portál pro milovníky knih
Lampa

Pan Musíš a slečna Můžeš

V listopadu 2012 spisovatel Ladislav Špaček prostřednictvím vydavatelství Mladá zamotal hlavy Mikulášovi a Ježíškovi, když jim k nadílce nabídl knihu Dědečku, vyprávěj. Dílo s podtitulem Etiketa pro kluky a holčičky od tří let nedává nikomu šanci k mylnému výkladu. Autor se etiketě věnuje mnoho let, napsal o ní mnoho knih a ve svém posledním titulu upřel zraky na nejmenší děti. Ty se prostřednictvím vyprávění holčičky Viktorky a jejího dědečka dozvědí, jak se chovat v rodině, na ulici, ve školce, na návštěvě, u stolu, v divadle, v restauraci nebo třeba v hotelu. Přiznávám, že jsem také našla v textu pár nových informací. Špaček se ve světě imperativů a modálních sloves ale pohybuje již tak dlouho, že je nedokázal odložit bohužel ani při návštěvě u předškolních dětí. A to ani při návštěvě, kterou má dětskému posluchači korigovat rodič předčitatel.

„Musíš sedět způsobně jako dospělí a hezky jíst. Můžeš kousat chleba, ale napít se můžeš, až když máš prázdná ústa, až všechno spolkneš. A vedle talířku bys měla mít ubrousek, aby sis mohla utřít ústa, kdyby ti trochu mléka ukáplo. U jídla si nehrajeme a sedíme u stolu tak dlouho, dokud ostatní ještě jedí. Po snídani počkáš, až tě někdo z rodičů odvede do školky.“ (s. 13) Už na páté straně textu knihy je čtenáři i posluchači jasné, že etiketa není žádná legrace, omyly se v ní nepromíjejí a věci se buď smí, nebo nesmí, avšak málokdy mohou. Kniha je i přes chabou autorovu snahu tuto situaci zastřít velmi direktivní. Je ale vůbec možné psát o etiketě tak, aby se výskyt rozkazů a zákazů snížil na minimum? Zřejmě nikoli. Textu ale vlastně nejvíc ubližuje neschopnost autora zarámovat nutná a mnohdy nudná nařízení do zajímavých příběhu, či některá pravidla ozřejmit a vysvětlit důvody jejich existence.

Ladislav Špaček, všechna čest, postupuje ve výstavbě textu logicky a přirozeně. Popisované situace – jak se chovat doma, následně ve školce, na hřišti atd. – se plynule přelévají jedna v druhou. Sledujeme tedy Viktorku v běžných prostředích a v rytmu každodennosti, a v každém bodě jejích sociálních interakcí autor demonstruje velmi jednoduše a účelně, jak a kdy pravidla etikety a slušného chování uplatňovat. Text také přerušuje drobnými vyprávěnkami a pohádkami, které mají demonstrovat hlubší podstatu mezilidského kodexu, jakési „jaké by to bylo, kdyby to nebylo“. Nicméně příběhy a jejich motivy se opakují (v pohádkách několikrát a bez návaznosti na sebe vystupují tytéž postavy – např. holoubci, různé jevy se vysvětlují stejnými událostmi atp.). Dozvím-li se opakovaně v knize fakt, že si se mnou nebude nikdo hrát, protože jsem špindíra nebo protože nepůjčuji ostatním dětem hračky, svědčí to o malé autorově fantazii. Tuto „pravdu“ o vhodném chování jsem od svých rodičů slyšela stokrát, sama jsem schopna vymyslet nemálo situací, kdy to vlastnímu dítěti taktéž sdělím, tak proč si o tom ještě číst v knize? Proč mám utrácet peníze za něco, co svedu vymyslet sama v různých obměnách?

Přitom důvody, proč si titul Dědečku, vyprávěj koupit, existují. Jednak knížka o etiketě opravdu zpravuje a informuje, jednak obsahuje nádherné a patřičně návodné obrázky ilustrátorky Jany Fernandes, díky kterým si děti, řečeno Špačkovými slovy, knihu „ mohou … číst i samy“. Výsledný tovar je vlastně prolnutím leporela a textové knihy – obrázky navazují na text a opačně, vše funguje v dokonalém vyvážení. Kniha tedy velmi dobře vychází z dosavadních „čtenářských“ obrázkových schopností tříletých dětí a zároveň jim adekvátně krátkými texty otevírá dveře do světa knih tištěných. A především text je psán inteligentním autorem, který dětem nemá potřebu sdělovat pitomé samozřejmosti typu „medvěd je hnědý a dělá brum brum“.

Příjemným bonusem knihy je přítomnost CD, na němž je text celé knihy načten kultivovaným přednesem samotného Ladislava Špačka. Jeho projev není přehnaně dramatický, ostatně není to herec. Naštěstí textu, který sám dramatičností nepřekypuje, mírnost neškodí.

Při četbě knihy Dědečku, vyprávěj mi na mysl několikrát vytanulo jiné dílo, které se také vztahuje k etiketě pro nejmenší. Je jím desková hra Nešťourej se v nose! autorky Taťány le Moigne. Vzpomínka to není náhodná, jelikož hru se Špačkovou knihou pojí táž ilustrátorka a Ladislav Špaček sám byl před několika lety hře za kmotra. Chcete-li zažít u vzdělávání v etiketě nějaké to dobrodružství, doporučuji, abyste se spíš nešťourali v nose. Pokud vám ale stačí mít kvalitní obrázkovou, textově korektní, ale poněkud nudnou knihu o etiketě, nechte si klidně od dědečka vyprávět.