portál pro milovníky knih
Lampa

Příznivci Chaloupky strýčka Toma zaplesají

Mississippská delta, rok 1955. Otroctví už bylo dávno zrušeno, ale jinak se toho zas tak moc nezměnilo. Hvízdat, i když obdivně, na krásné bílé dámy se nevyplácí. Běloši jsou tu totiž stále nad zákon, a tak jediným, kdo bezpráví potrestá, je papoušek ...

Byl to krutý zákon o povinnosti navrátit uprchlé otroky, který inspiroval Harriet Beecher Stoweovou k napsání slavného románu Chaloupka strýčka Toma. A byl to zmanipulovaný soudní proces, který stejným způsobem podnítil Lewise Nordana k podání svého literárního protestu. Ač obě díla dělí téměř 150 let, jsou tu i další spojitosti – pozitivně vykreslené postavy černochů a protichůdné povahy i názory jejich bílých spoluobčanů.

Chlubení se nevyplácí

Příběh čtrnáctiletého černocha, který byl zavražděn jen proto, že se chlubil intimní známostí s běloškou, jejíž fotku údajně nosil v peněžence, zasáhl v 50. letech minulého století celou Ameriku. Chlapec Emett Till, v Nordanově románě vystupující pod jménem Bobo, zpečetil svůj osud, když kvůli sázce zahvízdal na pohlednou manželku místního boháče.

Už před obchodem, kde k incidentu za přítomnosti řady svědků došlo, začalo být pěkně horko, a tak emancipovanou Sally Ann nenapadlo nic lepšího, než Boba rychle odvézt domů. Jeho pěstouni, Strýček a Tetička, idylický černošský pár, však následně zažili pěkně těžkou noc. Přijeli k nim dva bílí muži, vyhrožovali jim zbraní, pak naložili Boba do auta a od té doby ho nikdo neviděl.

Až po několika dnech bylo objeveno v Srnčím jezeře utonulé tělo mladého černocha, zatížené těžkým lopatkovým kolem z vyzrňovače bavlny, díky čemuž vznikla „zábavná" průpovídka o zlodějíčkovi, který se pokusil cennou součástku ukrást a přeplavat s ní na druhý břeh. Vtipná však tato historka připadá jen bělochům, u černého obyvatelstva spíš rozpaluje pocit křivdy. Případ totiž končí skandálním rozsudkem soudu...

Lewis Nordan není jediný, komu celý případ „zákonem posvěceného mississippského zabití" nedal spát. Emettův příběh se stal inspirací mnoha dalších literárních děl, Nordanovi však vůbec nejde o nějaké hodnověrné vylíčení tehdejších událostí. Naopak, volí si naprosto originální způsob. Scény z jeho knihy místy připomínají filmovou grotesku, a proto je také nazývána „komickým" románem.

A hrdiny zastíní papoušek

Kniha zaujme i poněkud paradoxní kostrou příběhu, kdy se děj pořádně rozjede až ke konci. Vyprávění plyne téměř v jazzovém rytmu, je plné variací a opakování, ostatně Nordan tenhle hudební směr údajně miloval. Hrdinou by měl být logicky Bobo, ale ten toho jednak moc nenamluví, jednak brzy mizí ze scény a další děj sleduje potměšilým okem z hrobu.

A tak jeho roli přebírají jiné postavy, chvíli ta a chvíli zas ona. Jakoby každá z nich přidala svůj osud jako dílek do společné obžaloby tehdejší společnosti. Příběh rámcuje mladá učitelka Alice Conroyová, která na začátku knihy do smyšleného městečka Arow Catcher přijíždí, aby tu začala svou pedagogickou kariéru, a na konci zas odjíždí. Její výukové metody jsou přinejmenším potrhlé, stejně jako marné toužení po ženatém profesorovi Dustovi.

Komický účinek je dosahován různými způsoby. Jednak čtenáře upoutají prostoduché dialogy, v nichž jsou řeči postav uvozeny notorickým „řekl" nebo „řekla". Mnohdy to jsou spíš monology, jen formálně propletené, jinak každá z hovořících postav v podstatě mluví o tom svém, aniž by reagovala na předchozí repliky.

Ve vypravěčském partu se vyskytují pravé gnómické perly. Jedné z žen třeba lačně září oči jako právě vyražené dolarové mince, jiná má zase větší strach z metafor než z černochů. Kromě tohoto estrádního jazykového humoru si může čtenář vychutnat hádanku, kdo by vyhrál, kdyby se poprali Ježíš a Superman. O vážných i nevážných věcech totiž píše autor se stejnou lehkostí, jakoby v tom nebyl rozdíl.

Vrchol komického účinku však nastává při popisu soudního přelíčení s Bobovými vrahy. Důležitý svědek se tu dostaví s papouškem na rameni, diváci se v dusné soudní síni ovívají kostelními vějíři s motivy jehňátka a žáci místní školy se sem vypraví na školní exkurzi. Alice zkouší během procesu třídu ze znalostí detailů vraždy, na své otázky však vzápětí dostává hlubokomyslné filozofické bonmoty, znějící z dětských úst víc než groteskně. Celé přelíčení není ničím víc než děsivou travestií spravedlnosti – a i jediný trest, který obviněné stihne, připomíná žertovný přírodní úkaz.

Magicky krutý americký Jih

Mississippská delta je totiž hodně zvláštní místo a stát se tu může cokoliv. Místní lidé mají často magické schopnosti a předtuchy, lidová vyprávění jsou tu stále živá. Není nakonec divu, že toto místo Nordanovi učarovalo a vtisklo mu i určitý faulknerovský lyrismus, projevující se v práci s jazykem a elegických tónech. Obdivné hvízdnutí, které napsal za pouhých šest měsíců, ho proslavilo po celých Spojených státech a vyneslo mu několik literárních cen.

Lewis Nordan bývá také považován na pokračovatele tradice humoristů amerického Jihozápadu, k nimž patřil i Mark Twain nebo Flannery O'Connorová. V Obdivném hvízdnutí autor navíc uplatňuje celou řadu prvků magického realismu. Kouzlo se skrývá v obyčejných věcech, slovech, v odlescích vodní hladiny i v tom uklidňujícím pocitu, jaký vyvolává nabitá pistole v kapse.