portál pro milovníky knih
Lampa

Není důležité odpustit, ale být spasen

Pustit se do čtení nové "holeovky" je jako navštívit starého dobrého známého. Už vás nemůže nijak zásadně překvapit, ale na každé setkání s ním se těšíte a můžete si být jisti, že strávíte večer v sakra dobré společnosti. Kniha Zlín pokračuje - a podle všeho naštěstí i hodlá pokračovat - ve vydávání série detektivek Joa Nesbøho v nichž je hlavním hrdinou komisař oselské policie Harry Hole.

I nájemný vrah je jenom člověk

Harry Hole má anglofonně znějící jméno a není to to jediné, co z něj dělá příbuzného detektivů drsné školy. Je to založením nonkonformní potížista se špatným vztahem k autoritám a kladným vztahem k alkoholu. Jen ten poněkud machistický přístup k ženám u něj nenajdete; koneckonců, je to přece Nor. Je ale jasné, že o takovém chlapíkovi je radost číst. Zejména když autor umí tak dobře vyprávět jako Jo Nesbø.

Zatímco v předchozím Pentagramu (recenze zde) nalézáme Harryho na nejnižším možném dně, ve Spasiteli se náš hrdina dal už celkem do pořádku. Ne, stále se k němu nevrátila jeho osudová láska, pořád má potíže s přílišnou upřímností a navrch dostane nového šéfa – suchopárného pedanta, z něhož se ale nakonec celkem překvapivě vyvine charakter. Ocitáme se opět v zimním Oslu, kde panují extrémní mrazy. Je před Vánoci, skvělý čas pro charitu i pro poukázání na opuštěné, zavržené existence, které nemají kam jít, protože rodinnou idylu dávno vyměnily za drogu. A jak se ukáže, také vhodný čas pro vraždu, když na venkovním koncertu Armády spásy kdosi v davu odstřelí jednoho z jejich představitelů.

Nesbø si s rozjetím zápletky dává na čas, ale čtenáře má chyceného okamžitě. První kapitoly tvoří prolínání různých kousků zápletky, přičemž u první věty úvodních odstavců ještě není jisté, u které postavy zrovna autor své vyprávění navazuje. Literární hra, která okamžitě podnítí zájem. Další novinkou je, že tentokrát nás spisovatel bere do akce přímo s pachatelem. Dokonce sledujeme flashbacky z dospívání tohoto nájemného vraha chorvatského původu se stavovskou ctí, který hodlá stůj co stůj dokončit svůj úkol. Rozhodně to neznamená, že by autor prozradil zápletku, která je komplikovanější, než se zprvu zdá a v polovině předvede ukázkovou otočku. Ani nejde o plané trýznění čtenáře nesmyslnými duševními pochody vyšinutého psychopata. Nesbø zabijáka představuje jako člověka z masa a kostí. Žádné monstrum, ale hoch, jehož osud nadosmrti určily zážitky z obléhaného Vukovaru. Chlapík, který nevraždí zbytečně, dělá chyby a shodou okolností se stává štvancem ve zmrzlém Oslu, kde nemá žádné kontakty, jen zoufalou snahu dodělat zakázku. Až je čtenáři chorvatského střelce takřka líto.

Zločin a trest podle Holea

Vina je totiž ve Spasiteli relativní věc. Nemám na mysli tradici severské detektivky ze 70. let, kdy za pachatelovo jednání byla odpovědná prohnilá společnost. Nesbø se jen snaží ukázat svět v jeho složitosti. Na pomoc si bere třeba právě Armádu spásy, uskupení ušlechtilé, leč tvořenou lidmi. Podobně je na tom policejní sbor - zkrátka všechny instituce, ve kterých dobré úmysly často dláždí chodníčky do pekla. Naopak chorvatská zabijácká organizace se projevuje skoro až jako idealistický orgán. V logice věci tak autor připraví čtenáři závěr, v němž spravedlnost zafunguje jinak než pouty na rukou.

Spasitel je dle méhou soudu zatím nejlepší "holeovkou", přinejmenším co se kriminální zápletky týče. Není tak komplikovaná a teatrální jako v Pentagramu, nepočítá se šílenými a geniálními zlosyny jako Nemesis. Na rozdíl od Pentagramu jí ale chybí silná vedlejší linie (přiznávám, že Harryho lov na škůdce ve vlastních řadách byl pro mě poutavější než komplikovaná série vražd mladých žen).

Ale Harry je ve Spasiteli při síle, do kůže se zařezává nelístostný chlad a místo vánočního smíření Nesbo naservíruje několik osobních tragédií. Z toho důvodu nelze detektivku zaklapnout s pouhým ulehčením. A tak to má být.