portál pro milovníky knih
Lampa

Odysea nezdolnosti lidského ducha

Miliony čtverečních kilometrů neosídlené sibiřské tajgy sloužily za všech novodobých ruských režimů od 17. století k izolaci nepohodlných osob. Na desetitisíce se vyhnanci počítali za cara, mnoha milióny většinou nevinných lidí naplnil gulagy stalinismus. Vyhnanství se stalo silným literárním tématem; ještě před Dostojevského Zápisky z podzemí zaznamenal svůj útěk z nucených prací v roce 1846 polský šlechtic Rufin Piotrowski (česky jako Útěk ze Sibiře, 1997). Ke kritice se přidali A. P. Čechov nebo anarchista Petr Kropotkin. Slawomir Rawicz, jehož Dlouhá cesta u nás znovu vychází po uvedení její filmové adaptace Útěk ze Sibiře podruhé, otřesné podmínky sovětského gulagu vylíčil už šest let před Solženicynem. (The Long Walk vyšla v Londýně roku 1956, Jeden den Ivana Denisoviče poprvé až 1962.) A jak se zdá, katorga, jak zní ruský termín pro trest internace a nucených prací, se historickým přežitkem ještě nějakou dobu nestane. Gulagy byly sice oficiálně zrušeny v roce 1960, ovšem loni v létě ruský prezident Medveděv podepsal návrh změny trestního zákoníku, která má trest nápravných nucených prácí obnovit.

Zločin: polská národnost

Na pětadvacet let je v roce 1939 do pracovního tábora odsouzen i hlavní protagonista a vypravěč Rawicz. Obvinění je sovětskými okupačními úřady vykonstruované: pětadvacetiletý důstojník demobilizované polské armády se měl dopustit špionáže v kraji, kde vyrůstal. „Nic skutečného proti mně neměli. Možná až na to, že jsem byl Polák. To byl zřejmě vážný trestný čin proti Rusům."

Do tábora číslo 303, ležícího nad řekou Lenou jižně od Jakutska, pochodovali trestanci připoutaní na dlouhých řetězech za nákladními auty. Během tří měsíců chůze mrazivou tajgou zástupy viditelně prořídly. Rawiczovi je jasné, že jedinou možností je útěk. A zde začíná odysea nezdolnosti lidského ducha a vítězství vůle nad nedostatkem tělesných sil, triumf svobody a humanity nad tyranií a autoritářstvím.

Sedm Poláků včetně Rawicze a Američan uprchli o Velikonocích 1941 a během jedenácti měsíců překonali pěšky stěží představitelnou vzdálenost šesti a půl tisíce kilometrů. Zasněženou pustinou doputovali k jezeru Bajkal, na sovětsko-mongolské hranici překročili transsibiřskou magistrálu, plahočili se spalujícím žárem pouště Gobi, mrzli v ledovém vichru náhorních plošin Tibetu, zlezli štíty Himálaje a v březnu 1942 sestoupili do Indie, tehdy ještě britské kolonie.

Novodobý archetyp dobrodružného putování

Svižně postupující děj je provázen líčením bohatým na smyslové detaily. Mokasíny se boří do hlubokého sněhu tajgy, zkřehlé ruce rozdělávají gubkou oheň, mezi zuby skřípou písečná zrnka z bouře na Gobi. Rawiczův příběh se za padesát let, během nichž je překládán do pětadvaceti jazyků, stal novodobým archetypem dobrodružného putování. Vmyslíme se do logiky rozhodování a spolu s uprchlíky promýšlíme varianty řešení, kde se sebemenší neopatrnost může stát osudnou pro celou výpravu „Američan předložil praktickou myšlenku, že byrokracie ve velkém městě by nám nemusela uchystat tak vřelé uvítání, na jaké jsme zvyklí od vesnických obyvatel. Mohly by zaznít nepříjemné otázky, požadavky, abychom předložili doklady."

Technické postřehy a návody, jichž Rawicz zná slušnou sbírku, jsou sice drobné a jednoduché, ale pro přežití v drsné přírodě naprosto zásadní. „Vyčinění kůže nám nějaký čas trvalo. Vybavili jsme se kousky dřeva ... Zjistili jsme, že písčitá půda, kterou jelen rozdupal, nám při této práci přijde vhod." Krajní fyzické strádání, jaké hrdinové podstupují, vyzývá ke srovnání: Byl bych toho schopen? „Dobře vybavený turista by krajinu vnímal jako nádherný a inspirující obraz ... Pro nás to byla krajina, která nám kladla do cesty spoustu překážek. Vše záviselo na našich trpících nohách ..." Pastevci a rolníci střední Asie, kteří poutníkům nezištně poskytují přístřeší a potravu, často překvapují kulturními odlišnostmi. „Já jsem řekl: ,Poděkujte prosím i své ženě za všechno, co pro nás udělala.' – Obrátil se ke mně. ,To neudělám. Vaše poděkování by nepochopila. Ale vymyslím něco, co jí řeknu, abych ji potěšil.' "

Přestože útěky z gulagu včetně dlouhých putování s minimem vybavení i jídla tajgou jsou doloženy, leccos v Rawiczově příběhu nezní příliš pravděpodobně. Při přechodu jednoho úseku Gobi žíznili poutníci údajně neuvěřitelných dvanáct dní, což by při usilovném pochodu pod žhnoucím sluncem mělo z medicínského hlediska znamenat jistou smrt (udává se nejvýš pět až devět dní). Kritici tradičně zpochybňují pozorování himálajských yettiů. „Jednomyslně jsme se shodli na tom, že si prohlížíme druh tvora, kterého jsme nikdy předtím neviděli – ani v divočině, ani v zoo, ani v literatuře. [...] Měli v sobě něco z medvěda i lidoopa... " Existence zhruba dva a půl metru vysokého, pravděpodobně člověku příbuzného tvora sice může být jen obtížně vyvrácena, spolehlivě dokázána však nebyla.

Geniální mystifikace?

Závažnost nejasností a rozporů vzhledem k věhlasu románu motivovaly badatele k cestám do východní Evropy do sovětských, běloruských a polských archivů, zejména po jejich částečném zpřístupnění v 90. letech. Nezásadnějším nálezem bylo vlastnoruční Rawiczovo prohlášení, že byl v roce 1942 v rámci amnestie zajatých polských vojáků propuštěn a vrátil se k polským legiím, operujícím na východní frontě.

V roce 2006, již dva roky po Rawiczově smrti, shrnula a zveřejnila výsledky bádání BBC. Po zhlédnutí se jako předloha hlavní postavy přihlásil Witold Glinski, Polák žijící v anglickém Cornwallu, jehož osudy, trasa útěku i společníci Rawiczově líčení odpovídají. Válečný veterán vzpomíná, že během druhé světové války jej v Londýně zpovídali polský důstojník a britský novinář, pravděpodobně najatý skutečný pisatel románu Ronald Downing. Spolehlivé doklady však chybějí.

I tak by však Rawiczův příběh byl mnohem víc než geniální mystifikace. Jako nezapomenutelná metafora nezdolnosti lidského ducha v touze po svobodě patří k dílům, která se velkými stávají nikoli rozšířením možností literatury, ale skvostným a velkolepým vzepjetím života, jejž zobrazují.