portál pro milovníky knih
Lampa

Pražský hřbitov zdravého rozumu

název knihyPražský hřbitov

nakladatelstvíArgo :

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2011

počet stran465 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-257-0487-5

Málokterý autor na sebe s každým novým románem strhává takovou pozornost jako Umberto Eco. Je skutečným fenoménem, ke kterému se hlásí nejen odborná veřejnost pro jeho práce na poli sémiotiky, estetiky a populární kultury, fanoušci dobrého čtení pro jeho komplikované, avšak bezchybně konstruované literární hry, ale i místa a společnosti, které jsou nějakým způsobem s jeho díly svázány. Hrdina Ecova románového debutu pochází z rakouského Melku – a dodnes v tomto rakouském městě, vyhlášeném svým klášterem – jednou z „perel na Dunaji" – a především jeho knihovnou narazíte na divadelní představení Jméno růže. Že kouzlo stále funguje dokazují i propagační akce a zájem médií, které doprovázely český překlad románu číslo šest: Pražského hřbitova. A vůbec nevadí, že román se v Praze vůbec neodehrává, přesto je kniha tak trochu „naše".

Což je samozřejmě pouze úsměvné, stejně jako skutečnost, že ve stáji současného českého vydavatele Ecových knih najdeme i Dana Browna – terminologií Star Wars jakousi temnou stranu Italovy literární síly. Nemá smysl srovnávat kvality obou autorů, bylo by to nezdvořilé v podstatě k oběma. Ale stojí za pozornost, že úspěch Brownových knih je spojen s něčím, čím se Eco zabývá již několik desítek let – potřeby lidí věřit komplikovaným, doslova šíleným teoriím o konspiracích, o našem ztrácení se ve světech nejrůznějších fikcí. Jméno růže bylo „nalezeným rukopisem", Foucaultovo kyvadlo vyprávělo o světě, který je konspiracemi řízen, a Baudolino vyjádřil jednu z nejkrásnějších, nejen postmoderních myšlenek vůbec: „Cožpak bychom si to mohli vymyslet, pokud by to nebyla pravda?" V Pražském hřbitově je tato ochota podlehnout dostatečně drzé a fundovaně se tvářící lži zmapována zatím nejpodrobněji na pozadí historie tzv. Protokolů sionských mudrců.

Život, doba a dílo kapitána Simoniniho

Vítejte u vzpomínek Simona Simoniniho, původem Piemonťana, později přesídlivšího do Paříže a považujícího se za Francouze, nadšeného xenofoba, otroka vlastního potlačovaného chtíče, ale především zručného falzifikátora závětí, smluv a v případě potřeby i složitějších děl, pro něž je dobře znám všem důležitým zpravodajským organizacím civilizované Evropy... Doprovázel Garibaldiho Tisíc při tažení na Sicílii (jež rozhodně není hrdinské, ale spíše plné politikaření a úplatků), zapojil se do prusko-francouzské války i Dreyfusovy aféry. Jeho životním dílem je však dokument, který potvrzuje celosvětové židovské spiknutí proti křesťanstvu. Dílo, které obratně skládá ze střípků romanopisců Dumase a Sua i významných „myslitelů" své doby a propojuje je s podobnými texty zaměřenými tu proti katolické církvi, tu proti svobodnému zednářstvu a jindy zas proti monarchii. Nevybírá si, je hnán svou nenávistí vůči Židům (s nimiž se však setkal vlastně pouze dvakrát) a touhou stvořit dokonalý komplot.

