil z kohoutku horkou vodu a vykoupal se. Pak se oblékl a sešel dolů do vestibulu, kde čekal Čchen, připravený zahrnout ho dalšími projevy své pohostinnosti.

 

Kchang připravoval jeviště.

Chtěl, aby to bylo dokonalé, aby měl pro drama, které tu bude režírovat, pro hru, kterou už měl napsanou, naprosto bezvadné kulisy.

Nikolaj Hel bude deklamovat podle scénáře. Zpočátku se možná bude vzpírat, protože ho mužská hrdost bude nutit k tomu, aby odporoval; ale nakonec se poddá a všechno vyklopí. Přijde jako muž, ale odejde jako eunuch, vstoupí na jeviště jako šeng, ale opustí ho jako tan, zostuzený bude žadonit o smrt.

Jenže smrt v soukromí mu není souzena. Kchang si to, co z něj zůstane, nechá pro další vystoupení, jeho ponížení budou sledovat tisíce diváků u Nebeského mostu. Hel bude mít na zádech místo vyšívaného roucha plakát, bude svázaný těžkými provazy a naposledy se pokloní za hřmotu pušek a řevu obecenstva.

Kchang si v prstech pohrával s tenkým, pevným drátem – na jednom konci zašpičatělým, na druhém stočeným do smyčky –, s nímž hodlal propíchnout Helovo mužství.

„Tahání smyčce ťing-chu po strunách" nazval Kchang tuto novou techniku a už si představoval, jaké tóny bude Hel vydávat, až mu bude drátem projíždět sem a tam prošpikovanými varlaty.

Kchang se pro tuto příležitost náležitě oblékl: měl černou halenu s černou ozdobnou výšivkou, černé hedvábné pyžamové kalhoty a černé trepky. Pečlivě si napomádoval vlasy, sestřihl obočí a na tváře si nanesl téměř neznatelnou vrstvičku růže.

Těšil se, jak bude rytmus duševních muk ladit s rytmem muk tělesných – jak Helovi ukáže, jaká bolest ho nevyhnutelně čeká, pak mu nabídne, že rozsudek vezme zpět, a nakonec ho stejně uvede ve skutečnost. Bude ho napínat mezi zoufalstvím a nadějí, mezi děsem a uvolněním, mezi bolestí a úlevou, postupně ho povede k vyvrcholení, při němž nebude existovat nic než utrpení.
Jako v každé slušné opeře budou hudbu prokládat pasáže mluveného slova, až bude Hel odříkávat své monology. Ano, je americký agent, ano, poslali ho, aby zatahal za provázky jejich loutky, toho zrádce Lioua, ano, chtěli dopravit zbraně kontrarevolučním živlům v Jün-nanu, ano, toužili zavraždit Maa.

Slyšel, jak zaklaply dveře auta, a pak kroky na štěrkové pěšině.

Opera měla co nevidět začít.