portál pro milovníky knih
Lampa

Prázdné místo plné lidské špíny

Od doby, kdy dokončila první knihu, uplynulo osmnáct let. A šest let ji odděluje od posledního vyprávění o mladém kouzelníkovi. Nejnovější počin J. K. Rowlingové přišel nejen s časovým odstupem, ale také s velkým očekáváním. Zdálo by se, že tentokrát bude tvůrkyně ságy o vy-víte-o kom (sama autorka si příliš nepřeje, aby se Prázdné místo spojovalo s její předchozí tvorbou) v nelehkém postavení - konečně oficiální titul pro dospělé! Ježe Rowlingová pomyslný souboj o vlastní reputaci sváděla opakovaně, vždy s příchodem nového potterovského dílu. Nicméně otázce, jak se s očekáváním čtenářů a kritiků Rowlingová popasovala tentokrát, se vyhnout nelze.

Výkřiky typu "Dokáže se Rowlingová vymanit ze stínu série o Potterovi?" nebo "Umí napsat J.K.R. i román pro dospělé?" jsou každopádně chatrným základem pro hodnocení románu Prázdné místo. Tendence porovnávat je nám sice vlastní (a jsme v ní okolím trénováni již od raného dětství) a patrně se nelze oprostit od očekávání, zda tentokrát autorka šlápla vedle (ti škodolibí z nás), nebo obavy, že tentokrát autorka šlápla vedle (ti natěšení z nás). Ale psát o postavách z Pagfordu (městečko, v němž se děj Prázdného místa odehrává) s posteskem, že by jistě byly pro čtenáře zajímavější, kdyby v rukou držely hůlky, mi přijde hodno poklepání na čelo.

Absence kladných postav 

A jak to tedy s Pagfordem je? Nemám nic proti knihám, kde z hrdinů nečiší sympatie. Celý román může stát na outsiderech, protivech i grázlech, kterým by člověk ruku nepodal. Má to však jednu podmínku. Musím je chtít alespoň sledovat, po očku, někde zpoza rohu. Rowlingové Pagford je snad filiálkou pekla. Obyvatelé se čerta starají o blaho ostatních, toho jen mají občas plná ústa. Sobectví a závist v Pagfordu jen kvete.  Lidé si tu nevěří, ale pokrytecky se na sebe na chodníku usmějí. Partnerské vztahy jsou zralé na JIPku, nekalosti jako nemoc prolézají městskou radu. Prázdné místo překypuje hnisem, který by bylo hodno vymáčknout, jenže na to jaksi chybí vhodný kandidát. Popřemýšlejte, zda se vám tedy chce více než na pěti stovkách stran potkávat výše charakterizované hrdiny románu.

Kdo je kdo?

Rowlingová jako bůh zkázy nasypala na Pagford popel a my můžeme pozorovat jeho znamenané obyvatele. V románu je jich hodně. Tak moc, že jsem se po první čtvrtině knihy rozhodl vyhledat na internetu pomoc. Grafické znázornění obyvatel, respektive vazeb mezi nimi. Mám chabou paměť na jména, a protože co jméno, to pekelník, těžce se mi mezi nimi rozlišovalo. Možná že právě v tomto se skrývá slabina knihy. Ne v množství záporných hrdinů, ale v jejich velmi podobných charakterových vlastnostech či motivech, které je ke zlobě vedou. Ti ústřední prahnou po uvolněném místě radního, zbylí zase město nenávidí, nebo nenávidí svého partnera, popřípadě rodiče. Nevím, zda v takové míře podobnosti Rowlingová schovává nějaký záměr či vyšší smysl, ale rozlišovat postavy jen jménem nebo věkem mi přijde málo.

Přesto mi pagfordští ukradení nebyli. A co víc, cítil jsem se jim dost na blízku. Rowlingová vyprovokovala můj zájem i zvědavost, chvílemi dokonce i soucit, nebo alespoň pochopení. A ona jistá míra podobnosti motivací a charakterů zase zabraňuje umělým románovým konstrukcím, které právě často vznikají z popudu, aby příběh obsahoval několik odstínů šedi.

Stejně  i druhá výtka, o kterou jsem se hodlal opřít, a tedy že nedochází u postav k citelnému vývoji, lze snadno vyvrátit. Rowlingová zachycuje nedlouhý časový úsek v životě malého městečka a několika rodin, soustředí se na co nejrealističtější prokreslení místa a povah lidí...takže jistá setrvačnost je zcela na místě. Schválně, jak moc jste se vy za poslední týden dva změnili?

Zastavený čas

Jenže Prázdné místo může vzbuzovat jiná očekávání. Kniha je přece tak tlustá! Čas v Pagfordu se ale  takřka zastavil. V maloměstě chcíp pes a život je zde asi tak dynamický jako v konzervě na maso. Pro Rowlingovou byl, zdá se, mnohem důležitější krátký okamžik, pomocí něhož hloubkově nahlédne a pojmenuje ty horší stránky lidské společnosti. S tím pojmenuje můžete mít problém taky, protože Rowlingová umí dobře popisovat. Až tak dobře, že ji lze obvinit z přílišné popisnosti. Nene, jazyk ovládá skvěle, je to velmi čtivé a vlastně i hutné. Současně jsem ale čas od času uvažoval, že by se ta která vlastnost postavy dala vyjádřit i rafinovaněji. To máte jako když ve filmu uvedete změnu času pomocí trhacího kalendáře a odletujících jednotlivých listů… docela škoda, ne?

Z dosavadního textu se vám asi dost těžko usuzuje můj vztah k Prázdnému místu. Nedivím se, ten vztah má dostaveníčko s ambivalencí. Na jedné straně si kniha vyžadovala neustále moji přítomnost, bavilo mě ji číst. A i když v Pagfordu se čas takřka zastavil, o nudu věty románu nezakopávaly. Jen nejde o dílo, které by se mnou rezonovalo. Je dobré, hodné doporučení, ale stejně jako se žádná z postav citelně neproměnila, (pravděpodobně) nezmění patrně román ani své čtenáře, možná mu ani pořádně v paměti neuvízne.

A už jen na okraj: Prázdné místo má i svou pozitivní postavu, Barryho Fairbrothera. Jenže ten umře hned na samém začátku. A stejně přemýšlím, když jej tolik všichni v Pagfordu poté chválí, jestli to neznačí, že i on měl špinavé ruce. Ale  nic, o mrtvých jen dobře…