portál pro milovníky knih
Lampa

Pánbůh se směje

název knihyChceš-li rozesmát pánaboha

nakladatelstvíGASSET

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2013

počet stran207 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-87079-24-9

Kdysi jsem slyšel, že 20. století začalo 28. června 1914 – atentátem v Sarajevu. Následovala světová válka, která změnila svět a vnesla do něj nové pořádky. Události světové války také stojí na počátku příběhu knihy Michaela Třeštíka nazvané Chceš-li rozesmát pánaboha.

Michael Třeštík, známý architekt sběratel (a manžel dokumentaristky Heleny Třeštíkové) v ní rekonstruuje vzpomínky a život svých rodičů: hudebníka Vladimíra a profesorky francoužštiny Libuše. Nejdřív se zdá, že hlavní postavou vyprávění je Vladimír. Sledujeme jeho dny v armádě, život v ekonomii (jak nazývá malé ruské panství) a poválečné roky osobního růstu. Pak se ale vyprávění stočí na Libuši Sulanovou, budoucí matku Michaela Třeštíka. Sledujeme její studia, stáž ve Francii, která do ní vryje dlouhotrvající šrám a především její společenskou emancipaci. Sledujeme příběh silné ženy v době, která teprve na ženskou rovnoprávnost čeká. Jak rychle se mění 20. století v děsivou epochu, tak rychle směřuje děj vyprávění dál a dál. Přichází válka a Libuše se stává členkou odboje. Kromě toho se ale potkává s množstvím slavných osobností té doby, především básníky Tomanem a Halasem.

Kniha je rozdělena na tři části, z nichž ty první dvě jsou o boji v těžkých podmínkách, nicméně o boji vítězném. Pak se ale dostáváme k názvu knihy a jeho smyslu. „Chceš-li rozesmát pánaboha, svěř se mu se svými plány“ je jeden z nejcitovanějších aforismů Woody Allena. Jestli něco ve 20. století platilo, tak právě tato věta a kniha Michaela Třeštíka je o tom dokonalým svědectvím. Závěrečná, třetí část knihy je smršť emocí a nutí otáčet další a další stránky do chvíle, dokud nejste na té poslední.

Stále tu ale mluvím o příběhu či o rodinné kronice, ale vnímavý čtenář dostane mnohem víc. Jakoby mimochodem autor otevírá otázky, na které si netroufá přinést odpovědi, ale zaseje zrnko budoucího bádání. Spravedlnost velí, že vynaložená námaha má být oceněna a měla by se člověku v budoucnosti vrátit. Budujeme vztahy, kariéru nebo zdokonalujeme naše dovednosti a očekáváme, že díky tomu bude náš život hodnotnější. Ovšem “chcete-li rozesmát pánaboha...” Naše vynaložené úsilí, láska, odvaha, statečnost, síla – toto všechno jsou ctnosti, které ve výsledku nemusejí znamenat vůbec nic. Přesto: máme na ně rezignovat? Myslím, že toto je pravým tématem Třeštíkovy knihy, ať už zamýšleným, nebo nechtěným.

V popředí ale samozřejmě stále stojí příběhy a jeho aktéři. Příběh pana Vladimíra a paní Libuše. Příběh jejich známých, přátel či souputníků. Příběh mladého státu, který těsně po vzniku utrpěl políček hned z několika stran. Kořením těch příběhů je humor i dojetí, láska i zklamání. Kulisou je dvacáté století, tak ošklivé ve své absurdnosti, které ovšem dalo vzniknout velkým silným momentům. Chceš-li rozesmát pánaboha je kniha trpká i něžná, hořká i sladká, hřejivá i bolavá. Je emotivní i chladná. V první řadě je ale maximálně autentická. A to je na ní to nejcennější.