portál pro milovníky knih
Lampa

Nonstop knihkupectví pana Penumbry

název knihyNonstop knihkupectví pana Penumbry

nakladatelstvíHOST

číslo vydání1. vydání

místo vydáníBrno

rok vydání2013

počet stran312 stran

autor

jazyk vydáníČeština

literární formaromán

formát vydánítištěné vydání

isbn vydání978-80-7294-821-5

San Francisco je výborné místo k procházkám, pokud máte silné nohy. Město leží na malé ploše rozkouskované prudkými kopečky a ze tří stran ohraničené vodou, takže na každém kroku se před vámi otevírají překvapivé výhledy. Jen tak se procházíte s hromadou vytištěných papírů, hledíte si svého a zničehonic chodník klesne a vy hledíte přímo do zálivu a cesta dolů je lemovaná růžově a oranžově nasvícenými domky. Architektonický styl San Franciska nepronikl nikam jinam v zemi, a i když tu žijete a jste na něj zvyklí, dodává výhledům na zvláštnosti — všechny ty vysoké, úzké budovy, okna jako oči a zuby, jemná práce jako na svatebním dortu. A pokud se podíváte správným směrem, nad tím vším se tyčí zrezivělý duch mostu Golden Gate.

Vydal jsem se za jednou podivuhodnou vyhlídkou dolů po strmých schodech, potom podél vody a dlouhou cestou zpátky domů. Šel jsem okolo starých mol — pečlivě jsem se vyhýbal pronikavé rybí polévce u přístavu Fisherman’s Wharf — a prohlížel si rybářské restaurace, které se měnily na námořní technické společnosti a pak na úplně nové firmy.

Pokaždé když jsem chodil po ulicích, rozhlížel jsem se po výlohách a hledal cedule „Hledáme výpomoc“ — což asi člověk normálně nedělá, ne? Nejspíš jsem měl být trochu obezřetnější. Důvěryhodní zaměstnavatelé mají inzeráty na internetu, třeba na Craigslistu.

Nonstop knihkupectví jako důvěryhodný zaměstnavatel rozhodně nevypadalo:

 

HLEDÁME VÝPOMOC

Noční směny

Specifické požadavky

Zaměstnanecké výhody

 

Byl jsem si naprosto jistý, že „nonstop knihkupectví“ je nějaký eufemismus. Bylo to na Broadwayi, ve velmi eufemizující části města. Výprava za hledáním práce mě zavedla daleko od domova. Sousední podnik se jmenoval U Prdelky a ve znaku měl neonové nohy, které se střídavě křížily a roztahovaly.

Zatlačil jsem na prosklené dveře. Zvonek nad nimi se vesele rozcinkal a já jsem pomalu vešel. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomoval, jak významný práh jsem právě překročil.

Uvnitř: představte si tvar a obsah normálního knihkupectví nahuštěný v prostoru, který je neskutečně úzký a závratně vysoký. Regály se tyčily do výše, byla tam tři patra knih. Zaklonil jsem hlavu (proč knihkupectví vždycky člověka nutí dělat divné věci s krkem?) a police plynule mizely ve stínu. Vlastně to vypadalo, že by klidně mohly pokračovat až donekonečna.

Regály se tísnily jeden vedle druhého a já měl pocit, že stojím na kraji lesa. Ne však toho přátelského, kalifornského, ale starého transylvánského lesa plného vlků a čarodějnic a loupežníků máchajících šavlemi, kteří číhají v šeru tam, kam nepronikne měsíční svit. K vysokým regálům vedly žebříky poskládané takřka jeden vedle druhého. Obvykle vypadají kouzelně, ale tady působily zlověstně. Šeptaly si zvěsti o nehodách v temnotě.

