portál pro milovníky knih
Lampa

Rimbaud vyplul v opilém komiksovém korábu

Komiksy podle klasických děl světové literatury mají dlouhou tradici. I u nás jsme se mohli setkat s Kafkovou Proměnou (už dvakrát), Kyticí K. J. Erbena, již v 90. letech vycházely verneovky v komiksu. Přesto je vždy otázkou, jak a proč adaptovat. Zatímco Samsa si o převedení do komiksu přímo koleduje, u Kytice už lze o podobném nápadu zapochybovat. A převádět do komiksu poezii Arthura Rimbauda? Inu, to může napadnout jenom Francouze.

Bylo to právě nakladatelství Garamond, které uvedlo na trh komiksovou Kytici, která se ukázala jako trefa do černého. Hlad po komiksu a zejména po českém komiksu pro masy v době, kdy tento výrazový prostředek zažívá obrovskou expanzi, byla trefa do černého (a to i přes kolísavou kvalitu zpracování jednotlivých básní).

Po Kytici Ples oběšenců

Vzhledem k tomu, že nakladatelství má s podobným typem publikace pozitivní zkušenost, rozhodlo se vydat komiksový Ples oběšenců Arthura Rimbauda, básníka, který i dnes vzbuzuje nejen díky své poezii, ale i kvůli bouřlivému životu bláznivé rozechvění v nejedné náctileté dívce. Samozřejmě že Rimbauda nečtou pouze lidé postpubertálního věku, ale dá se předpokládat, že k němu budou inklinovat. A pokud to nepředpokládáte vy, předpokládají to francouzští tvůrci komiksů v Plese oběšenců.

Co báseň, to jiný autor kresby, navíc Francie je na tom s množstvím vykreslených komiksových tvůrců o poznání lépe než Česká republika, ale ani tak není dojem příliš přesvědčivý. Na rozdíl od striktně epické Kytice není Rimbaud často zcela doslovný (i když kreslíř básně Chudáci v kostele příliš práce s vymýšlením obrazové stránky dozajista neměl) a vyžaduje interpretaci. A v takovém okamžiku přichází ke slovu scenárista a kreslíř. V některých případech bohužel.

První signální francouzského pojetí

Kupříkladu báseň Román je pojata jako romance z Marseille plná mladých moderních krásných lidí. A pochopitelně nechybí ani tragický prvoplánový konec, který dokáže zabít i takového básníka, jakým byl Rimbaud. Podobně škodí přílišná doslovnost Hanbě, na hranici přijatelnosti je třeba První večírek... Zde nabývá dospělý čtenář dojmu, že celá kniha je sestavena z prací nějakého studentského grandu na podporu francouzské poezie s financováním z Bruselu.

Na opačné straně ale stojí zpracování několika básní, které dopadly o poznání lépe. Mezi ty můžeme zařadit třeba U muziky, ve které Rimbaud popisuje svoje dojmy z návštěvy jakési pochybné zábavy na náměstí de la Gare v rodném Charleville. Autorka scénáře Céka odmítá být doslovná, a namísto večerních výjevů předkládá odpoledne v parku a básníka proměňuje v malíře. Žel i konec tohoto komiksu není nepředvídatelný, ale v konkurenci ostatních kreslířů nevadí a smysl pro humor jej řadí o třídu nad ostatní.

Něco navíc...

Co má Rimbaud navíc oproti Kytici? Životopisné vsuvky u každé básně, které ilustrují autorův život a nějakým způsobem korespondují i s následujícími verši. To je jednoznačně pozitivní počin, protože právě tyto pasáže řadí jeho poezii do kontextu a přibližují básníka i po jiné stránce než tvůrčí. Zarážející je fakt, že v tomto textu, kterého není mnoho a který jediný redakčně spadá pod nakladatelství, jsou k nalezení hned dvě chyby, které by odhalila i zběžná korektura.

Použitý překlad básní pochází z pera specialisty na románskou poezii, Gustava Fancla. Jeho, nejspíše nejmodernější a poslední české překlady Rimbauda pak stylisticky ladí s novým a netradičním pojetím celého projektu a výběru jeho překladů se nedá nic vytknout.

Pokud máme nad Plesem oběšenců vynést nějaký soud, bude pozitivní. Poezie zachází ve 21. století na úbytě a jakýkoli pokus navrátit ji alespoň trochu do života se cení. Výše uvedené výtky jsou relevantní zejména pro ty, kdo se zabývají komiksem jako médiem hlouběji, ovšem je dobré uvědomit si, že jim není nový počin nakladatelství Garamond určený. Také je jednoznačně kladné, že někdo podobný pokus zprostředkoval i českým čtenářům. Jen hustěji a větší kapky.