portál pro milovníky knih
Lampa

Nevěřte komunistickým lhářům, ať žije Masaryk

Toto heslo vytiskl v 50. letech minulého století na letáky člověk přezdívaný Hurvínek. Než výtisky stačil rozšířit, našla je u něj policie a on skončil v kriminále. Od jisté smrti ho zachránilo pouze skleněné oko – náhody se někdy dějí. Zato jeho matku estébáci přivedli k psychickému zhroucení, což jí nakonec přivodilo smrt. Leopold Färber alias Hurvínek se však nevzdal a po propuštění začal sbírat osudy obyčejných lidí.

Hurvínkovy příhody jsou jedním z nejlépe provedených příběhu v knize Ještě jsme ve válce. Lehce naivní kresba Vhrsti by mohla svádět ke zjednodušení, ale ve skutečnosti je Hurvínkův příběh velmi plastický a ilustrativní – bojoval s nacisty, zavřeli ho komunisti, ale on se přesto nevzdal.

Orální historie

20. století je obdobím, ve kterém na jednu stranu nebývale vzrostla životní úroveň lidí v Evropě. Na druhou stranu je to také doba bohatá na pohnuté příběhy. Zejména lidé v poskomunistických zemích by mohli vyprávět. Tedy vyprávějí.

Kniha Ještě jsme ve válce s podtitulem Příběhy 20. století je souborem třinácti komiksových příběhů, které vycházejí z projektu Paměť národa (http://www.pametnaroda.cz/). Ten formou orální historie zaznamenává vzpomínky pamětníků na klíčové události minulého století a bez jakéhokoli hodnocení je nabízí historikům a širší veřejnosti. Samozřejmě nejde o metodu bezproblémovou, i samotní badatelé přiznávají, že pamětníci často mění své výpovědi a výsledek je třeba konfrontovat s dalšími. Podobnou zkušenost ostatně ukazuje například již dříve recenzovaný komiks Gaza, kde autor mohl výpovědi účastníků navzájem konfrontovat a nakonec vytvořit jakousi „pravědpodobnou" verzi událostí.

Koncentráky, gulagy i estébáci

Ještě jsme ve válce ukazuje životy třinácti lidí. Od „obyčejné" Jiřiny Tvrdíkové, která měla pouze tu smůlu, že chtěla před nacisty utéct do Ruska a bezdůvodně skončila v gulagu, až po Františka „Čuňase" Stárka, vydavatele časopisu Vokno a jednu z legend undergroundu. Také historicky jsou příběhy velice pestré, začínají Druhou světovou válkou a končí Sametovou revolucí. Nejsou to přitom jenom osudy hrdinů a nevinných obětí, ale také pomahačů a konfidentů. Těch je o poznání méně, protože o svých zkušenostech příliš nechtějí vypovídat. A když přeci, nakonec mají tendenci svou roli zmírňovat či zcela idealizovat.

Název si kniha vypůjčila z příběhu Tomáše Sedláčka, který na začátku druhé světové války utekl do Británie, aby mohl válčit s nacisty. Po válce byl za to „odměněn" doživotím, protože nesouhlasil s komunisty, ale nakonec ho v roce 1960 propustili během velké amnestie.

Knihou se jako červená nit táhnou příběhy zlomených lidí, dětí odloučených od matek a matek zlomených ze ztráty svých dětí. Přesto autoři většinou nijak nehodnotí, pouze vyprávějí. Drobného komentáře se dopouštějí asi jenom ve dvou případech. Jedním z nich je Pavel Macháček, který přežil koncentrační tábor i pochod smrti, ale přesto stále věřil myšlenku beztřídní společnosti a litoval, že se nestal (komunistickým) politikem.

Realita s mírnou fikcí

Knihu doplňují medailonky jednotlivých postav, které dokreslují načrtnutý příběh. Mikuláš Kroupa, který je autorem řady scénářů v knize, v doslovu zdůrazňuje, že uvedené příběhy jsou skutečností pouze inspirovány. Hnidopich by mohl namítnout, že takto práce s historickými fakty nemá vypadat, ve skutečnosti je to však dobře. Nebudu tady argumentovat, že komiksová verze přitáhne zájemce k dalšímu studiu historie, protože takhle jednoduše to nefunguje.

Důležité však je, že knižní vyprávění musí především zaujmout, není to obyčejný živý záznam historie. Zatímco současný český komiks trpí nedostatkem dobrých scénářů, příběhy v knize Ještě jsme ve válce jsou velice dobře napsané, což je jednak dáno kvalitním námětem, ale také jejich dobrou redakční úpravou. S grafickým provedením je to místy horší, ale celkově si příběhy zachovávají velmi slušnou úroveň.

Vzhledem ke zkratkovitosti výuky historie na českých školách by vůbec nebylo od věci, kdyby studenti měli knihu Ještě jsme ve válce jako doporučenou literaturu pro studium 20. století. Pro mladou generaci bude totiž takto snáze pochopitelná absurdita života v komunismu, která může být prostým vyprávěním nesdělitelná. A přece jenom lepší takto vyprávěná novodobá historie, než žádná.