A tak jsem stál jako přimrazený v přední části obchodu, kam dopadalo polední slunce a podle všeho drželo vlky od těla. Stěnu okolo dveří a nad nimi tvořila prosklená, zářivá, jasná okenní tabule vsazená do černé železné mříže. Přes sklo se klenul nápis vyvedený vysokým zlatým písmem:

 

NONSTOP KNIHKUPECTVÍ PANA PENUMBRY

 

A pod tím, uvnitř oblouku, byl symbol — dvě otevřené ruce přiložené k sobě tak, aby připomínaly knihu.

Kdo tedy byl pan Penumbra — pan Polostín?

„Dobrý den,“ ozval se tichý hlas za hromadami knih. Objevila se postava: vysoký, hubený pán — jako jeden z těch žebříků —, oblečený ve světle šedé košili a modrém propínacím svetru. Při chůzi se trochu kymácel a dlouhou rukou se přidržoval polic. Když vystoupil ze stínu, uviděl jsem, že svetr ladí s jeho očima, rovněž modrýma, skrytýma hluboko ve shluku vrásek. Byl velmi starý.

Kývl a mírně mi pokynul. „Co pohledáváte mezi těmito regály?“

To byla dobrá věta a z nějakého důvodu mě uklidnila. „Mluvím s panem Penumbrou?“ zeptal jsem se.

„Já jsem Penumbra,“ přikývl, „a jsem tady správce.“

Úplně jsem si neuvědomoval, co se chystám udělat, dokud jsem to neudělal: „Hledám práci.“

Pan Penumbra mrkl, pokýval hlavou a dokymácel se ke stolu vedle vchodu. Byl to masivní kus temně žíhaného dřeva, bytelná pevnost na okraji lesa. Kdyby došlo na obléhání, nejspíš by vzdorovala několik dnů.

„Zaměstnání,“ přikývl znovu Penumbra. Sklouzl na židli za stolem a prohlížel si mě přes jeho ohromnou masu. „Už jste někdy pracoval v knihkupectví?“

„No,“ řekl jsem, „jako student jsem dělal číšníka v rybářské restauraci a majitel tam prodával svou vlastní kuchařskou knihu.“ Jmenovala se Mystérium tresky a podrobně líčila jednatřicet různých receptů na — ano, uhodli jste. „Ale to se asi nepočítá.“

„Nepočítá, ale to nevadí,“ odpověděl pan Penumbra. „Předchozí knihkupecká zkušenost by vám tu stejně moc platná nebyla.“

Počkat — možná tu vážně jde o erotiku. Pohlédl jsem dolů a rozhlížel se všude kolem, ale nespatřil jsem žádné korzety, roztrhané ani neroztrhané. Vedle mě na malém stolku ležela jenom hromada zaprášených detektivek Dashiella Hammetta. To bylo dobré znamení.

„Povězte mi,“ vyzval mě Penumbra, „kterou knihu milujete.“

Milujete byl silný výraz, ale odpověď jsem znal okamžitě. Popravdě to bylo jednoduché. Řekl jsem: „Pane Penumbro, není to kniha, ale trilogie. Není to zrovna literární  skvost, je hodně dlouhá a konec je šílený, ale četl jsem ji třikrát a se svým nejlepším přítelem jsem se skamarádil v šesté třídě proto, že jsme ji oba zbožňovali.“ Nadechl jsem se: „Miluju Kroniky dračích písní.“

Pan Penumbra zvedl obočí a pak se usmál. „Dobře, velmi dobře,“ prohlásil a usmíval se stále víc, až ukázal křivé bílé zuby.

Pak přimhouřil oči a přejížděl zrakem nahoru a dolů. „Ale umíte lozit po žebříku?“

 

A tak jsem se ocitl na žebříku, asi tak ve třetím patře, v nonstop knihkupectví pana Penumbry. Poslal mě nahoru pro knihu AL-ASMARI a ta je nalevo ode mě ve vzdálenosti jedenapůlkrát delší než moje ruka. Očividně se budu muset vrátit dolů na zem a žebřík posunout. Ale pan Penumbra pode mnou volá: „Jen se natáhni, chlapče. Natáhni se!“

A já tuhle práci fakt chci!