portál pro milovníky knih
Lampa

Nový hrdina české detektivky

název knihyRychlopalba

nakladatelstvíCREW s.r.o.

číslo vydání1. vydání

místo vydáníPraha

rok vydání2015

počet stran374 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formabeletrie

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7449-296-9

Že jste o Štěpánu Kopřivovi ještě neslyšeli? Ne, není zjevením. Na české literární scéně už straší (mnohdy doslova) pěkně dlouho a fanoušci drsné akční sci-fi čekají na každou jeho novou knihu jako ... inu, na zjevení. Protože je ale čtenáře třeba vychovávat, pravil Kopřiva "ani náhodou" a přišel s čistokrevným kriminálním románem, zasazeným do prostředí pražských Strašnic.

Průnik množin detektivních i scifistických

Rozhodně ho přitom nelze vinit z toho, že by nevěděl, co dělá. Ona vůbec celá jedna česká scifistická odnož stojí hlavně na ramenou temné severské kriminálky, drsné americké školy a příběhů irských vychlastaných detektivů. Její hrdinové si jen k flašce whisky a zásobě doutníků občas přibalují ještě skafandr.

Pro Kopřivu je to tedy dlouho odkládaný návrat domů. A když už domů, tak opravdu. Vyznívá divně, když se temný kriminální případ, při němž tuhne krev v žilách, odehrává v důvěrně známých ulicích Prahy? Rozhodně ne. Naopak to má přidanou hodnotu v tom, že my, co jsme byli zvyklí se kolem Průběžné a Na Padesátém pohybovat každý den, už tam pro jistotu ani nepáchneme.

Policejní rychlokurz

Kopřivův hrdina – vysočanský pořádkář – má proti svým literárním předobrazům ztíženou startovní pozici. Českou policii nemá na rozdíl od sympaticky rozervaných sprostých irských alkoholiků (zdravíme Kena Bruena) nikdo rád. Nebo skoro nikdo. Autor se s tím ale popral více než se ctí. Do služeben mužů a žen, zaštiťujících se heslem Pomáhat a chránit, vstupuje s bezprostřední poučeností, nijak je neidealizuje a na druhou stranu (a to je hlavní) se nesnaží levně svézt na vlně populárních obecných názorů.

Jeho policisté jsou lidé z masa a kostí, s nimiž byste si i přes ten podezřelý odznak dali pivo. Našeho bezejmenného hrdinu mezi nimi plně zaměstnává tuna papírování, nevděční nadřízení, nevděční spoluobčané, posilovna a hospoda. Prostě rutina. Dokud od něj neodejde manželka a bývalý spolužák ho nepožádá o pomoc s dávno uzavřeným a zarchivovaným případem ženy uvězněné v Bohnicích a její pohřešované dcery Báry ...

Hrdina se s náhle nutkavou potřebou naplnit svůj prázdný život a udělat pro jednou něco opravdu správného, s tvrdohlavou umíněností vymaňuje z tradičních struktur své práce a čím dál více se připodobňuje zmíněným zahraničním detektivům. Ani v tu chvíli se ale z Rychlopalby nestává fantasmagorie. Ač utržený ze řetězu, náš pořádkář stále se sympatickou profesní deformací sype z rukávu paragrafy a drží příběh nohama na zemi. To utržení totiž neznamená zkopání dvacetihlavého gangu na hromádku,a le prostě lehkost, s níž se lámou další a další zábrany i morální předsevzetí.

Možná lze dokonce knize vytknout, že jí trvá dlouho, než se z oné policejní rutiny vymotá k pořádné akci, nicméně o to přesvědčivější potom její druhá – temně syrová – polovina je.

Příliš rychlá palba?

Pokud něco Rychlopalbu sráží z pozice „čtenář si chrochtal blahem", je to právě protagonista, jehož očima příběh sledujeme. Těžko lze sice Kopřivovi vyčítat, že je tenhle policista jeho naprosto typickým hrdinou, nicméně ostrá změna žánru proti předchozím knihám k tomu přeci jen vybízí. Archetyp pubertálně zastydlého drsňáka, který se nemotorně odírá o hrany dospělého světa a všechno glosuje s místy příliš chtěnou snahou o břitký vtip, byl svěží, když z něj před 20 lety udělal Jiří Kulhánek ikonu.

Za těch pár dekád mohl nicméně i tenhle hrdina aspoň trochu dospět. Zvláště když se má motat Prahou a ne přepáleným sci-fi prostředím, kde duhově barevné mozky vejcohlavých emzáků dělají veselé plop.

Jenže, jak už bylo řečeno, Kopřivovi hrdinové už jsou příliš pojmem sami pro sebe, aby se od nich daly čekat nějaké velké změny a jeho dlouholetí čtenáři by je ani jiné nechtěli. Co se týče těch, kteří nově objevují Kopřivu – autora detektivek, je jen na nich, jak jim tenhle styl sedne. Je to prostě trochu jiná káva než desetkrát přelitý lógr, který (v ač chvályhodné) snaze o renesanci české kriminálky servíruje Česká televize. Káva silná, černá a zahuštěná krví, ukousnutými nosy, sem tam rozmazaným mozkem a setrvalou neschopností protagonisty rozumně se domluvit s normálními lidskými bytostmi.

Není to přitom tím, že Kopřiva sám by byl vyšinutý asociál (i když si takovou image pečlivě pěstuje), na to jsou jeho „běžné postavy", o něž si hrdina vylamuje intelekt, až příliš věrohodně napsané – a to nakonec v rozhodnutí, zda mu dát šanci, výrazně pomáhá. Stejně jako fakt, že Rychlopalba je skvělá, nekompromisní kriminálka, fungující i jako sociální sonda do pražských sídlišť, která se může svým zahraničním vzorům hrdě postavit po bok. Takže nezbývá než doufat, že se Kopřiva pro nejbližší budoucnost vykašle na vesmírné estrády a ještě párkrát propláchne špínu pražských ulic. Ostatně, třeba by mohl dělat splečnost svým kolegům z branže Jiřímu Walkeru Procházkovi a Kláře Smolíkové, jejichž detektivka se už také blíží ...