portál pro milovníky knih
Lampa

Pán světla konečně září tak, jak má

název knihyPán světla

nakladatelstvíStraky na vrbě

číslo vydání2. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2012

počet stran337 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-87364-35-2

Říkali mu mnoha jmény. Pro některý byl Mahásamátman, pro jiné Sidhártha, pro jiné Buddha… a pro někoho prostě Sam. Říkalo se o něm, že je bůh, a říkalo se o něm, že proti bohům bojuje. Jeho nepřátelé se mu stávali spojenci a dávní spojenci usilovali o jeho život. Byl Pánem světla a svými činy změnil svět lidí i bohů.

Po letech čekání konečně vychází  slavný román Rogera Zelazného Pán světla. Vedle slavné série Amber nejslavnější autorovo dílo, za které získal v roce 1968 cenu Hugo a které je i nyní jednou z fantastických knih roku.

Pán světla podruhé a přitom poprvé

Na začátku musíme poněkud upravit předchozí tvrzení: po letech čekání se konečně objevil nový překlad Pána světla. Český čtenář se měl totiž možnost s románem setkat již v roce 1995. Ovšem tehdejší vydání se dočkalo překladu, který pokud nebyl vyloženě špatný, pak si alespoň řadu věcí až primitivně ulehčoval, a obálka byla jedním slovem monstrózní.

I proto byli fanoušci autora, který u nás v devadesátých letech patřil k nejpopulárnějším jménům fantastiky, nadšeni zprávou, že nové vydání bude pod hlavičkou Strak na vrbě. Jejich majitel Michael Bronec je totiž pravděpodobně největším domácím odborníkem na Zelazného tvorbu, které se ve svém edičním plánu také náležitě věnuje. Krom pro české čtenáře zbrusu nových titulů se to týká i druhých vydání – a jakýmsi prubířským kamenem, co čekat od nového Pána světla, jsou jeho verze Amberu.

Bronec se do tohoto projektu zapojil i jako spolupřekladatel a společně s Janem Kantůrkem (např. Úžasná Zeměplocha) dali naplno vyniknout Zelazného autorským hříčkám – od konkrétních popkulturních narážek po ladění některých scén například do ducha americké drsné školy. Každopádně však odhalili, že pod strhujícím dějem se skrývá literárně překvapivě mnohovrstevnaté a ambiciózní dílo.

A to samé se nyní podařilo s Pánem světla. V původním překladu se jednalo o mírně zmatené vyprávění plné hinduismem ovlivněných jmen, v novém se před námi vyjeví kompozičně zajímavá variace na hindské mýty, které tematizuje potřebu a sílu mýtu, přerod člověka v boha – a především proces převzetí božské zodpovědnosti za svou moc.

Potěší ovšem i pečlivost, s níž Bronec procházel nejen věroučné pasáže, ale i choreografii šermířských soubojů (sám Zelazny patřil k nadšeným šermířům a v jeho knihách je to znát).

Osvícení ve vesmíru 

Děj knihy se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, na planetě kolonizované pozemšťany. Ti po dlouhých letech porazili místní netělesnou formu života a zdokonalili techniku přenosu vědomí z těla do těla (bez ohledu na pohlaví), stejně jako posílili své vrozené – dost možná mutací ovlivněné – schopnosti, z nichž se stali božské Atributy a Akcenty.

A tak postupem času tito první kolonizátoři přejali role bohů hinduistického panteonu, jejich vzhled i schopnosti a začali vládnout svým méně šťastným kolegům, jejich potomkům či „potomkům svých prvních a druhých a třetích těl…“

Avšak jeden z nich, známý i jako Sam či Vazač démonů (aneb původních obyvatel planety), dospěje k názoru, že jejich vláda se již dávno stala zvůlí – tzv. bohové potlačují jakýkoliv technologický pokrok a udržují široké vrstvy na úrovni před průmyslovou revolucí. A pochopitelně rozhodují o tom, komu a v jakém těle se dostane nového zrození. Sam proto proti vládnoucímu hinduismu postaví budhismus – aby nakonec překvapeně zjistil, že původně pragmatické a cynické rozhodnutí a z něj vniklá pověst žijí vlastním životem.

Zelazny tedy použil klasickou poučku; dostatečně vyvinutá věda se stává pro méně vyvinuté publikum magií – zde pak přímo božskou mocí. Román si hraje s odkazy na hinduismus i budhismus – každá z kapitol (které je možné chápat i jako samostatné povídky – ostatně dvě tak také vyšly) je v podstatě převyprávěním některého z mýtů těchto dvou náboženství a v jejich průběhu Sam skrz řadu zdánlivých porážek postupuje ke svému cíli (mimochodem, v závěrečném konfliktu se objeví i třetí síla – pokřivená verze křesťanství). Tomu odpovídá i jazyk, který je plný poetických popisů a meditačních pasáží.

Ovšem všechna vznešenost a patos je do jisté míry ironická. Stejně jako je Sam typem hrdiny podvodníka (Enšpígla, Kojota, Lišáka… jak jen chcete), byl šibalem i sám autor. Sam je tak v mnoha ohledech vykreslen jako potměšilejší verze třeba takového Phila Marlowa. Chlastá, kouří cigarety a jeho druhové jsou převtěleni třeba v opičku. Ale zlidštění najdeme i v rovině motivace jednotlivých postav.

Zatímco u Sama se jedná o člověka, kterého nakonec k činům nutí pověst, kterou sám stvořil, ale kterou už jen sotva dokáže kontrolovat (a Zelazny tak vlastně říká, že následování jednotlivých náboženských konceptů a snaha o naplnění jejich paradigmat – známých i tušených – je v lidech hluboce zakořeněna), opičák Taq trpí za své rodinná pouta a například Smrtonoš Jama je v dobrém i zlém poháněn láskou.

Původně nejnebezpečnější ze Samových protivníků se postaví proti svým spolu-bohům ve chvíli, kdy jeho milovaná Kálí převezme roli boha Brahmy (a tedy změní pohlaví a anuluje jejich svazek). Jama se pak řídí slavným odi et amo a stává se nejtragičtější postavou knihy.

Výsledkem je nejen kniha, která se čte krásně a u které  stojí za to pozastavit se nad jednotlivými obrazy, ale také  kniha, která je i po více jak padesáti letech od svého napsání svěží a zábavná. Zub času zde neukousl ani kousek slibované velikosti a Pán světla stále září tmou průměru jako před lety.

Tagy:fantasy
zpět na přehled11.01.2013 10:04,