Na své pouti životem potkává celou řadu historických osobností – od těch, jež poznáme všichni (Dumas, Garibaldi) až po ty, kteří před námi ožívají až díky Ecově imaginaci (Léo Taxil) – ale především neustále naráží na různé pověry a pomluvy, jimiž svět žil (a s největší pravděpodobností vždy žít bude). Pražský hřbitov je jakýmsi opakem klasických velkých románů, které vypráví o velkých, tvůrčích činech, jimiž se dávají věci do pohybu, případně se zcela převrací a slouží jakémusi imaginárnímu pokroku. Ecův hrdina sice také tvoří – ale jeho produkty jsou lži. Ale především se jedná o kompiláty – zdařilé, promyšlené, ale pořád kompiláty. Například svou scénu z pražského hřbitova, kde se v jeho představách setkají židovští spiklenci, aby vyjevili své ďábelské plány, přebírá Simonini z populárních dobrodružných románů. Jako kdyby Eco říkal, že pokrok nespočívá v odhalování pravdy a novosti, ale v hromadění již známého (čímž se obloukem vrací ke středověku a jeho myšlení) a opakování lží, které se jen uzpůsobují dobové poptávce.

Svět je tedy založen na podvrzích, lžích a odhodlání mocných, udržet své komploty a konstrukty za každou cenu při životě. Je to svět založený na neustálém hledání nepřítele. Pokud Eco naznačuje, že ani devatenácté století, které by mělo být stoletím vědy, se nezbavilo principů, na nichž svět fungoval již ve středověku (o čemž vypovídá i řada scén, v nichž tehdejší vědci vystupují), vrací se zde k myšlence, že celá Evropa a evropská kultura je založena na negativním se vymezování se vůči „cizosti". Je jakýmsi zrcadlem (příkladně tato zrcadla pospal např. J. Fontana v knize Evropa před zrcadlem, ale na podobné myšlenky narazíme i v knize B. Horyny Idea Evropy). Ovšem Eco si je vědom také toho, že zrcadlo je velmi nebezpečný nástroj a jeho románové svět jsou plné nejen těch Druhých, ale také Dvojníků – a na jednoho takového Dvojníka narazí i Simonini, který náhle zjišťuje, že i jeho život je jednou velkou lží a rozhodně není pouze jeho majetkem. Že by život ve lži a podvrzích byl podstatou evropanství?

Xenofobův rozum do kapsy?

Ovšem podobné teorie a myšlenky můžete klidně nechat stranou a stejně jako u každého Ecova románu, i v případě Pražského hřbitova se lze bavit především bravurním vypravěčstvím. Eco se jako vědec zabýval devatenáctým stoletím a jeho literaturou často – a na výsledku je to vidět. Kniha se skládá z řady dobrodružných epizod, které by jistě vynikly nejen v sebraném spise, ale i v podobě mnoha sešitových vydání... Postavy i jazyk by se zase neztratily v románech Dumasových a to samé platí o samotném provedení knihy, především vnitřních ilustracích. Jinému čtenáři pak udělá radost třeba Simoniniho posedlost dobrým jídlem (a logicky tedy dobrými restauracemi)...

A ještě jinému zase gustem podaný přehled dobových xenofobních teorií. Hned ze začátku knihy čtenáře zavalí proudem Simoniniho zaručených pravd na téma podřadnosti jednotlivých lidských plemen – schytají to Němci, Italové i Francouzi a čtenář se neubrání úsměvu. Je ovšem jasné, že v románě, který se zabývá zrodem Protokolů, hraje prim antisemitismus a zde jdou žerty stranou. Eco je ve své důslednosti, s níž přibližuje dobovou nenávist vůči Židům, která je bohužel jedním z našich „kulturních dědictví", až děsivý. Dokonce se nadhodí i téma „konečného řešení".

Již jsem zmínil, že Pražský hřbitov zpochybňuje, že by lidstvo v devatenácté století bylo jakkoliv vyspělejší než ve středověku – ale zároveň svými průhledy do budoucna varuje i nás. Ani my nejsme jiní. A myslet si, že právě naše doba a civilizace jsou již skutečně založené na rozumu a žádné moderní Protokoly (jedno proti komu) přijít již nemohou, je pouhou iluzí...

zpět na přehled09.12.2011 08:49,