portál pro milovníky knih
Lampa

Rudá je stužka i Maova knížka ...

název knihyČíňan

nakladatelstvíHOST

číslo vydání1. vydání

místo vydáníBrno

rok vydání2011

počet stran501 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7294-587-0

Před pár lety se v televizním zpravodajství objevily zprávy o tzv. lodní flotile svobody, která se pokusila prorazit izraelskou blokádu a dovézt humanitární náklad do Palestiny. Akci organizovalo Hnutí za osvobození Palestiny spolu s tureckým Výborem pro lidská práva. Incident skončil zásahem izraelských jednotek, devíti mrtvými a řadou zraněných. Mezi řadou protestů či naopak obhajobami izraelského počínání v českých médiích zapadla zpráva, že na jedné z lodí byl přítomen švédský spisovatel Henning Mankell.

Jistě i proto, že v té době u nás Mankell nebyl příliš znám. Přestože Mankellovy knihy budovaly ve světě skvělou pověst švédské detektivce ještě před zjevením Stiega Larssona, letos čtyřiašedesátiletý Švéd, tvůrce komisaře Wallandera, u nás příliš nezdomácněl. Pár jeho knih vydalo před pár lety Motto a Olympia, ale zdá se, že teprve péčí brněnského Hostu se Mankellovy romány otevírají českému publiku. Účast spisovatele na politické akci se nám z českého pohledu může zdát přinejmenším výstřední, ale politická angažovanost patří k výbavě severského intelektuála. Přirozeně levicová – v případě Mankella šlo v mládí třeba o sympatie k maoismu nebo norské komunistické straně, do níž ale osobně nevstoupil.

Detektivka jako zástěrka

Mohlo by se zdát, že tak obšírný úvod, poukazující na autorův politický aktivismus se do recenze nehodí. Jenže pro Mankellův kriminální román Číňan, který nedávno vyšel, jsou politické ideje a přesvědčení zásadní. Detektivní zápletka je tu masem, které obaluje kostru politických úvah. Takhle napsáno to zní strašně neatraktivně, ale není tomu tak. Na to je Mankell příliš protřelý spisovatel a s detektivním motivem si dal dost práce.

Jedné mrazivé lednové noci vstoupí do maličké švédské vesničky muž s ostře nabroušenou zbraní. Pár stavení obývají (až pár výjimek) starci a stařeny, jejichž rozsekaná a zohavená těla budou posléze zaměstnávat policii pěkných pár týdnů. Policejní vyšetřování ale sledujeme jen zprostředkovaně, pomocí výstupů médií. Mankell na scénu vypouští vlastní pátračku, dá-li se to tak říci. Birgitta Roslinová není žádný ostrý soukromý detektivní ohař, ale soudkyně v pokročilejším středním věku, kterou trápí vyhasínající manželství a jakási osobní krize (především jde o konfrontaci s mladickými ideály, pro české publikum bude možná překvapivé, že Birgittina krize se vlastně taž na pár výjimek nedotýká otázek, které přináší její zaměstnání.) K případu se dostane náhodou, k jedné zavražděné rodině má určitou vazbu z minula a na místě činu si vypůjčí jeden starý deník. Ani pak ale stopu nijak divoce nesleduje. Většina událostí kolem ní se odehraje spíše sledem náhod. Ukazuje se, že za nepochopitelným zločinem stojí křivda a nenávist jdoucí přes několik století.

Putování napříč kontinenty

Již jsme zmínili, že soudkyně objeví jeden deník, který popisuje budování železnice v USA, jehož se zúčastnil jako předák také jeden z švédských imigrantů. „Recipročně" v druhém oddílu knihy sledujeme historickou odbočku: vyprávění Sana, Číňana, který se stavby zúčastnil jako do Států zavlečený otrok (taková trochu Chaloupka strýčka Toma, ovšem bez náznaků laskavosti). Následuje ještě třetí oddíl, který čtenáře zavádí do Číny současné, kam vedou nitky k rozřešení případu. Budeme-li v topografii důslední, musíme zmínit, že kniha vezme ještě na výlet do Afriky, k níž se upíají čínské naděje a konečně do Londýna, kde se Brigitta Roslinová konečně střetne se "svým" Číňanem.

Čtení bez oddychu

Jako červená niť – či přesněji řečeno stužka, která je nalezena poblíž místa činu, se románem táhnou otázky po odpovědnosti k vyššímu celku, ideologii a vlastnímu svědomí. Hádala bych, že tady autor mluví hned ústy několika postav nebo jim vetknul své zkušenosti a pocity. Birgitta Roslinová se svou přítelkyní vzpomínají na svou politickou aktivistickou minulost – z odstupu trochu komickou, přesto se s rezignací na angažovanost, zápal a životem ve středoproudu něco podstatného z jejich životů vytratilo. Pokud tady jde o nostalgicko-„akademické" debaty dvou stárnoucích žen, zcela jiné jsou politické diskuse postav současných čínských prominentů. Tam se jedná o nic menšího, než je budoucí uspořádání světa a mocenských vlivů. Hádám, že tady je autorovu srdci nejbližší postava Chung – uvědomělé komunistky, která ale vidí v širších souvislostech, na svou vlast pohlíží s hrdostí a odmítá opakovat kolonialistické zotročující modely, kterých se dopouštěli v minulosti evropští dobyvatelé.

Dočkáme se několika celkem obsáhlých pasáží o Maovi a hodnocení "velkého čínského vůdce" není rozporuplné nebo snad odsuzující, jak by jeden v této části Evropy čekal. Mankell o Maovi píše sice zdánlivě neutrálně, ale řekla bych, že s citelným obdivem.

Mankellův Číňan má velmi promyšlenou strukturu a čtenáře nakonec uchlácholí i kýženým rozluštěním a detektivním koncem (byť některé detaily zůstanou záměrně neobjasněny.) Postavy jsou natolik dobře napsány, že s ochotou sledujete jejich myšlenkové pochody, ačkoli s nimi nemusíte souhlasit. Ten, kdo hledá čistokrevnou detektivku, možná spokojen nebude. Mankell, podobně jako třeba Larsson vyžaduje od detektivky i od čtenáře něco víc - minimálně pozorné, soustředěné čtení. Číňan není románem, nad kterým lze v klidu vypnout. Naopak se může stát, že vás bude neodbytně pronásledovat i po dočtení a nutit vás srovnávat své postoje s předestřenými názory. A tak to také Henning Mankell chtěl.